Nahlédněte do úryvku knihy „Indonésie, batoh a já“ od cestovatelky a spisovatelky Saši Ryvolové, která společně s Vaškem Lomičem vyrazila na vlastní pěst do divočiny Západní Papuy (dříve Irian Jaya).
Vstáváme v pět ráno, malátně balíme, snídáme a odjíždíme na letiště. Doba kamenná na nás nebude čekat věčně! V 07:15 odlétá naše letadlo do východiska všech turistických cest v této oblasti – Wameny. Letadélko má kapacitu cca šedesát cestujících – kromě domorodců a nás letí i čtyřčlenná německá výprava. Jsou to nadlouho poslední bílé tváře, které uvidíme. Let trvá zhruba hodinu a to, co vidíme pod sebou je úchvatné. Zprvu jsou to půvabné pahorky, pokryté souvislou zelení kudrnatých palem. Později kopečky vystřídá nížina s mnohačetně meandrující řekou, která svými zákruty vytváří dojem puzzle.
Domorodá žena, sedící na sedadle u okénka vedle mne ji ale nevidí. Má pevně zavřené oči a zpod zaťatých víček se jí kutálejí slzy. Bojí se. Domorodci vůbec snášejí vzdušnou přepravu dost těžce. Přes uličku naproti jiná žena zvrací a přitom nepřestává konejšit řvoucího kojence…
Potom už letíme nad mraky, nad něž místy pronikají vrcholky ostrých štítů regulérně prehistorického vrásnění. Nakonec se prodíráme úzkým průsmykem a po obou stranách se kolem nás zdvihají hřebeny hor. Všudybyl výpravy Vašek se pochopitelně vtěsnal do pilotní kabiny, aby si prohlédl všechny možné budíky na palubní desce a natočil pár šťavnatých záběrů – s úžasem zjistil, že budíků má pilot k dispozici sice dostatek, naviguje však výhradně „na oko“. Tím není řečeno, že by snad navigaci markýroval – jde o prosté sdělení, že letí podle toho, co vidí před a hlavně pod sebou. Ochotně také Vaškovi vysvětlil, že odtud pramení letový řád – slušná viditelnost je pouze po ránu!
Po příletu do Wameny předáváme imigračnímu úředníku Yusmanovi balíček s náhradními díly k jeho motorce (neboť tady všechno, co neroste v bahně přichází ze vzduchu), který nám pro něj svěřili Alena s Dannym. Jejich jména nám otvírají dveře ke kontaktu. Dostáváme slevu na koupi mapy (neumělé, leč jediné existující) a doporučení na opravdu dobrého průvodce, které jsme sice přijali, ale nevyužili. Mapu vytvořil před několika desítkami let samozvaný geograf – misionář, pročež podle toho vypadá. Poměry vzdáleností jsou zcela náhodné, informace o nadmořské výšce či vrstevnice chybí. Celek připomíná kresbu dítěte z nižšího stupně základní školy, které velkoryse načrtne koňskou hlavu přes polovinu čtvrtky a dále pokračuje stále se zmenšujícím tělem, aby nakonec obraz završil miniaturními nožkami a pahýlem ocasu. Jinak se mu to tam zkrátka nevešlo, no.
V kanceláři visí podomácku vyrobený graf návštěvnosti oblasti příslušníky různých národů. V loňském roce navštívilo Irian Jayu 5 (slovy pět!) Čechů. Letos jsme už třetí a čtvrtá – a to máme teprve květen!!! Na úředníkově tváři vyskočila starostlivá vráska: „Jen aby se nám nepřemnožili!„
Absolvujeme první stisk ruky s doopravdickým „kotekáčem„. Kotekáč je název, kterým jsme obdařili příslušníky domorodých kmenů v tradičním úboru. Muži totiž chodí nazí, pouze s velkou tykví – tzv. „kotekou“ na přirození. Jedná se vlastně o jakýsi přírodní suspensor, obsahující mužnou ozdobu podstatně menších rozměrů – neboť obecně platí – čím větší štramák a bojovník, tím větší koteka. Muž, který na sebe opravdu dbá, má koteku trčící až do výše brady, a její špičku má upevněnou na řemínku okolo krku. Celek doplňuje vkusná háčkovaná čepice, nebo čelenka z peří pralesního pštrosa – kasuára. Koteka je kromě kamenné sekyry, prasete a několika manželek většinou jeho jediným majetkem – má jednu obyčejnou na pole a jinou, slavnostní, do kostela. Papuánci jsou totiž z větší části pokřtění pohané – říká se, že na území západní Papuy je zastoupen největší počet církví na jednoho člověka.
Ženy nosí suknice z trávy nebo stromové kůry a především jakousi velikánskou háčkovanou síťovku z orchidejových vláken, která se upevňuje popruhem na čele a visí jako batoh na zádech. V té nosí veškeré nákupy, zboží na trh, sladké batáty a také dřevo na rozdělání ohně, neboť to je zde kupodivu vzácné. Navrch ještě selátko nebo dítě – a může se jít… Přes hory a přes doly – 2-3 dny, ale i týden…
Typově jsou papuánské domorodé kmeny výrazně menších postav než Evropané, ale i než Indonésané z centrální části země, mají husté kudrnaté vlasy a velké rozpláclé nosy. Vzhledově se nejvíc ze všehopodobají australským aboriginům, některé, zvláště vnitrozemské kmeny ale také africkým trpasličím kmenům (odtud název ostrova Nová Guinea) a nazývají se proto negriti. Nejmenší z nich měří sotva nějakých 135cm.
Mnohé kmeny mají dosud rodové a kmenové uspořádání. Muži a ženy žijí v oddělených chýších- muži v kulatých a ženy, děti a prasata v podlouhlých. Jiní, především ti, které zasáhlo úsilí misionářů a přešli na křesťanskou víru už žijí v rodinném uspořádání, ovšem promíšeném se starými zvyky a obyčeji. Misionáři odvedli na Papue velký kus práce – je ovšem sporné, zda i záslužné. Domorodci v křesťanskou víru věří, ale nerozumí jí. Jak také, když se v mnoha zásadních bodech kříží s nejzákladnějšími prvky jejich předešlého života. Ve starém rodovém uspořádání sice bylo normální mnohoženství, event. naprosto nezáludná a mravná pohlavní promiskuita, žena po porodu však byla tabu na další zhruba čtyři roky. Toto opatření nebylo rozhodně jednoúčelové – zajišťovalo, aby nepřišla znovu do jiného stavu příliš brzy a mohla věnovat všechnu svou pozornost narozenému dítěti. To by jinak v drsných podmínkách mělo jen minimální naději na přežití. Jsa obráceni na pravou víru, měli by tedy domorodci praktikovat i věrnost jedné ženě – co si ovšem potom má takový nešťastný manžel počít po ty čtyři dlouhé roky, už misionáři neporadili…
Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Ani dnes ostatně není průměrný věk Papuánců nijak vysoký – udává se asi 35 let. Smrtelná forma malárie a další choroby, ale především podvýživa zrovna dlouhověkost nepodporují.
Ubytovali jsme se pár kroků od letiště v hotýlku Syahrial Makmur. Cenové rozdíly jednotlivých pokojů netkvíve vybavení, ale v míře zápachu… Všechny pokoje však mají vlastní mandí a to je oč tu běží. Lačně využíváme možnosti se umýt a mírně osvěženi se vydáváme na lehkou procházku spojenou s rekognoskací terénu. Ve výšce 1.600 m/n.m. se nám zdá klima daleko příjemnější, než dole v Jayapuře.
Prohlédneme si oba místní bus-terminály (autobusová nádraží) a k nim přiléhající pasary (trhy). Na prašném plácku za městem posedávají domorodci a prodávají to, co by se u nás snad nazývalo „zemědělské přebytky„ – až na to, že tady, na Papue, nepřebývá nikdy nic. Všeho je nedostatek. Na jutových a igelitových pytlích skromné hromádky nedozrálých mandarinek, podivně zakroucené kořeny manioku a betelové oříšky. Betel je jedním ze zlozvyků jihovýchodní Asie. Jeho malé, zelené oříšky se žvýkají s příměsí vápna (asi jako naše žvýkačka) a mají mírně omamný účinek. Pohříchu rty a především ústní dutina po jejich žvýkání zůstává odporně krvavě rudá a zuby nenávratně černají. Všude po zemi jsou krvavé cákance, jak si žvýkači betelu odplivují, což vypadá poněkud hrůzostrašně.O kousek dál sedí vedle zablácené louže bezzubá Papuánka a trpělivě čeká, až se předmět její obchodní nabídky – takto černé a poněkud podvyživené čuně dostatečně vyráchá v bahně. Postarší domorodec nabízí otep pokroucených klacíků – dřevo na topení je zde vzácné, neboť džungle skýtá hlavně bambus a tzv. železné dřevo – obojí se na zátop rozhodně nehodí.
Cestou zpátky sedí proti nám v bemu jedna starší a dvě mladší ženy – Danijky. Ukazují na mne a cosi se ptají. Poslední z „takyprůvodců“ kterého se nám doposud nepodařilo setřást se ujímá překladu a ptá se mne, mám-li děti. Když odpovím, že dvě, k mému úžasu se jedna z dívek dává do tichého pláče. Chlapík nám vysvětluje, že starší žena je vdova a dívky její dcery. Jsou tak chudé, že nemají vůbec žádná prasata a tak nemají naději se provdat a mít děti. Bez prasete si je žádný muž nevezme. Je to dojemné i poučné – domorodci nejsou žádné nižší bytosti bez schopnosti cítit lítost či lásku… Nejedná se o žádné primitivní formy života, (např. něco jakochodící láčkovka) – naopak jsou velmi bystří a učenliví a možná, že by nás v mnoha ohledech snadno strčili do kapsy…
Vracíme se do hotelu a zbytek večera trávíme dopisováním deníku a plánováním zítřejšího prvního tripu na území kmene Dani a možná i Jali. Odmítli jsme veškeré nabídky průvodců a hodláme se pokusit o samostatnou výpravu. Zvolili jsme pro začátek jeden z lehčích tří až čtyřdenních výletů – uvidíme, co nám přinese a na co si ještě troufneme.
POUČENÍ:
Wamena je poslední výspa civilizace s obchody (toko) s běžným sortimentem a trhy s ovocem a zeleninou. Letecky dovezené zboží je zde tím dražší, čím těžší. Voda více jak třikrát, cigarety jen o necelou polovinu. Je zde elektřina, pošta, telefon i lékárna.
Knihu Saši Ryvolové si můžete objednat přímo u autorky www.hicsuntleones.info.
