Z Queenstownu do Christchurchu

Zaplatili jsme si cestu autobusem z Milford Sound do Te Ananu. Stála nás pěkný balík, ale řidič se jaksi nedostavil na nástupiště. Vzali jsme to jako znamení, že bychom měli vyzkoušet populární autostop. Postavili jsme se na jedinou cestu z parkoviště do Te Anau a pod mokrými pláštěnkami nahodili prosebný výraz. Stopovali jsme přesně tři a půl minuty. Ujal se nás sympatický australský pár v karavanu. Uklidili pro nás svůj obývák, a tak jsme sledovali cestu z gauče přes velké zadní okna. Pohled to byl nádherný. Milfordská cesta patří mezi oblíbené atrakce, hlavně když po hustých deštích stékají po skalách vodopády a celá krajina se noří do mlhy, jako právě teď. Projíždíme tunelem, který museli novozélandští vězni prorazit pod skalnatou horou, do té doby nebyl přístup k Milfordu možný jinak než horskými stezkami objevenými Maory. Cestou vidíme počáteční stanoviště na další čtyřdenní trek. S hrůzou si představuju, jak se někteří členové naší milfordské výpravy hned druhý den vydali na další túru. Nepředstavitelné, neměli si ani kdy vyprat a vysušit oblečení a boty. Navíc, začal opravdový chladný podzim, občas jen 10 stupňů, fouká a lije.

V Te Ananu jsme ještě chtěli navštívit našeho „kámoše“ z informačního centra a podívat se na jeho nové záběry záplav na Milfordském treku. Ale po vynikajících mega steacích jsme padli do postele a spali jako zabití. Škoda, že jsme si Te Anau a okolí kvůli dešti víc neužili, město leží u jezera Te Anau, což je druhé největší novozélandské jezero. Na dřevěných přístavních molech parkují helikoptéry, které vyvážejí turisty na vyhlídkové lety. Například přelet nad Milfordem patří k první desítce nejzajímavějších atrakcí. Jinak v atrakcích jsou kiwáci opravdu neskuteční. Na každém rohu najdete brožurky o jednotlivých regionech s rozpisem, co je tam nejzajímavější k vidění, a navíc máte seznam „101 must do for kiwis“ (101 věcí, které musí kiwák podniknout). Když vám to někdo tlačí třicet dnů do hlavy, začnete si z toho dělat legraci. Pořadí je jasné – na prvním místě je Milford Sound a Milford Track, pak gejzíry v Rotorua a podobně. Pokud neabsolvujete „stojedničku“, jakobyste ani nebyli na Novém Zélandu. A když k tomu připočítáme neustále se opakující výrazy typu „dramatický výhled“ nebo „pohled, který bere dech“, tak musíme konstatovat, že i z komára udělají velblouda.

Neplatí to ale o Queenstowne. Málo měst nás tak nadchlo – útulné nábřeží u jezera Wakatipu v údolí obklopeném horami Remerkables jakoby tmavomodré až fialové barvy. Oči se opírají o kopce pokryté sytě zelenými lesy a uličky jsou plné květin. Tolik barev! Vyhříváme se na sluníčku u kotvících plachetnic a pozorujeme racky. Museli jsme využít příjemné počasí a přihlásit se na jet boat Skippers Canyon Jet. Konkurenční firma Shootover měla sice lepší reklamu, ale to jen kvůli tomu, že jejím zakladatelem byl vlastně vynálezce jet boatu, a proto je dráha víc atraktivní. My jsme si ale vybrali lepší. K řece nás vezl půl hodiny mikrobus po cestě Skippers Road, na kterou se jinak s půjčeným autem nesmí. To byl i důvod, proč jsme si vybrali tuto firmu. Skippers Road je v podstatě polní prašná cesta mezi strmými svahy s úžasnými skalami vedoucími do hluboké propasti. V této oblasti se natáčely mnohé scény z filmu „Pán prstenů“, ale i z několika dalších filmů. Cesta je vážně jako o život. Potkali jsme pár jeepů a není legrace se vyhnout. V dálce se mezi skalami třpytí řeka Shootover, už se na ni těšíme.

Jet boat je rychločlun, který nasává velké množství vody a vytláčí ji mohutným tlakem ven, čímž vyvíjí vysokou rychlost i v mělké vodě. Ve člunu s námi sedí i tři účastníci Milford Tracku, svět je malý. Jeee, a i náš oblíbený učitel… Opět obdivujeme jeho nezastavitelný hlasitý proud slov a afektovanou mimiku. Uháníme s větrem o závod, občas člun zastaví, abychom si prohlédli most pro bunjee jumping nebo starý vrak lodi. Je to zážitek, hlavně když směřujeme přímo do skály a v poslední sekundě změníme směr. Při zakoupení lístků nám doporučili zadní sedadlo, jestli chceme „more fun“ – víc zábavy. Zábavu jsme měli pekelnou. V rotacích jsme schytali pěkný nášup ledové sprchy. S blonďatou kolegyňkou jsme vřískaly, jakoby nás na nože brali.

Druhý den dopoledne jsme strávili na břehu jezera Wakatipu v kavárně Patagonia, kde jsme objevili první free wifi a náhodou si k nám přisedl český pár. Evka a Honza. Konečně někdo na pokec! Dozvěděli jsme se, že zatímco Češi dostávají pracovní víza, Slováci musí makat na černo. Evka a Honza jsou tady už přes rok a pracovali hlavně na farmách s ovocem. Práce je namáhavá, ale pokud dřete každý den, i o víkendu, dá se vydělat i 1000 dolarů týdně. Ubytování na týden stojí 100 dolarů, takže si můžete vydělat na cestování. Dnes už by po zkušenostech, jaké mají, neplatili agentuře za zařízení formalit. Stačí přijet a všechno zařídit tady – auto, byt i práci. Pracovali u nějakého Čecha, jménem Ladislav Čech, který je nakonec okradl na výdělku a ještě navíc podvodně slibuje Slovákům, že jim zařídí práci.

Evka s Honzou cestují v dodávce, kterou si předělali na ložnici. Sprchují se ve veřejných sprchách, nebo chodí do bazénu. Cestují i s mašinou na filmování, jakoby přišli rovnou z Holywoodu. Chtěli by dělat promítání o Novém Zélandu pro studenty. Konečně jsem se dozvěděla něco o životě na Novém Zélandu. Maorů si tady sice váží, ale spíš naoko, a hlavně navenek. Legendy v maorském jazyce vypadají efektně. Ve skutečnosti jejich postavení nemá daleko od Romů u nás. Pokud by si měl zaměstnavatel vybrat zaměstnance, tak raději vezme „bílého“, protože Maoři jsou prý líní a špinaví. Nechodí moc do škol. Náš nový český kámoš Honza má úžasné dredy. I s tím měl občas při práci problémy, chovali se k němu nedůvěřivě. Ale Maorové ho brali jako jednoho z nich. Dále nám potvrdili, že Koiáci jsou pohodoví, vyrelaxovaní a Evropani jim přijdou hrozně ve stresu. Jsou trošku „maňana“, když řeknou zítra, můžete čekat, že to znamená za tři dny. Bylo nám s Evkou a s Honzou nádherně, budeme jim moc držet palce, aby se jim jejich sen splnil.

I když není počasí bůhvíco, vydali jsme se na cestu do Glenorchy, malé lyžařské vesničky. Cesta se vine podél jezera Wakatipu, na pozadí tmavě modrých skal se sněhovými vrcholky – Remarkables a Národní park Mt. Aspring. Celou tuto nádheru zvýrazňuje sytě zelená barva lesů, ze kterých sem tam vykukuje vysoká palma. Cesta má téměř 50 km a patří, jak jinak, k „101 must do“. Je však před sezonou a ve vesničce tedy všechno zavřeno. Kvůli tmavé obloze nejde zachytit ten fantastický pohled na panorama hor.

Také musím popsat městečko Arrowtown nedaleko Queenstownu, které bylo významným městem zlatokopů. Dodnes zůstaly zachované dřevěné budovy ve stylu divokého západu, i kavárničky, starodávní lékárna a pekárna. Podzimní barvy stromů dodávají městečku malebný nádech. Rozhodně stojí za návštěvu.

Nejširší nabídku průvodců a map Nového Zélandu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Kousek za Queenstownem je první most pro bunjee dumping, světlo světa spatřil v roce 1988. Pozorovali jsme pár seskoků do kaňonu, na jehož dně teče průzračná řeka. Někteří odvážlivci skáčou po hlavě přivázaní za nohy  – s namočením rukou do vody (juj, to musí pěkně štípat), ženy jsou přivázané v sedačce, nebo lze seskočit v páru. Celý děj můžeme vidět přes skleněnou vyhlídku a všechno se natáčí na kamery. Nejstarší účastník seskoku měl 96 let, nejmladší 10. Skáče se jak na běžícím páse. Je úchvatné pozorovat překonávání strachu, který se zračí na tvářích lidí, když stojí na schůdku nad propastí. Vědí, že technologie je dokonalá, novozélanďané dbají na bezpečnost a nikdo se ještě nikdy nezabil. No, i tak nám tuhne krev v žilách, když slyšíme ten výkřik v momentě pádu do propasti…

Pokračujeme na východní pobřeží přes průsmyk Lindis Pass. Tentokrát kopce vypadají jako písečné duny. Krajina je diametrálně odlišná od zeleného, vlhkého Fiordlandu. Pak se cesta vine suchou plošinou, na které se rozprostírá jezero Pukaki neuvěřitelně tyrkysové barvy. Zastavili jsme se v lososové farmě, kde jsme mohli ryby nejen krmit, ale koupili si i některé čerstvé „kousky“. Zkoušeli jsme je jíst syrové, jako Japonky, které jsme tam potkali, ale neměly žádnou chuť. Udělala jsem je raději na pánvi v další zastávce na přenocování u jezera Tekapo. Chtěli jsme si kolem něj udělat vyhlídkovou túru, ale byla strašná zima a foukalo. Tato oblast patří k nejchladnějším na Novém Zélandu. Je tady nejvíc vnitrozemské klima, což také znamená velké rozdíly mezi vysokými denními a nízkými nočními teplotami. Prý ideální klima pro víno, na každé stráni je vinohrad pokrytý bílou síťovinou.  A ještě jeden bonus – noční obloha nad jezerem Tekapo je chráněná UNESCO. Tak tohle jsme nepochopili…

Okolí města Christchurch je typicky anglické. Roviny, lesy, koně. I město je velmi anglické. Angličané říkají, že když vystoupí v Christchurchi na letišti, mají pocit, že se letadlo otočilo a zavezlo je zpátky domů. První dojmy nic moc. Vysoké budovy a hodně lidí. Jelikož nám letadlo letí až za dva dny, jsme nuceni si město lépe prohlídnout. A to bylo vlastně štěstí. Nejdříve jsme se šli vykoupat do Hanmer Springs, což jsou termální prameny s výhledem na hory. Zjistili jsme, že lepší dojem asi budeme mít, když nebudeme studovat propagační materiály. Protože přehnané super fotky s popisem „dech beroucí výhled“ nám pokazí konečný dojem. Koupele leží 90 minut cesty od Christchurchu, některé bazénky měli až 40 stupňů, jiné smrděly jako v Rotorue – tedy po zkažených vejcích. Mě ale nejvíc okouzlily automaticky se otvírající odpadkové koše a sušičky plavek ve sprchách. No pardon…

V Christchurchi jsme se vydali po trase historické tramvaje, která jezdí kolem nejzajímavějších míst, kam se autem nedá dostat. Nejdříve přes uličku s úzkými domečky, každým jiné barvy, kde v přízemí posedávali na terasách kavárniček turisté. Pak park s obloukovitými můstky přes řeku, pod kterými se plavili gondoly s fotícími Japonci. V Christchurchi se konal právě největší festival květin, ale výstaviště s tisíci náštěvníky se nám nechtělo navštívit. Raději jsme se vydali do muzea. Konečně jsme se dočkali. To, co mi chybělo v Národním muzeu Te Papa ve Wellingtonu, bylo tady! Sbírky maorských šperků, zbraní a nástrojů. V životní velikosti vymodelované postavy maorských mužů a žen, jak před stovkami let pečou na břehu jezera kachny, slévají do dřevěných nádob tuk, stavějí ze dřeva chatrče a vyrábějí z kostí háčky na ryby. Byl tu i registr s vysvětlivkami, co který ornament znamená, na co se používala jaká pomůcka, jaké oblečení kdy nosili, jejich totemy a zvyky. Pak jsme přešli do oddělení v období zlaté horečky. V muzeu je úplně opravdová ulice v Christchurchi! Úžasné. Domy, obchody s prodavači, kteří říkali Dobrý den, co vám mohu nabídnout. Ulici osvětlovaly pouliční lampy a scenérii dotvářel dupot koňských kopyt a rachot projíždějících kočárů. Z okénka nad obchodem se vykláněli obyvatelé, nebo na něm seděla kočka. Ve výkladech byly vystaveny boty, oblečení, fotografie, zbraně, nářadí, ovšem nejlepší bylo hračkářství. Kromě kolekce porcelánových panenek tady byl i metr a půl vysoký dům pro panenky s množstvím pokojíčků vybavených nábytkem i mini čajovou soupravou. Byla jsem naprosto unešená. Pak jsme si vyzkoušeli telefonování ze starodávného visacího aparátu. Připadala jsem si chvíli jako v těch dávných časech. Bylo mi líto, že si nestihnu všechno podrobně prohlédnout. V poschodí je starodávný nábytek a dobové oblečení. Nemohla jsem pochopit, že zatímco mužské boty se velikostí podobaly dnešním, dámské byly neuvěřitelně úzké a malé. Že by se nám ženám zvětšila noha?

Pak jsme ještě prošli oddělení o Antarktidě s popisem všech polárních výprav. Jako dítě bych tady byla úplně bez sebe, Vidět v životní velikosti spřežení polárních psů a nabalené polárníky společně s celou výbavou od masek na tvář, kompasů, jakož i věcí na psaní a vaření.

Současně nechybělo ani geologické a tektonické oddělení a také plné prosklené skříně ptáků a zvířat, kteří žijí na Novém Zélandu. Tak tady bych opravdu strávila tři dny.

Když jsme vyšli z muzea, počasí se zlepšilo, a tak jsme si na náměstí dopřáli kapučíno a tvarohový koláč. Dostala jsem kávu zdarma, jelikož jsem se nechala starou paní přemluvit k vyplnění dotazníku. Už konečně víme, jak vypadá rozvoj turistického ruchu v přímém přenosu. V sáhodlouhém seznamu dotazů jsem musela vyplnit, co všechno se mi na Zélandu líbilo a co ne, jaké očekávání naplnil a jaké naopak ne.

Před katedrálou se konaly trhy a kousek dále byl festival orchestrální hudby. Hráli perfektně, nejvíc si mi líbil studentský orchestr, kde na bicí a na elektrickou kytaru hráli školačky v skládaných sukních a s podkolenkami, to bylo fakt super.

V Christchurchi jsme sehnali v Backpackers Vagabond asi nejlepší ubytování, jaké jsme na Novém Zélandu měli. Byl to patrový apartmán, kde jsme se o kuchyňku a obývák dělili jen s jedním párem z Ameriky. Zjistili jsme, že Andyho prarodiče pochází z Prievidze na Slovensku. Zakládali si na tom, že jsou Slováci, a ještě i on uměl pár slov slovensky. Andy a jeho žena Grail cestovali po Novém Zélandu na kolech osm týdnů. Další Amíci, co nám změnili představu o tlustých líných Američanech. Smáli se, že to chápou, ale že některé oblasti v USA jsou vysloveně plné sportujících a vzdělanějších lidí, jako například Seattle. Rozebírali jsme ekonomickou krizi. Andy je zedník, v této profesi došlo k výraznému snížení investic a není práce. Ona učí biologii a umění, říkala, že střední školy v Americe jsou příšerné. Prý byla po druhé světové válce stanovena ministerstvem potřeba velkého množství průměrně vzdělaných lidí, a tak se vytvořily střední školy, kde se všichni učí to samé – všeobecné informace. Pak mají studenti problém jít na univerzitu. Škoda, že nezůstali déle, vykládali bychom s nimi i dva dny.

Ráno nasedáme do letadla a odlétáme z Christchurchu. Pobyt na Novém Zélandu naplnil všechna očekávání. Možná i díky dotazníku jsme zjistili, že nejvíc oceňujeme, když můžeme každý den zažít něco nového, vidět věci, které jsme doposud neviděli, seznámit se s místními lidmi a užívat si relax. Výstupní poplatek v hodnotě 25 dolarů na osobu nám trochu zkazil dojem. To, že se tato dávka běžně platí v zemích třetího světa dokážeme pochopit. Ale že jej zavedla tak vyspělá a bohatá země nás zklamalo. Není to moc, ale jde o princip… o fér hru. Účtuje si ho někdo v Evropě?

No i když jsme plní jedinečných zážitků, těšíme se už na sluneční teplou Asii, kde sice nebudou perfektně fungující informační centra, čistota a ochrana životního prostředí, ale za to více spontánnosti a pálivé exotiky. Už cítím tu vůni namíchanou z koření, výparů z kanálů a z mořského přístavu…