Yazd a okolí

Když jsme se vzbudily, bylo už dost pozdě a tak jsme ihned vyrazily na autobusovou zastávku s cílem najít autobusový terminál. Několikrát jsme přestupovaly a když jsme terminál Jay konečně našly, čekalo nás nemilé překvapení. Jezdily odtud akorát taxíky a tak jsme musely jinam. Nastoupily jsme do jednoho autobusu, pak do jiného a zase do jiného….nakonec jsme skončily někde v poušti za městem. Ranní autobus jsme propásly a další jel až za několik hodin. Ale vyhlídková jízda to byla pěkná.

Cesta do Yazdu byla velmi zajímavá. Když jsme nastoupily do autobusu, nejdříve nám řidič pustil jakési západní techno, poté arabské techno a nakonec ještě film s Lucy Liu a Antonio Banderasem v perštině. Projížděli jsme pouští, v dálce byly vidět ropné věže a zakuklené ženy se zaujetím sledovaly milostné scény amerického filmu… počkala jsem až dostaneme denní příděl potravin a pak jsem usnula. Vzhledem k tomu že vzdálenosti mezi jednotlivými městy jsou opravdu obrovské, cestující vždy dostanou sáček ve kterém je džus, sušenky, bonbónek, ubrousek a brčko. Často se nám stávalo že právě tyto cestovní balíčky bylo jediné jídlo, které nám během dne zkřížilo cestu.

Do Yazdu jsme dorazily o půl páté, když už se stmívalo. Přibližně půlmiliónové město leží v půli cesty mezi Esfahánem a Kermánem. Yazd byl malé zelené městečko uprostřed pouště, neuvěřitelně líné a ospalé, kde kromě komplexu staveb zvaném Amir Chakhmáq a několika mešit nebylo snad vůbec nic. A právě pro svoji nepopsatelnou atmosféru se Yazd řadil mezi jedna z nejhezčích míst v Íránu. Když tudy Marco Polo ve 13. století projížděl, popsal Yazd jako příjemné a okouzlující obchodní město. Pravdou zůstává, že podle UNESCO je Yazd jedním z nejstarších měst na světě. Městečko se jevilo velké a rozlehlé právě proto, že v Íránu z důvodu častých zemětřesení nejsou žádné výškové budovy. Nad úrovní střech vyčnívaly pouze takzvané Větrné věže, typické pro oblast Perského zálivu. Léta jsou velmi suchá a větrná a právě vítr věže zachytávají. Je to jakási klimatizace na íránský způsob.

Autobus nám zastavil přímo před hotelem, ve kterém jsme byly snad jedinými hosty. Pokoje ale byly malé a těsné a tak jsme se rozhodly že přespíme na střeše hotelu. Byl z ní nádherný výhled a západ slunce byl nepopsatelný. Obloha se zbarvila do ruda a ostře kontrastovala se žlutými hliněnými stavbami, mozaikovými vzory minaretů a kopulí mešit. Jedna mešita stála hned vedle našeho hotelu. Vypadala že je rozestavěná a nám bylo dovoleno vylézt až na její střechu. Lézt po kopuli mešity, to se nepodaří každý den…

Procházky Yazdem

Yazd byl jako stvořený k toulkám bez cíle. Procházely jsme se uličkami, ztrácely jsme se v polorozbořených čtvrtích které po zemětřesení lidé opustili. A také až tady jsem pochopila, co je to, když Íránec řekne „odpoledne bude zavřeno. Nepracujeme, protože je moc horko“. Znamenalo to, že všichni zmizeli. A to doslova. Všichni se vypařili na dlouhé hodiny a my jsme na ulici nepotkaly ani človíčka. A pokud jsme si nekoupily ovoce ráno, byly jsme až do večera hladem. V každém jiném městě se našel obchod, který byl otevřený. Tady však ne. Bylo vedro k zalknutí a my jsme se hladem ploužily pustými ulicemi a zoufale hledaly něco k jídlu. Bez úspěchu. Až tady jsem pochopila, co je to šilhat hladem. Musely jsme se vrátit do hotelu a počkat do večera, kdy už byl náš lov úspěšnější. Objevily jsme pekárnu a zřejmě jsme vypadaly tak bídně, že jsme dostaly chlebovou placku úplně zadarmo.

Během prvního dne ve městečku jsme si ještě stačily prohlédnout Amir Chakhmáq komplexze 12. století. Je to zvláštní několikapatrová stavba se dvěma minarety, pro Írán zcela netypická. Po chatrných dřevěných schodech se dalo vystoupat až do třetího poschodí. Dalo se vylézt i do minaretů, ale když jsem viděla jak se ve větru kymácejí, nikdo by mě nahoru nedostal ani pod pohrůžkou násilí. V komplexu Amir Chakhmáq jsme zažily také první a poslední „útok“ na naši osobu během celé cesty.CO SI TO V TĚCH KALHOTECH LOVÍ, napadlo mě při pohledu na mladého, asi dvanáctiletého výrostka. Ten nám v nestřežených okamžicích sahal na zadek a pak nás honil po střeše, zatímco se zároveň snažil rozepnout si kalhoty. Díky vysoké vlhkosti íránského vzduchu zřejmě rezavějí i zipy u kalhot. Prostě si ten poklopec nedokázal rozepnout. Zatímco bojoval se zipem, my jsme se smíchem utekly. Já jsem mu ještě dala pohlavek a vyplázla jsem na něj jazyk. Tak. Hned mi bylo líp.

Večer jsme si zase přestěhovaly matrace na střechu hotelu. Trvalo dlouho, než jsme se dostaly do postele, protože recepční – vlastně noční manažer hotelu, jak si sám říkal – donesl sušenky a vodní dýmku. Pokuřovali jsme a povídali dlouho do noci. Když jsme se konečně uložily ke spánku, začalo jakési zajímavé bubnování. Ze začátku to bylo fain, ale když už jsme bubny poslouchaly hodinu, začínala jsem toho mít dost. A to jsem ještě netušila co mě ráno vzbudí…

Další den se o budíček spolehlivě postaralo bubnování už v pět hodin ráno. Myslela jsem že se mi to jenom zdá. Ale nezdálo. Bubnování nepřestávalo a nepřestávalo a bylo to jako zlý sen. Jediné pozitivum bylo, že jsem snídala při východu slunce, který bych jinak neviděla. Krátce po snídani jsme vyrazily do městečka. Šly jsme do nedaleké mešity, kterou jsme si vyhlédly ze střechy hotelu.

Ačkoliv Mešita Jámeh ze 14. století nebyla velká, uvnitř bylo nezvykle živo. Prozkoumávala jsem podloubí a průchody v obvodových zdech mešity a jakési díry v podlaze.Vyrušili mě dva kluci, kteří mi šetrně sdělili že podloubí, kterými jsem se vesele proháněla, jsou určena duchovním a nikdo jiný tam nesmí chodit. Otvory v zemi byly určeny k modlení a vlézt do nich mohli pouze věřící. Další vysvětlování nebylo třeba, protože po pár minutách našeho rozhovoru přišla jakási starší paní, sundala si boty, vlezla do otvoru v zemi a začala se uklánět apřitom skučet. Upřeně jsem ji pozorovala, jak se v transu kymácí ze strany na stranu a vydává zvuky. Když se doklaněla, vylezla z díry, obula se a zmizela ještě rychleji, než se objevila.

Lví pevnost

Katka stála opodál a po chvíli se zapojila do hovoru s chlapci. Jeden z nich byl studentem architektury a provázel svého známého po městě. Neměly jsme žádný plán, proto jsme využily příležitosti a přidaly se k nim. Cílem cesty byly tradiční íránské kupecké domy. Ty jsme se s Katkou snažily najít už několikrát, ale nikdy se nám to nepodařilo. Náš poslední pokus skončil objevením směrovky v angličtině, která stála na rozcestí. A ať jsme se daly jakoukoliv cestou, vždy jsme se před směrovkou ocitly znovu.

Tentokrát to však bylo jiné, mladík šel najisto. Vedl nás úzkými uličkami, které byly kolem dokola obehnané vysokými hliněnými zdmi. Asi po deseti minutách se zastavil u maličkých vrátek, na které zabouchal. Otevřel nám jakýsi muž, zřejmě správce domu. Vrátka byla tak malá, že i já jsem se musela hodně sehnout když jsem vcházela dovnitř. Ocitla jsem se v nádherné zahradě s bazénkem a vodotryskem, plné stromů a květin. Chvíli jsem se v úžasu rozhlížela a pak jsem pootevřenými dveřmi vklouzla do jednoho z domů. Ačkoliv byly domy prázdné, na zajímavosti jim to rozhodně neubralo. Mozaikové skleněné tabule oken, dřevěné vyřezávané dveře…zkrátka nádhera.

Bylo odpoledne a bylo vedro. Kluci šli s Katkou přede mnou a povídali si. Začínala jsem být unavená. Už se mi nechtělo ani mluvit a vzdálenost mezi námi se stále více zvětšovala. Loudala jsem se za nimi a dvakrát se pro mě museli vracet, protože jsem se ztratila. Když se mi začalo chtít na záchod, cesta se proměnila v hotové utrpení. Vždycky když jsem našla příhodné místo, začala kolem jezdit auta, nebo bylo kolem najednou plno lidí. Náš průvodce nás vedl do jakési hliněné pevnosti za městem, která měla být vzdálená dvacet minut svižnější chůzí od kupeckých domů. Ale když už jsme šli něco přes hodinu a pevnost byla stále v nedohlednu, začala jsem nespokojeně brblat. Kluci se mě snažili motivovat tím, že pevnost je hliněná a vidět ji tak pro mě bude opravdovým zážitkem. Nakonec jsem nějakým způsobem zvládla ploužit se za nimi dál. Šli jsme daleko za město. Když jsem uviděla pole a stromy, objevila jsem v sobě jakýsi skrytý zdroj energie. Ze všech sil které mi ještě zbyly, jsem utíkala k příkopu rýsujícímu se v dáli, abych si došla na záchod… jak jsem si tak seděla na bobečku v příkopu a pozorovala auta jezdící kolem, všimla jsem si hliněného čehosi, co vykukovalo mezi stromy. Byla to Lví pevnost !

Lví pevnost byla obehnána vysokou zdí. Našli jsme vrata a ačkoliv byla doba odpoledního klidu, kdy většina lidí kvůli horku odpočívá, kluci bouchali na bránu a hulákali, až přivolali strážce pevnosti. Já jsem si zatím představovala jak to uvnitř pevnosti vypadá. Představovala jsem si hliněný hrad, stojící uprostřed zahrady… Kdybych však tušila co se za zdmi skrývá, nepovzbuzovala bych ostatní a nesnažila bych dostat se dovnitř. Asi po čtvrthodině bouchání přišel vzteklý hlídač. Dlouho nadával, rozhazoval rukama a křičel na nás. Nakonec nám dovolil vejít dovnitř. To co jsem uviděla, to mě doslova zmrazilo. Místnosti vykládané bílými kachlíky, na kterých byly nalepené kytičky, kabely na stěnách a plastové větráky na stropech, všude zbytky jídla… Na zemi byly špinavé koberce a stropy byly vymalovány zelenou latexovou barvou. Mé zklamání z toho, co jsem viděla, bylo nepopsatelné a celou zpáteční cestu jsem s ním vyrovnávala. Kluci měli pravdu. Lví pevnost byla obrovským zážitkem a zapomenout by se mi nepodařilo, i kdybych se o to sebevíc snažila.

Na zpáteční cestě do města už nikdo z nás nemluvil a začínala být unavená i neunavitelná Katka. Ve dvě hodiny odpoledne jsme měly domluvený výlet k Věžím ticha s denním manažerem hotelu a tak jsme ani neměly čas na odpočinek. Rozloučily jsme se s našimi průvodci a vyrazily k věžím.

Zoroastriánské Věže ticha

Věže ticha stojí na dvou kopcích za městem a kdysi sloužily k pohřebním rituálům. Věže jsou postavené z velkých kamenných kvádrů a uprostřed mají velký kruhový otvor. Do něj byli dříve vhazováni nebožtíci. Kněz pak už jen čekal na přílet ptáků a sledoval, které oko bude mrtvole vyklovnuto jako první. Pokud to bylo levé, duše mrtvého se dostala do pekla. Ale pokud to bylo oko pravé, pak šla duše rovnou do nebe…Dnes jsou věže oblíbeným výletním místem motorkářů, kteří se předhánějí, kdo po písčité cestě vedoucí ke věžím vyjede jako první a hlavně, kdo dřív srazí pěšky jdoucího výletníka snažícího se vyškrábat se k věži po svých. Já jsem unikla jen tak tak, protože jeden z motorkářů který mě předjížděl, nezvládl řízení a po chvíli zápasu skončil pod motorkou na zemi. Uskočila jsem na poslední chvíli, jinak by mě motorkář vzal na cestu z kopce sebou.

V údolí pod věžemi stály polorozbořené pohřební chrámy a rezervoáry na vodu, kde jsme se schovaly před slunečním žárem. Po krátkém odpočinku jsme vyrazili na zpáteční cestu do města. Bylo vedro a chůze po rozpálené asfaltové cestě nebyla zrovna příjemná. Naštěstí nám po chvíli zastavil Peugeot 206. Z řidiče se k údivu nás všech vyklubal dopravní inženýr, který doplnil zmatené íránské křižovatky zlepšovákem. K semaforům nechal připevnit odpočítávání které ukazovalo, jak dlouho bude zelená nebo červená svítit. Jak jsem si stačila všimnout, světla sloužila pouze k orientaci, neboť většina řidičů se jimi vůbec neřídila. Ale nápad to byl každopádně zajímavý.

Byla jsem ráda že sedím, Katka pozorovala krajinu a pánové debatovali. Slovo dalo slovo a naší poslední zastávkou se stal Chrám ohně, další ze zoroastriánských památek. Po předchozích zážitcích se zoroastriánskými monumenty jsem však nečekala nic převratného. Chrám ohně byl moderní cihlový dům obklopený zahradou. Uvnitř budovy byla místnost se spoustou obrázků, zarámovaných veršů a také hořící oheň o kterém se traduje, že hoří již 400 let. Na to aby oheň nevyhasl, dohlížel hlídač, který se staral také o malé jezírko před budovou. Snažila jsem se sdílet nadšení našich průvodců a najít na chrámu něco zajímavého, ale šlo mi to jen velmi těžko. Procházela jsem se uvnitř budovy a tvářila se zaujatěale i tak nám návštěva chrámu zabrala jen pár minut. Hlídač chrámu měl z naší návštěvy velkou radost. Podle jeho reakce na náš příchod bych tipovala, že moc návštěvníků nevítá.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Cesta do Shírázu

Milý pan inženýr nás dovezl až k hostelu, což jsem uvítala s neskrývanou radostí. Byla jsem tak unavená, že bych pěšky neušla už ani metr. Sbalily jsme si věci a protože nám zbývala hodina do odjezdu autobusu, vyrazily jsme odpočívat na trávník ke komplexu Amir Chakhmáq. Já jsem se zhostila důležitého úkolu – hlídala jsem batohy – zatímco Katka šla sehnat něco k jídlu. Toto rozdělení úloh se nám v minulosti velmi osvědčilo. Katce nakupování šlo velmi dobře, častokrát dostala něco navíc, občas něco zdarma a většinou jí pomocník prodavače donesl nákup až do hostelu. Katka je také zvyklá vstávat brzy ráno, což byla další praktická věc. Zatímco já jsem spala, ona chodila pro snídani a téměř vždy objevila něco zajímavého, kam jsme se pak později vrátily. Spokojenost tak byla na obou stranách… A každopádně, já jsem byla ve hlídání batohů a našeho pokoje určitě mnohem lepší.

Katka donesla hroznové víno, ke kterému jsme dojídaly chlebovou placku z předchozího dne. Pozorovaly jsme všudypřítomné skupinky Afghánců, před kterými ministerstvo zahraničí varovalo jako před velmi nebezpečnými. Mávali nám a usmívali se na nás. No, mamka by tu měla jako zubařka hodně práce. Z debat nás vytrhlo jakési hlaholení. Když jsem se ohlédla, uviděla jsem jak k nám běží denní recepční a za ním Jordan! To bylo opravdové překvapení. Jordana jsme potkaly v Esfahánu a všichni tři jsme si docela rozuměli. Rozhodně ani jeden z nás nečekal, že se shledáme už hned v Yazdu. Po bouřlivém přivítání nás Jordan začal přemlouvat, abychom ještě pár dnů zůstaly. My jsme však měly koupené jízdenky do Shírázu a tak jsme se po chvilce přemýšlení a plánování dohodli, že se sejdeme někde na severu Íránu do dvou týdnů, a že budeme cestovat ve třech. Plán jsme zpečetili výměnou emailových adres a naše cesty se znovu rozešly. Jordan začal objevovat krásy Yazdu a my se vypravily na autobusové nádraží vstříc dalšímu dobrodružství.

Stály jsme na zvláštním prostranství, které připomínalo muzeum. Dokud bylo světlo, řidiči leštili a oprašovali své autobusy. Přestali až když se setmělo. Pak totiž začala soutěž o nejvíc blikající autobus, o autobus s největším počtem světýlek a o nejvíce zkrášlený autobus. Přehlídka to byla opravdu úžasná. Řidiči svítili, troubili a jezdili sem a tam. Ani se mi nechtělo věřit, že autobus kterému blikají světla červeně, modře, zeleně a žlutě, o pár hodin později vyjede na dálnici. Většina řidičů používajících takováto světlav noci ani pořádně neviděla kam jede a podle toho vypadala i jejich jízda (od krajnice ke krajnici).

Nikde nebyly žádné nápisy a tak bylo těžké zjistit, kam který autobus jede. Obcházela jsem jednotlivé autobusy a snažila se přečíst nápisy v arabštině. Shíráz bylo napsáno hned na několika autobusech a tak jsme se začaly ptát řidičů. Dopadlo to tak, že nám se slovy „vy další autobus“ dvakrát vyndali věci ze zavazadlového prostoru. Nastoupita odjet ve svítícím autobusu se nám nakonec přece jen povedlo, ale cesta samotná byla komplikovaná stejně jako samotné autobusové nádraží. Jen co jsme nastoupily do autobusu, ihned jsme se dostaly do konfliktu s paní, která chtěla sedět ve třetí řadě aby lépe viděla na televizi. S námi se persky nedomluvila a tak se začala dohadovat s řidičem. Křičela, pištěla, lomila rukama a brečela. Nakonec si k nemalé radosti všech cestujících sedla dozadu na své místo a mlčela. Později dokonce předstírala, že spí. Když se autobus konečně rozjel, pomocník řidiče pustil film, na který se všichni cestující těšili. Film trval asi dvě hodiny a byl o ženě, která systematicky vraždila snad každého, koho potkala. Děj jsem moc nesledovala, ale zaujalo mě, že v celém filmu se neobjevil ani jeden muž.

Řidič jel jak šílenec a pokaždé, když jsem usnula, vzbudil mě buď voják, který seděl přes uličku a chtěl si povídat, anebo autobus zastavil u motorestu. Motorest byly to dvě budovy u silnice, kde prodávali spoustu nesmyslných suvenýrů jako třeba vázy, a něco malého k jídlu. Další přestávka pak byla na čůrání a nakonec se vystupovalo kvůli večeři. A pak znovu na čaj. A znovu na čůrání…další přestávky si nepamatuju, protože jsem se stočila na sedadle do klubíčka a odmítla se jich účastnit.

„Madam, přestávka.“

„Já nechci přestávku, já chci spát.“

„Ale všichni vystoupit a jdou ven, vy tady sama.“

„To nevadí, já budu spát.“

„Ale tady nikdo nezůstane a všichni jít ven.“

„To nevadí, budu spát.“

„Ale i řidič autobusu vystoupí a autobus zamknout. Nikdo ven, nikdo dovnitř.“

„Nevadí, budu spát.“

„Madam, ale on řidič pryč. Autobus zamčený, vy dočista zamčená.“

„Já budu ráda zamčená.“

„Ale vy tady a ne venku.“

„Já budu spát.“

„No ale kdybyste vy ne tady ale ven, tak ne ne ne, protože všichni ne tady ale ven, řidič ven a autobus zamčený. Takže vy tady a ne ven a zamčená…“

„Já vím že budu zamčená, ale já budu spát“

„Ale když vy zamčená..…“

„Dobrou noc.“

„Ale zamčená madam….“

A takové byly všechny rozhovory. Nejjednodušší bylo rezignovat a podvolit se a nebo se otočit na druhou stranu a pokračovat v tom co jsem chtěla dělat já. A já jsem opravdu vystoupit nehodlala.