Yoyogi Park poprvé

Pravidelně se tady každou neděli koná bleší trh a prezentují umělci všech žánrů: hudebníci, herci, mimové, kejklíři, artisti. Vylejzám na stanici Shibuya a poprvé zažívám opravdový dav lidí. Nedá mi to a musím vyfotit shora přechod pro chodce na křižovatce bezprostředně před JR-výlezem Hachiko.

Lidi disciplinovaně vyčkávají na chodnících, ale padnutím zelené se dávají do pohybu řeky mravenců z několika stran a uprostřed se nekompromisně začnou promíchávat. Tenhle pohled je pro mě jako Evropana cizí, s Václavákem se to vůbec nedá srovnat.

Za chvíli mě dav pohltí taky. Nedá se v něm dělat v podstatě nic, jen se nechat unášet, jakákoliv aktivita navíc je zbytečný mrhání silama. V bočních ulicích začne lidí naštěstí ubývat, postupně mizej v obchodech s hadrama, protože k čemu je ideální slunečná neděle když ne ke kupování hadříků.

Středem Yoyogi parku prochází široký chodník a hned na začátku vidím první performery; je to dost šílený, stojej tak asi v desetimetrovejch rozestupech, takže většina se navzájem ruší. Z poloviny je produkce o karaoke, buď jde o sólo-zpěváky nebo zpěváky doprovázející se tu na kytaru, tu na klávesy. Pak jsou tady kapely; naprostá většina nemá bubeníka (maximálně tak perkusistu, ale výjimkou není ani tlučení do krabic) a kolikrát schází i basa. Úroveň z větší části hrozná, zasněný romantický songy, který jsou navíc umocněný pro tu chvíli nakrabatěným čelem odbarvenýho japonskýho týnejždra. Jeden performer s helmou se čas od času postaví na hlavu a takto setrvává po dobu pár minut.

Nejširší nabídku průvodců a map Japonska (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Dostává mě pak ale mladá zpívající a usmívající se kytaristka skupiny Rockahula, hudebně ala třeba Avril Lavigne. Doprovází ji akustický kytarista a „bubeník“ (taky využívá krabici, ovšem nějakou profesionální, a před sebou má i hajtku). Nemaj basu, takže si pro všechny případu fotím kromě nich i plakátek s webem.

Jinak obdivuju hudebníky, že jsou vůbec schopný v tý zimě hrát, přesouvám ruce z kapes fleecky do kapes kalhot, ale ani tady mi nerozmrzaj. Na velkým pódiu hraje kapela na úrovni, zpívající kytarista v tričku, občas zpívající baskytarista v kožichu a nezpívající bubeník. Hrajou dobře, ale všechno je ala Evropa, ani náznak něčeho původního. Pod pódiem je kotel fanoušků, vesměs v oblečcích ala Vlasy. Dost frčí Asahi v plechovce, ale tu a tam koluje i flaška vína, jedna holka tančí bosa. Tohle je sympatický. Na place dál od pódia je bleší trh, kde vrstevníci těch tančících prodávaj většinou hadříky, ale sežene se tady tu a tam i nějaký to cédéčko, vinyl, MP3-přehrávač, samolepky, batohy a tašky. Do toho samozřejmě stánky s jídlem a pitím.

Cesta uprostřed pak překračuje silnici vedoucí k Harajuku (na mostě natáčí kapela svépomocí klip a basák má na hlavě masku koně) a pokračuje dál do parku. V klidnější části jsou bubínkáři, tanečníci a artisti. Kluk v tričku s krátkým rukávem má wallkmana a obstojně stepuje. Solidně vypadající šedesátník žongluje s talířem a o kus dál vedle stojící soustředěný Ind (?) má na hlavě skleněnou kouli. Pak je tady hromada lidí jako já, který se jen tak procházej, někdo venčí psa, někdo i v tý zimě piknikuje, pod stromama dál spí tu a tam bezdomovec.

Pak začíná zapadat sluníčko, vzápětí se dělá šílená zima a v rukou trhovců (pokud měli tu výdrž) se objevují cedule „all 100 jen“.