V teplé maršrutce si můžeme konečně vydechnout a také se rozhlížet okolo sebe. Moldávie vůbec není jednotvárná rovina, jak jsem si trochu představoval. Jsou zde mírné kopečky pokryté většinou poli nebo vinicemi.
Slavomír Horák
Brno – Iasi. Accelerat a permafrost
Jedné krásné vánoční noci si dáváme sraz mezi místními bezdomovci na brněnském hlavním nádraží. Rychlík Pannonia je zcela prázdný – působí to až trochu tajuplně jako kdybychom byli nějakým vlakem rachotícím tmou kamsi do pekel.
Cesta do Rumunska ve čtyřech byla zcela v pohodě, dokonce ani legendy, které si z předchozích zkušeností vyprávíme o rumunských průvodčích, nejsou na místě. Ačkoliv nám v Brně na nádraží tvrdili opak, nemusíme mít při cestě z Čech do Rumunska povinně místenku.
Naše polovina, která směřuje do Moldávie se loučí s příjemně vytopeným rychlíkem ve stanici Alba Iulia. Malé městečko pro nás představuje první problém – musíme si někde vyměnit peníze, abychom měli na místenku na vlak po Rumunsku, která je nejenom povinná, ale je dokonce i doporučeníhodná pro všechny vlaky typu accelerat. Jenže zkuste si o svátcích vyměnit peníze v nějakém malém českém městečku. Nakonec nám za pomocí posunků, kalkulačky a několika rumunských slovíček vyměňují na jedné benzínce. Celkem rádi se vracíme na nádraží – není žádné vedro – patnáct stupňů pod nulou. Jdeme se zahřát čajem do místní zaplivané nádražní hospůdky s jejími zřejmě stálými exempláři. Čekat zbylou hodinu na vlak chceme nejprve spořádaně v čekárně 2. třídy, ale poznáváme, že se na to tady moc nehraje – v zimě je čekárna 2. třídy určena pro bezdomovce, zatímco normální cestující hledají úkryt a teplo v 1. třídě.
Těsně před odjezdem vlaku si malujeme teploučké, třeba i nacpané, kupé v acceleratu. A skutečně, všechno je to tak – v kupé nás je osm, relativně teplo. Když usedáme, nevíme, že se slovo accelerat pro nás stane symbolem mrazu. Asi po hodině si tak s Jardou říkáme, že nám začíná být nějaká zima. Zpočátku máme pocit, že to udělal průvodčí, který otevřel dveře a vpustil do kupé zimu z uličky. Postupně však vychází najevo krutá pravda – náš vagón přestal topit a ostatní vagóny jsou zcela zaplněné. Asi v jedenáct hodin to nevydržím a jdu do spacáku. Kupé se nám postupně vylidňuje a když jsme zbyli sami, choulíme se vleže do spacáků a snažíme se udržet alespoň minimum tepla.
Ráno vystupujeme v Iasi v 7 hodin ráno a dotek nohou o zem příliš necítíme – říká se tomu permafrost, tedy v tomto smyslu „mražené nohy“. Ani nádražní hala nepřinesla příliš mnoho tepla – trochu zde profukovalo a velký prostor nebylo možné vytopit pořádně. Klíčovým faktorem se ukazuje automat na nápoje, z krize nám pomáhá teplá čokoláda z jeho útrob. Něco teplého a sladkého do žaludku a jsme z nejhorší krize venku.
Iasi – Kišiněv. Jedna cena a dva dopravní prostředky
Nakonec můžeme jít hledat autobus do Kišiněva – vlak jede až moc pozdě. Místo toho nacházíme řidiče, který by nás hned vzal na Kišiněv. Morálka definitivně padá a na 10 dolarech za osobu kapitulujeme.
Zato jedeme okamžitě „uraganom“. Řidič to na hranicích dobře zná. Kývne na jedno auto: „Avram prijechal“. Po chvíli jednání mezi řidiči si k nám přisedá ještě jedna žena, se kterou to údajně půjde lépe. No, proč ne. Trochu jsme sice zamrzli u Rumunů, ale nebylo to tak zlé. Moldavané nedělali nejmenší obstrukce a po chvíli vstupuji na území poslední, patnácté republiky bývalého SSSR, kterou jsem ještě nenavštívil.
Z hranice se ale vydáváme trochu jiným směrem než na Kišiněv. Řidič směruje spíše na sever do města Balti (Bělcy). Už si připravuji, jak se s ním začnu hádat o zlevnění ceny a přesvědčovat jej, že nejsme tak blbí turisté.
Ale nakonec to není potřeba. Zastavujeme sice na autobusovém nádraží v Balti, ale řidič nám překotně vysvětluje, že nám zaplatí „maršrutku“ do Kišiněva, která naštěstí odjíždí skoro okamžitě.
V teplé maršrutce si můžeme konečně vydechnout, definitivně se zbavit permafrostu a také se rozhlížet okolo sebe. Moldávie vůbec není jednotvárná rovina, jak jsem si trochu představoval. Jsou zde mírné kopečky pokryté většinou poli nebo vinicemi. To je správný moldavský stereotyp – zemědělství a především víno. Při pohledu na ty nízké stromky se mi už sbíhají sliny na praktickou degustaci. Občas se okolo silnice objeví lesík a slunce a okolní sníh vytvářejí dokonalou zimní idylu jako z prospektů moldavské turistické agentury.
Projíždíme okolo města Orhei, kam se vydáme v nejbližších dnech. Dokonce se mi podařilo identifikovat i odbočku, kde budeme muset zastavit řidiče.
V příjemném rozpoložení, vyvolaném teplem i příjemnou krajinou, přijíždíme do rušné metropole Moldávie.
Převzato z http://slavomirhorak.euweb.cz
