Sitorai Makhi Khosa, známý spíše jako Letní palác emíra, leží několik kilometrů severně od Buchary. Tento „palác měsíce a hvězd“, jak zní překlad jeho názvu, dali vybudovat v roce 1911 Rusové pro posledního bucharského emíra Saida Alimchána. Ten jej obýval do roku 1920, kdy utekl do Afghánistánu.
Princip paláce zůstal stejný jako za Timurovců (tzn. část palác, část zahrada), jeho architektura je však jiná a jednotlivé části (přijímací síň, obývací pokoje, harém) nejsou umístěny v jedné budově, ale jsou rozmístěny v zahradách. Před harémem se nachází bazén, v němž se koupaly konkubíny a emír si z galerie vybíral adeptku pro následující noc.
Gijduvan
Město Gijduvan, nacházející se 50 kilometrů severně od Buchary, je proslulé tradiční keramickou výrobou a svým shish-kebabem, což je „šášlik iz mlétovo mjása“.
Rodinný podnik, který provozuje již šestá generace rodiny Narzulajevových, se může pochlubit tím, že jejich keramické výtvory mají doma na poličce i u Clintonů, Albrightů a Mayorů. Zatímco muži krouží hrnce a vázy, ženy vytváří strojovou výšivkou, zvanou susanna.
Gijduvan má v současné době 50.000 obyvatel a všechno významné je zde pojmenováno po Ulug Begovi. Zdejší Ulug Begova medresa byla postavena v roce 1433 a je nejstarší ze všech tří Ulug Begových medres v Uzbekistánu. Před medresou se nachází hrobka Khoji Abdulchalika Gijduvaniho, významného sufijského učence ze 12. století.
Rabat-i-Malik
Největším městem na dálnici z Buchary do Samarkandu je Navoiy, který má 150.000 obyvatel. Nad městem se už tyčí Zaravshanské pohoří. Ve zlatém dole ve městě Zaravshan se údajně vytěží 68 tun zlata za rok. Jižně od města Navoiy lze spatřit zbytky karavanseraje Rabat-i-Malik, který založila ve 12. století dynastie Karachanovců. Z karavanseraje se dochovala prakticky jen vstupní brána a půdorys budov, zrekonstruována však byla sardoba na protější straně silnice, původně rovněž ze 12. století.
Do sardoby se sbírala dešťová voda a voda z roztátého sněhu, která potom sloužila procházejícím karavanám. Jednalo se o veřejnou stavbu, voda byla tudíž zdarma. Sardoby bývaly poblíž každého karavanseraje, ve městech sloužily zároveň jako zásobárna v případě obléhání.
Samarkand
Samarkand má dnes 400.000 obyvatel a je druhým největším městem Uzbekistánu. Kromě toho má však také dávnou historii. Už Alexandr Veliký prohlásil, že je to krásné město, za Timura a Ulug Bega byl Samarkand hlavním městem rozlehlé středoasijské říše. Samarkand leží v údolí řeky Zaravshan v nadmořské výšce 720 metrů n.m. V době Alexandra Velikého se město ovšem jmenovalo Marakanda a stejně jako následující Afrosiyob leželo vně dnešního Starého města.
Mauzolea Shah-i-Zinda
Mimo hradby se nachází také komplex Shah-i-Zinda, což je vlastně „město mrtvých“. Shah-i-Zinda sice doslova znamená „živý král“, jedná se však o soubor mauzoleí, která zde byla vystavěna v průběhu 11. až 20. století. Ve 20 honosných budovách, pocházejících většinou ze 14. a 15. století, jsou uloženy hrobky největších světců a nejvýznamnějších občanů města. Nejstarší a nejvýznamnější je hrobka Kussamy ibn Abbáse, bratrance proroka Mohammeda, který v této oblasti v 7. století rozšiřoval islám. Vyřezávané dveře pocházejí z let 1404-5, nástěnné malby jsou z 19. století. Původní dřevěnou hrobku dal ve 14. století Tamerlán obložit majolikou. K samotné hrobce dnes nemají poutníci přístup, lze ji spatřit pouze skrze dřevěné okno, zvané panjava.
V další části komplexu Shah-i-Zinda se nachází také hrobka Timurovy ženy a jeho sestry. Po obou stranách areálu se pak rozprostírá rozlehlý muslimský hřbitov.
Ulug Begova observatoř
Ulug Begova observatoř se nachází na kopci Chupan. Mirzo Ulug Beg byl totiž vzdělaný muž a kromě kralování se zabýval také uměním, vědou a astronomií.
V roce 1414 založil s pomocí svého žáka a učitele největší observatoř v Asii. Jeho cílem bylo vytvořit katalog hvězd, což se mu nakonec také z větší části podařilo. Po jeho zavraždění v roce 1449 byla ale observatoř opuštěna a rozpadla se. Když ji v roce 1904 sovětští archeologové odkryli, nebyl jim účel této stavby vůbec jasný. Teprve archeolog V.I. Vyatkin odhalil její skutečný význam a začal s restauraci.
Observatoř měla tři patra a jejím nejdůležitějším přístrojem byl mramorový sextant, dlouhý 30 metrů, který umožňoval určení polohy hvězd s přesností menší než 1 minuta.
Mauzoleum svatého Daniela
Mauzoleum Khoji Donijara (Khoja Doniyor) je umístěno prakticky na okraji Afrosiyobu. Pěšina k němu vede kolem řeky Siyob. Khoja Donijar je postava ze Starého zákona a jeho mauzoleum je poutním místem pro muslimy, křesťany i judejce. Křesťané ho znají pod jménem sv. Daniel.
Prorok Daniel žil v 6. století př.n.l. v Jeruzalémě. Po jeho dobytí ho vzal král Nabuchadnezar II. s sebou do Babylonu a tam mu sv. Daniel sestavil horoskop až do konce života. Nabuchadnezar se jeho předpověďmi skutečně řídil a častokrát také díky nim v bitvách zvítězil.
Tamerlán chtěl mít alespoň kousek Danielova těla doma a tak ve 14. století přivezl jeho kostru ze Sús do Samarkandu. Jelikož první velbloud z karavany klesl u řeky Siyob, byla pohřbena právě zde. Na místě vytryskl také podle pověsti pramen, k němuž chodí poutníci dodneška pít.
Sv. Daniel však pokračoval ve svých zázracích i po smrti a jeho kostra neustále rostla, čemuž přítrž učinili teprve Rusové, kteří pro ni v roce 1900 postavili kamenné mauzoleum a kostra se nemohla již dále rozpínat. Délka těla sv.Daniela se tedy zastavila na 18 metrech, čemuž odpovídá velikost jeho sarkofágu.
Muzeum Afrosiyobu
Afrosiyob byl hlavním městem Sogdské říše. Sogdové byli příbuzní Peršanů a jejich náboženstvím byl zoroasterismus. Město vzniklo ve 2.století př.n.l. a osídleno bylo až do 13.století. V roce 1220 jej zničil Čingischán, povraždil mnoho lidí a zničil hlavní kanál.
Původní jméno města není vlastně známo, Afrosiyob bylo pojmenováno později a neznamená to nic jiného než „za řekou Siyob“. Spíš než o památku se jedná o archeologické naleziště, kde jsou na několika místech patrné původní místnosti. Více nám proto o jeho historii řekne spíše malé Muzeum Afrosiyobu.
Archeologové odkryli postupně 11 vrstev města. První vrstva spadá do 6.-4.století př.n.l. a představuje řecko-baktrijskou kulturu. Druhá a třetí vrstva pokrývají období od 3.st.př.n.l. do 1.st.n.l. a byly v nich nalezeny například helénské mince.
Další vrstvy, představující 3.-5. století, pak svědčí o příchodu zoroasterismu a buddhismu do této oblasti. Na několika místech byly nalezeny zoroasterské oltáře a ossuárie, schránky s kostmi. Vrcholem jsou sogdanské fresky, datované do 7. století.
V Muzeu Afrosiyobu jsou umístěny originály těchto fresek a vůbec celkově na nás toto jednoduché muzeum zapůsobilo mnohem víc než Státní muzeum historie Uzbekistánu, které jsme navštívili odpoledne.
Samarkandská svatba
Během oběda v restauraci poblíž Registánu jsme byli svědky místní svatby. Nejednalo se vlastně o svatbu, ale o jakési seznámení příbuzenstva. Rodiny ženicha a nevěsty se nějakou dobu před obřadem (v tomto případě je to celý měsíc) schází na společné posezení. Posezení příbuzenstva se koná většinou v nějaké místní restauraci, jelikož jeho cílem je se především dobře najíst a napít a účastní se ho několik desítek až stovek osob. Samotná svatba už potom nebývá zdaleka tak početná a okázalá. Ženy a muži sedí odděleně, uprostřed místnosti jsou naskládány svatební dary a k tomu všemu hraje živá muzika. Největší otrava je to pro chlapečky, kteří jsou vykázáni do ženského oddělení…
Registán, jedno z nejkrásnějších náměstí světa
Srdcem Samarkandu je Registán, považovaný právem za jedno z nejkrásnějších náměstí světa. Právě tady se nacházelo obchodní centrum Tamerlánovy říše, v němž se sbíhaly všechny tepny hlavního města. Kulturní a politický význam však dal tomuto místu až jeho vnuk Ulug Beg, který zde také postavil první stavby. Dnešní podoba náměstí, obklopeného třemi medresami, byla završena v 17. století. Nejstarší je Ulug Begova medresa, pocházející z 15. století. Její vstupní portál, tzv. pishtak, je vysoký 35 metrů a jeho výzdoba znázorňuje hvězdy, které byly symbolem Ulug Bega.
Medresa Tillya Kari je ze všech tří staveb nejmladší. Byla dokončena v roce 1660 a stojí na místě bývalého karavanseraje. Její výzdoba měla být původně ještě velkolepější a portál a kupole ještě vyšší, na jejich dokončení v zamýšleném rozsahu však již nebyly peníze.
Medresa Shir Dor pochází z první poloviny 17. století a je postavena na místě původní chanaky. Netradiční je zejména lví vyobrazení na jejím portále, které dalo medrese jméno (shir dor = „nesoucí lvi“) a dostalo se až na uzbecké dvoustovky.
V proluce mezi medresami lze spatřit osmiúhelníkovou budovu bazaru (Chorsu) a dakhmu, pohřební kámen ze 16. století, který sem umístili sovětští restaurátoři. Stranou zájmu turistů zůstávají v záplavě samarkandských památek další mešity, medresy a mauzolea. Mauzoleum Ishrat Khana bylo dokončeno v roce 1464 a přestože se jedná o mauzoleum příslušníků Timurovy rodiny, jeho výzdoba byla tak velkolepá, že si vysloužilo přízvisko „palác radosti“. Po zemětřesení v roce 1904 zůstala však budova v ruinách.
Stačí přejít cestu a ocitneme se na hřbitově, kde je mezi stromy umístěn poněkud tajemný komplex Khoja Abdi Darun. Pojmenován je po arabském právníkovi z 9. století, jehož mauzoleum zde postavil ve 12. století seldžucký sultán Sanjar a přestavěl v 15.století Ulug Beg, který jej také doplnil o chanaku s portálem a kupolí. V jižní části města, cestou na Shachrisabz, se pak nachází Medresa Nadir Devon Begi ze 17.století. Rovněž její portál na sobě nese lví vyobrazení.
Převzato z kasp.cz.
