Z Pekingu do Mandžuska

Po putováních mnoha zapadlými kouty Číny pro nás  nastal čas navštívit i politický středobod celého čínského vesmíru,  město odkud se řídí životy pětiny obyvatel zeměkoule. Konečně jsme zamířili do příznačně nazvaného města Pekingu (Beijing), neboli „Severního hlavního města“. Podobná trefná označení jsou v Asii docela běžná- vzpomeňme kazašskou metropoli Astanu (v překladu znamená Hlavní město), korejský Seoul (původní význam též Hlavní město) či japonské Tokio (znamená Východní hlavní město).  V Číně byl častým rivalem Pekingu Nanking (Nanjing)- „Jižní hlavní město“.

Peking

Protože prosincové mrazíky začaly nabývat na intenzitě, naší další starostí po příjezdu z jihu bylo nakoupení teplého oblečení. Číňané volí jiný druh obrany proti mrazu nežli například Rusové – žádné drahé kožichy, základem je teplé spodní prádlo! Dlouhé spodky a triko jsou tak k dostání na každém rohu. A  výběr je veliký – od nejteplejších modelů přes obdoby našich jégrovek až po obyčejné hadříky. Cena dle libosti, úměrná kvalitě. V luxusních spodkách za stovky korun se ani nemusíte bát ráno vyjít pro teplou snídani a noviny. Předvedete svůj poslední model a zima vám určitě nebude. Rána v hutonzích díky tomu mají neopakovatelnou atmosféru.

Pak jsme konečně mohli začít plnit naše „povinnosti“- navštívit Zakázané město, náměstí Tiananmen, mauzoleum soudruha Maa, Letní palác,  Chrám nebes a další  chrámy a zajímavosti.…

Nevýhodou města jsou jeho obří rozměry. Než se ke všemožným památkám dostaneme, musíme  nejdříve třeba zdolat kilometry a kilometry dlouhé a stovky metrů široké bulváry plné aut a autobusů a obklopené tu socrealistickými paláci všemožných úřadů, tam zas moderními mrakodrapy bank a obřích nákupních center. Nejrychlejší dopravou ve městě je samozřejmě metro, zatím pouze s dvěma podzemními linkami. Zato autobusů zde jezdí stovky linek. Na hlavních z nich proudí v minutových intervalech dlouhatanánská kloubová monstra. Zajímavé je, že často  je vzorně kočírují mladičké řidičky.

Peking však nejsou jen památky a široké bulváry. My jsme si zamilovali jeho hutongy. Těch je přes pokračující demolice v centru stále dost  a tvoří příjemné ostrůvky s atmosférou obyčejného života. Do většiny uliček se auta nedostanou, proto se zde proplétají pěší a cyklisté, narazíme tu i na oblíbené cyklorikši, všudypřítomné jsou vůně a pachy z mnoha jídelen a restaurací, své malé krámky zde mají prodavači všeho možného i nemožného, staříci posedávají u stolních her, děti i dospělí hrají oblíbený badminton, mnozí  lidé jen tak klábosí na prahu svých domků. Občas je proto možné nakouknout do malých uzavřených nádvoříček, která nezbytně ke zdejším domkům patří. 

Mandžusko a Charbin

Avšak stejně jako Ostravsko má svou krásu a na dohled nedotčené Beskydy, i v Mandžusku najdeme spoustu krásných míst. Protože vrcholil prosinec a se sněhem zde problém nebývá, přemýšleli jsme o návštěvě některého ze zdejších lyžařských středisek. Čas nás však tlačil a zimní Sibiř vábila,  proto jsme se prozatím spokojili s nejznámějším městem oblasti,  třímilionovým Charbinem.

Charbin

Toto město vděčí za svůj vznik a slávu tzv. Východočínské železnici– tu postavili v l.1898-1903 Rusové. Byla součástí Transsibiřské magistrály a zkratkou do Vladivostoku (kompletní Transsibiřská magistrála  po ruském území byl dokončen až r.1916). Sice vedla přes Čínu,  celá oblast podél trati však byla spravována Rusi. Mnoho jich sem dorazilo zejména   po vítězství bolševické revoluce. Charbin se stal jedním z nejdůležitějších středisek tzv. bílé emigrace a největším ruským městem mimo vlastní Rusko.  Počet Rusů  se pohyboval mezi 100-200 tisíci. Po japonské okupaci Mandžuska a odprodeji Východočínské železnice r.1935 se mnoho Rusů vrátilo do staré vlasti (o tom, jak zde dopadli není třeba pochybovat).  Konec „bílého“ ruského osídlení nastal s příchodem Rudé armády r.1945.   Dnes zde opět potkáváme davy Rusů, ve velikém množství sem jezdí za nákupy.

Množstvím ruských firem, obchodů, barů, restaurací, diskoték, či veřejných domů však Charbin zdaleka nestačí konkurovat Pekingu,  kam se sjíždějí obchodníci z celé Sibiře. A o jejich povyražení po úspěšném obchodě je dobře postaráno….Charbin dnes žije  více z ruské minulosti, láká bohaté turisty z jihu země a Hongkongu  na  sibiřskou zimu, „exotické“ ruské stavby, či ruskou kuchyni. Peking „své“ Rusy více tají, zdejší „ruskij pasjolok“ se do průvodců rozhodně nedostal.

Charbinu se pro jeho architekturu často přezdívá „Moskva východu“, či „Paříž východu“. Na několika pěších nákupních třídách opravdu najdeme krásné paláce v evropském, či ruském stylu,  ovšem množství starých pětipodlažních paneláčků, v Rusku zvaných „chruščovky“ již připomíná velký vliv Sovětského svazu. A do centra se deroucí obrovské mrakodrapy nikoho nenechají na pochybách, že se nachází v současné Číně. V jejich skleněných stěnách se odráží  i  monumentální pravoslavná katedrála sv. Sofie z r.1932. 

Velmi příjemným místem  jsou místní  nábřeží a parky (např. Stalinův park). V jednom z parků se od ledna koná známý Ledový festival. Různí sochaři zde z ledu vytesávají obrovské sochy a sousoší, v noci navíc krásně nasvícené. Při zdejších teplotách se o svá díla po několik měsíců nemusí obávat….

Tygří park

Možná nejzajímavější „atrakce“ města však na nás čekala na opačném břehu řeky Songhua – „Tygří park“. Původně vznikl jako stanice pro záchranu kriticky ohroženého tygra ussurijského, postupně se z něj stala spíše velká turistická atrakce.

Pokud si nenajmete taxi, není zatím přístup do parku ležícího asi 10 km od města (po silnici) úplně jednoduchý. My zvolili oblíbenou kombinaci MHD bus-pěšky. Najít v čínských městech správný bus může být občas dobrodružství, nákup 3 měsíce staré mapy není nutně žádná výhra. V tomto případě zde za tu dobu stačili změnit pár klíčových  linek, výstavba na předměstích již též neodpovídala stavu před pár měsíci. Několik dotazů, při nichž jsme pro jednodušší komunikaci předváděli mručení tygra nás však nasměrovalo správným směrem. Procházka ve dvacetistupňovém mrazu nás tak připravila na setkání s vládcem ussurijské tajgy.

U vchodu nás zaujme cedule- vstup 50 Y, živé kuře 40 Y, bažant 100 Y, ovce 600 Y, kráva 1.500 Y.  Číňané jsou dobří obchodníci- park nemusí utrácet za krmení  a návštěvníci vidí tygry v akci. Nastoupili jsme do přistaveného  minibusu a spolucestující se již skládali na některou z pochoutek skládali. Kdo by si nechal ujít lovícího tygra. Slepici zdlábl jako malinu, uletět mu neměla šanci. Bažant už se snažil víc, ale tygr je dobrý lovec. Lov na ovci, či krávu jsme bohužel neviděli, tak bohatí naši spolucestující nebyli.

Naprostým šokem pro nás bylo množství tygrů. Chovají zde asi  200-300 kusů této kriticky ohrožené šelmy, tedy přibližně tolik, kolik jí dodnes žije ve volné přírodě. Projížďka mezi takovým množstvím tygrů je nezapomenutelným zážitkem. Na první pohled je jasné, že tento druh svou velikostí zcela zastíní své menší příbuzné, z nichž nejznámější je v Indii rozšířený tygr bengálský. Návštěva tak trochu připomíná Jurský park– mnoho velkých výběhů (tygry mají rozdělené na rodiny, mladé samce, starší samce,  mladší samice, matky atd.) oddělených vysokými ploty, v rozích strážní věže, vjezd dvojitými mohutnými branami. Mají zde i „mateřskou školku“, či porodnici. Původním posláním parku je návrat tygrů do přírody– jestliže však k tomu patří pravidelné krmení, či neustálá přítomnost lidí a autobusů,  je otázka, jak se toto předsevzetí daří naplňovat.

Nezbývá než doufat, že se místním tygrům nebude dařit jako tygrům jihočínským- ve volné přírodě již pravděpodobně vyhynuli, v čínských zoologických zahradách stále přežívají. Při počtu zdejších jedinců je alespoň jisté, že tento poddruh nemusí vyhynout zcela- tak jako např. tygr kaspický, tygr javánský, či tygr balijský.

My jsme se s Charbinem rozloučili a mrazivým vnitrozemím Mandžuska pokračovali do příjemnějších oblastí u Tichého oceánu- do Vladivostoku.

Praktické:

Ubytování: v celé Číně neustále roste počet hotýlků s licencí pro ubytování cizinců (povinná, nejlevnější hotely ji tradičně neměly), proto se vyplatí poptat téměř všude. Obecně bývají nejlevnější hotely u nádraží.

Nám se velmi líbil hostel ChangGong, Ying Tao Xie Jie 11. Leží na západním pokračování hlavní ulice hutongu (na rozdvojce mírně doprava), po chvíli tradiční dům se zeleným nápisem Youth Hostel. Uvnitř kryté nádvoří, okolo pokojíky. Cena mimo sezónu 70 Y/dvoulůžkový pokoj se společnou sprchou, v sezóně totéž 100 Y. Se sprchou na pokoji cca 120 Y.

Doprava: mezi Pekingem a Charbinem jezdí velké množství vlaků, čas jízdy cca 11 h. Přes jejich kapacitu bývají často vyprodány i týden dopředu. Nákup usnadňuje pokud znáte číslo vlaku- jízdní řád pro celou Čínu (včetně cen) www.travelchinaguide.com/china-trains (názvy měst psát pinyin, tedy Beijing, Harbin). Nejobvyklejší třídy jsou „yingwo“ -hard sleep (obdoba ruské plackarty) a  „yingzuo“ -hard seat (místa k sezení až do vyprodání na místenky, poté pouze k stání), též „ruanwo“ -soft sleep (kupé pro čtyři) ad. Poměr těchto tříd ve vlaku se liší podle regionu a důležitosti vlaku. Rozdíl ceny je dán nejen třídou, ale též typem vlaku- klimatizovaný X neklimatizovaný.  Každý dálkový vlak má  levný a dobrý jídelní vůz. Kvalita různých vlaků je různá, obecně vysoce převyšuje např. úroveň ČD.