Z Melbourne do Canberry přes střechu Austrálie

Znovu v Melbourne

Po návratu z Tasmánie do Melbourne se rozhodujeme zůstat ještě 2 noci u našich vánočních hostitelů Prue a Marka. Během té doby navštěvujeme ještě starší pár Australanů, které jsme potkali v Západní Austrálii a kteří nás též k sobě pozvali. Je to příjemné setkání po několika měsících. Celkově nás Melbourne opravdu zaujalo a nechce se nám ani dále. Ale nedá se nic dělat, musíme šlápnout do pedálů.

Písečné stavby ve Frankston

Vyrážíme směrem na jih do Frankstonu, kde se setkáváme s našimi známými z maďarské farmy na Tasmánii. Společně se jedeme podívat na expozici staveb z písku. Letošním námětem jsou pohádky. A tak tu potkáváme obrovského pískového kocoura v botách, sněhurku, vlka a karkulku a další známé postavičky. Vše precizně postavené z písku. Něco podobného vidíme prvně v životě a žasneme nad tím, jak je to krásné a že to jde vůbec udělat. Nocujeme kousek odsud u Čechoaustralana Pavla Kulkuse, mimo jiné také velikého cyklocestovatele, který projezdil velkou část Asie, Evropy, Austrálie atd. Velmi příjemné setkání! Za zmínku ještě stojí, že ten den během jízdy z kopce na frekventované silnici mi zničehonic na najetém hrbolu ulétla zadní brašna. I když jsem jel hodně rychle, naštěstí se nic nestalo a i brašna s věcma uvnitř zůstala neporušená. Jaké to štěstí.

Akce „pavouk na silnici“

Projíždíme oblasti dolů na hnědé uhlí a velkým množstvím tepelných elektráren. Silnice je frekventovaná a hodně nezáživná. Najednou Renča prudce zastaví a volá: „Viděl jsi to?“ Já na to, že ne. Prý na silnici byl obrovský pavouk. Vracíme se. A opravdu. Černý pavouk, veliký asi 8-10 cm. Bestie jako hrom. Vypadá živě, ale nehýbe se. Chci ho nějak pošťouchnout, ale pak si ho nejdřív fotím, než mi uteče. Velmi opatrně se k němu nahýbám a fotím z absolutní blízkosti na macro. Neustále dávám bacha, aby na mě neskočil. Pak mi to nedá a zkouším ho rozhýbat. Nereaguje. Asi je mrtvý, suchý. Klackem se ho snažím obrátit. Přetáčím ho na záda. A ejhle, co nevidím:  Nápis „Made in China„! Nemůžeme se udržet a pukáme smíchem. Tak to jsme dobře naletěli. Fakt vypadal jako pravý. Kdo nevěří, ukážu mu ho. Vzali jsme si jej jako suvenýr!

Doma u pana komisaře

Jednu noc trávíme na pozemku u policejního komisaře ze Sale. Tento velmi srandovní chlapík nám předvádí svoji limuzínu o 320 koních, luxusní motorku BMW – prý jich je jen 7 v celé zemi, dále historicky veliký veterán atd. No je vidět, že paní policajti se nemají v Austrálii zase tak špatně!

Znovusetkání s Georgem

Je to až k neuvěření, ale po 6000 km a 3 měsících se podruhé setkáváme s anglickým cyklistou Georgem, který cestuje na kole již několik let v kuse. Prvně jsme se potkali v západní Austrálii u Esperance. Georgovi je 58 roku a denně kouří 50-100 cigaret a přitom ujede v pohodě 100-150 km za den! Večeříme společně, nocujeme poblíž a ráno usedáme ke společnou snídani. A osud tomu chtěl, George potkáváme za další 2 týdny znova, tentokráte v Canberre. Svět je opravdu malý.

100 km po cyklostezce

Dozvěděli jsme se o této netradiční stezce pro cyklisty, která byla zbudovaná na bývalé železniční trati mezi městy Bairnsdale a Orbost. Jedeme ji od začátku do konce a tak si konečně po několika dnech můžeme odpočinout od hodně frekventovaných cest, po nichž jsme šlapali doposavad z Melbourne.

New South Wales a okraj Snowy Mountains

Z Cann River stoupáme postupně do kopce, až se dostáváme na náhorní plošinu, kde je podstatně chladněji. Zároveň opouštíme Victorii a vstupujeme na území New South Wales a do pohoří Snowy Mountains.

V městečku Bombala hledáme českého rodáka, na kterého jsme dostali tip od Pavla z Mentone. Víme o něm jen, že dělal pošťáka. Víc nic. Kupodivu se nám ho daří po nějaké době vyhledat. U hospody si na Renčino kolo nasedl mladý opilý Australan a nechtěl dolů. Naštěstí to dobře dopadlo. Pak už se po chvíli setkáváme s bývalým pošťákem Johnem, nyní farmářem. Ten nás zve k sobě a tak večer a celé dopoledne trávíme na jeho farmě v moc krásném zeleném a hornatém prostředí. Velmi příjemné místo na bydlení.

Následující den šlapeme po další šotolinové cestě zkratkou do hor. Vedlo to hodně do kopce a tak jsme se pořádně zapotili. Když jsme vyšplhali na další náhorní plošinu, byli jsme odměněni nádhernými scenériemi téměř nedotčené krajiny. Všude kolem rozeseté veliké granitové balvany, hry světla a stínu při západu slunce a k tomu nekonečna divočina. Na noc sjíždíme do horského městečka Dalgety, kde druhý den ráno pozorujeme desítku projížděíicích aut, převážně limuzín a v nich všichni v šatech a oblecích. Dovídáme se, že se koná pohřeb nějakého velmi významného a uznávaného farmáře a že se sjíždění lidé z obrovského okolí. Později projíždíme přímo kolem místa pohřbu, který se koná v malinkatém kamenném kostelíku uprostřed polí. Kousek za tím nás čeká strašně prudký, ale asi jen 2 km dlouhý stoupák. Ten začátek byla fakt tvrdá zabíračka. S vypětím všech sil jsme to ale vyjeli a pak už pozvolna sjížděli do Jindabyne, sportovního střediska na úpatí nejvyššího australského pohoří Snowy Mountains.

Nejširší nabídku průvodců a map Austrálie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Výjezd na střechu Austrálie, aneb na kole na Mount Kosciuszko 2228 m

Dva ze čtyř našich cykloplášťů jsou už sjeté, potřebujeme nové. Ale několik posledních set km nebyl žádný cykloshop. V Jindabyne je, ale nemají žádné gumy, co bysme chtěli. Nakonec dostáváme nějaké dvě použité. Zdarma. Hned ten den večer ale jedna z nich na renčiném kole za jízdy bouchla. Přišli jsme tedy o duši i plášť najednou. Ještěže ten náš starý sjetý jsem nevyhodil a schoval pro nouzovou rezervu.

Začínáme tedy stoupat z Jindabyne směr Perisher. Cesta vede do kopce, ale nijak drasticky. Za lyžařským střediskem Perisher je to ještě mírnější, ale táhlejší. Až do strategického průsmyku Charlottě Pass asi ve výšce 1850 m jedeme po asfaltu. Tady si dáváme přestávku na oběd a povídáme si s jednou českou turistkou. Poté už po šotolině stoupáme pozvolně vzhůru k chatičce Seaman’s huť, kde cesta začíná stoupat strměji. V sedle Rawson’s Pass (asi 2150 m) narážíme na rangery a cedulí, že dále už se může jen pěšky. Projíždějící cyklista nám ale říká, že stačí, když půjdeme s kolem vedle sebe a rangerovi to vadit nebude. K tomu dodává, že když nasedneme za rohem na kolo, že se dá vyjet až na samotný vrchol. To si nemůžeme nechat ujít. Podle rady činíme, kousíček jdeme pěšky a když jsme z dohledu rangeru, nasedáme na kolo, tvrdě se opíráme do pedálů a za nedlouho kolem 17. hodiny odpolední dorážíme na nejvyšší horu Austrálie, 2228 metrů vysoký Mount Kosciuszko. Porušení nařízení rangeru je sice prohřešek, ale protože je to prý jen z důvodu možného střetu s pěšáky na úzké stezce, tak si to moc nebereme. Nikdo totiž na celé hoře není, jsme tam úplně sami. Vzniká nápad nocovat zde. Jsou odsud krásné výhledy a bude tu jistě úžasný západ a východ slunce. Vaříme si večeři, kocháme se výhledem na všechny světové strany a najednou pozorujeme, jak přichází pomalu bouřka. Stan ještě nestavíme a vyčkáváme. Kolem půl osmé večer je už jasné, že bude pršet. Sjíždíme rychle kousek pod vrchol do bezpečí kamenné chatičky Seaman’s hut ve výšce 2030 m, kde jsme úplně sami. Chvíli poté začíná neskutečné přírodní divadlo. Přicházejí husté mraky, začíná pršet a na zem létají stovky blesku ze všech směrů. Z bezpečí tu fascinující světelnou show 360 stupňů kolem dokola pozorujeme s nadšením. Jaké štěstí ale, že jsme nezůstali na vrcholu. To by byl děs a hrůza. Druhý den se počasí jakžtakž umoudřilo a pouští nás z hory zpět dolů do údolí. Tam po sehnání dalšího použitého pláště pokračujeme dál skrz Sněžné hory.

Po horské silnici Alpíne Road – aneb prý ze nejsou v Austrálii kopce!

Protože máme rádi hory a kopce a zatím jsme na žádné v Austrálii nenarazili, rozhodujeme se pro okružní horskou silnici Alpíne road. Mnozí nás od toho zrazují, že tam jsou prý hodně kopce. Nevěříme, neboť každý o Austrálii říká, že je to placka. Tak se necháváme překvapit.

Z Jindabyne to mírně stoupá až do moderního lyžařského střediska Thredbo, kde lyžují hodně i čeští emigranti. O tom svědčí názvy horských chat a hotelů jako Sněžník atd. Odtud pokračujeme už hodně prudce přes dva kopce do Khancoban. Další celý den se tvrdě a v horkém počasí lopotíme pořád do kopce. Je to dřina jako hrom. Počasí nám přeje, okolní divočina hor je nádherná, ale jde to pomalu a stojí to hodně sil. Další den je podobný. Nejdříve plno kilometrů do kopce, pak prudké klesnutí mnoho set výškových metrů dolů a znova do kopce do nejvýše položeného města v Austrálii – Cabramurra 1488 m. Odsud pozorujeme přecházející velkou bouřku v údolí. Po chvíli tím směrem vyrážíme. Vypadá, že je po bouřce. Po 20 km nás dohání další bouřka a to hodně velká. Lije jako z konve, úplná průtrž, šlehá dost blesků, je chladno a nejede se vůbec příjemně. Nám ale nezbývá než několik hodin šlapat do setmění, abysme se dostali do civilizace. Úplně promočení a zmrzlí dorážíme do Adaminaby, kde dostáváme povolení nocovat pod velikým přístřeškem v Bowling Clubu a ještě se můžeme osprchovat teplou vodou. Krásný to pocit po tom tvrdém dní!

Den blbec aneb naše útrapy před Canberrou

Z Anaminaby do Canberry máme dvě trasové možnosti – buď 170 km po asfaltu oklikou a nebo 105 km přes NP Namadgi, z čehož je 40 km je šotolina a do kopce. My chceme do Canberry dojet za den, volíme tedy kratší variantu. Od rána téměř furt prší. Navlékáme na sebe mokré věci ze včera, neb suché nemá smysl si brát. Hned by to bylo to samé. Začínáme stoupat do kopce. Po včerejších bouřích to jde špatně, šotolina je hodně mokra, občas se boří a stoupání je prudké. Šlapeme vzhůru asi 4-7 km/hod a to několik hodin v kuse. Odpoledne dorážíme na vrchol a tam Renča chytla první defekt. Opravujeme a sjíždíme opatrně z kopce dolů. Ne více než 10 km/hod, neboť kluzká šotolina je nebezpečná. Po pár km mám defekt já a nacházím proraženou díru v plášti asi 1×1 cm. Čím se to stalo netušim. Opravuji to a přitom zjišťuji, že druhý plášť má z boku bouli a rozpraskané švy. O jeee, honem rychle sundat. Prasknutí za jízdy na předním kole by mohlo mít děsivé následky. Takže už i druhý použitý plášť z cykloshopu v Jindabyne je na nic. Nasazuji náhradní nouzový a jedeme dál. Po 5 km mám znova prázdné kolo. Lije jako z konve. Další defekt opravujeme na blízké farmě a telefonujeme našim známým do Canberry, že k nim asi dorazíme pozdě. Chtějí pro nás přijet. Odmítáme. Další defekt opraven a my v dešti šlapeme dál. Stmívá se. Po dalších 15 km, už kousek před Canberrou, mám znova píchlé zadní kolo. Měním duši, nafukuju a v tom: Baaac! Duše praskla a vyvalila plášť ven. Prší, je tma a zima. Nesnáším to! Voláme známým a ti nám už dnes potřetí nabízejí, že pro nás přijedou. Tentokráte už přijímáme. Dnes jsme si už dost užili a moc jiných možností stejně nemáme. Brzy přijíždí terénní nakladaček, do něj cpeme kola, tašky  i sebe a frčíme do Canberry, kde nás čeká příjemné zázemí u našich litevskoaustralských hostitelů, kteří nás dva dny předem potkali v Cabramurre a pozvali k nim do Canberry. Takto byl tedy zakončen jeden z našich nejnepříemnějších dnů. Vše ale dobře dopadlo.