Trčím v Bhatindě a čekám na noční vlak do Bikanéru a mám tedy konečně čas sednout k internetu, k jedinému co jsem ve městě našel. Nedá mi to a napíši raději aktuální zážitky, ke starším se ještě vrátím (však mě znáte 🙂 ).
Ještě pár věcí na okraj, k dotazům: mobil s sebou mám, tak jednou za den jej pustím a SMS si přečtu. Ale odpovídám raději mailem.
Taky nevím, jestli jsou moje maily k přečtení – zatím jen jeden člověk si stěžoval, že byly špatně české znaky, tak nevím co ostatní.
Ale pojďme do Indie…
Provinil jsem se proti pravidlům, pil jsem alkohol.
Ale nenapij se, když potkáš konečně někoho z Čech.
Takže jsme chodili po deštivém Amritsaru s dvěma místními dědoušky, kteří nám chtěli pomoci, a hledali restauraci, kde mají licenci na alkohol. Ale dal jsem si jenom jedno, nesmí být na mě poznat a neměl bych ani moc smrdět kouřem. Jdu totiž zpět do Gurdwáry, kde je pití a kouření zakázáno.
Bydlím v Gurdwáře Zlatého chrámu v Amritsaru, nejsvatější Sikhské svatyně. Sem směřují davy sikhských poutníků z celého světa, poklonit se svaté knize uložené v chrámu a vyslechnout si zpěvy rozléhající se nad jezerem nektaru nesmrtelnosti.
Sikhská víra je velmi založena na vzájemné sounáležitosti, každý poutník se tedy může zdarma ubytovat v jedné z mnoha ubytoven chrámu a zdarma dostane i jídlo. Nezáleží na víře, vítáni jsou všichni bez rozdílu a pro cizince mají místnost navíc.
Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Procházím ubytovnou a jenom valím oči. Jsem v místnůstce pro tři lidi, vedle je větší kde se vyspí i patnáct lidí. Jdu ale ven do dvora. Kolem je několikapatrová budova, na „pavlačích“ jedny dveře vedle druhých, kterými dovnitř i ven stále chodí množství poutníků. Přestože venku na ulicích chodí mnoho lidí moderně západně oblečených, zde je takový člověk výjimka. Většina lidí je v turbanech a s dlouhým plnovousem, často mají u opasku předpisově nůž, někdo je s mečem či šavlí, opodál stojí chlapík s dlouhým kopím. Kolem chodí starci i rodinky s dětmi, které na mě zvědavě vyvalují oči, občas se mihne někdo v obleku a kravatě. Ubytovna nestačí a večer se lidé rozkládají kde se dá. Po dvoře leží zachumlané postavy, u záchodů se dveře netrhnou a ve společné umývárně uprostřed dvorku se nezastaví proud vody ani lidí.
Ráno vycházím bos a s šátkem na hlavě z ubytovny a hned naproti je brána ke Zlatému chrámu. Po umytí nohou je možno vstoupit, po schodech na mramorový břeh jezera. Bílé stavby okolo jezera jen umocňují zlatý třpit chrámu, který jakoby se vznášel uprostřed jezera. Jdu pomalu okolo jezera, mramorové dlaždice studí do chodidel, ale sluníčko je postupně ohřívá, stejně jako vodu v jezeře, do které se noří první poutníci. Můstek spojující břeh se Zlatým chrámem uprostřed jezera se již plní lidmi směřujícími do chrámu, odkud se linou zpěvy z posvátné knihy Adi Granth. Tato kniha, nejsposvátnější Sikhský text, je uctívána jako nejvyšší autorira a je středobodem sikhské víry. Její kopie je uložena v každé gurdwáře.
Kolem prochází neskutečná směsice různých lidí, na břehu padají na kolena a klaní se směrem ke svatyni, kolem obchází strážci v oranžových hábitech a s nebezpečně nabroušeným ostřím dlouhého kopí. Působí neskutečně archaicky, ale stráží poctivě. Je s podivem s jakou důvěrou pustí kohokoliv na své nejsvatější místo. U mnohých památek v Indii probíhá u vstupu šacování a prohlížení batohů, zde pouze neznalého turistu upozorní, že se má zout a zakrýt si hlavu šátkem, který mu i ochotně půjčí u vstupu.
Po několika hodinách rozjímání na břehu naproti Zlatému chrámu mi vyhládlo a jdu se najíst do chrámové jídelny. Už z povzdálí se ozývají plechové zvuky od obrovských kádí, kde myjí stovky či tisíce plechových táců, misek a lžicí. Hned jeden čerstvě umytý tác dostávám u vchodu, k němu plechovou misku a lžíci a jdu s davem do jídelny. Všichni sedají na roztažený koberec, když je plný hned začínají další řadu.
Všichni bez rozdílu sedí na zemi a čekají na jídlo, které zde neustále roznášejí. Nejprve z obrovské konve nalívají každému vodu do misky, další roznáší čapátí a ještě horké hází každému do nastavených dlaní. S velkým plechovým kýblem přichází další a pořádnou naběračkou kydne každámu na tác dál – vařenou čočku, takouvou řidkou kaši, kterou si hned každý nabírá rukama na čapátí a s chutí jí.
