Tři cesty do Afriky podnikl ruský cestovatel a nadšenec pro černý kontinent Wilhelm Junker. Přivězl mnoho zápisků, dokonalejší mapy i rozsáhlé sbírky.
JUNKER Wilhelm (též Vasilij Vasiljevič Junker) (* 6. 4. 1840, Moskva, Rusko, † 13. 2. 1892, Sankt Petěrburg, Rusko) – ruský cestovatel
Bez ohledu na své jméno patří Wilhelm Junker k nejvýznamnějším cestovatelům, pocházejícím z velké země na východě Evropy. Pocházel z bohaté bankéřské rodiny v Petrohradě, ale „nepotatil“ se a na petrohradské univerzitě vystudoval medicínu. Roku 1869 podnikl svou první cestu, a to na Island. V letech 1873–74 se účastnil archeologické expedice do Tuniska, kde se naučil arabsky. Přelomem v jeho životě se stal rok 1875. Tehdy se Junker účastnil mezinárodního geografického kongresu v Paříži, seznámil se tam s řadou veličin vědeckého světa (Rohlfs, Schweinfurth aj.) a nadchl se pro výzkum černého kontinentu.
Nadšení pro Afriku
Do Afriky se na výzkumnou cestu vydal již roku 1875. Z Alexandrie podnikl nejprve kratší cestu do Libyjské pouště, přes Suez a Rudé moře se pak dostal do Suákinu ve východním Súdánu. Pro cestu do Chartúmu totiž zvolil nezvyklou trasu – přímo na jih podél řeky Baraka (Khawr Barakah), kterou zmapoval, dále súdánsko-eritrejským pomezím do Kassaly a z ní přímo na západ do Chartúmu. Dalším cílem Junkerových výzkumů měl být málo známý súdánský stát Dárfúr, ale nejprve se vydal k jihu a během letních měsíců roku 1876 podstatně doplnil mapy povodí řeky Sobát.
Cesta do jižního Súdánu opět změnila Junkerovy plány a nasměrovala ho do míst, kde se nejvíce proslavil. V listopadu 1876 dorazil do jihosúdánské stanice Ladó a v lednu následujícího roku zamířil do oblasti Makaraka (nyní jihozápadní Súdán), kterou při třech kratších cestách zmapoval a stanovil, že jde o meziříčí mezi povodím Nilu (řeky Rol a Yei) a Uele. V červenci 1877 se odtud přesunul k severu, k řece Bahr el-Ghazál, a i zde vyřešil několik sporných bodů v hydrografii oblasti.
Na podzim 1877 se ještě Junkerovi naskytla šance, aby vyrazil spolu s egyptským vojenským oddílem do povodí Uele. Proti toku Yei se dostal do hor v severovýchodním cípu dnešního Konga (Kinshasa) a jako první Evropan navštívil pramennou oblast Uele. Od pramenů samotných byl asi 20 km daleko, ale přesně určil, kde se nalézají, a mohl tak odmítnout spojitost Uele jak s Nilem, tak s Bahr el-Ghazálem. Po dokončení výzkumů (jaro 1878) se rozhodl k návratu a už v září byl v rodném městě, kde své výzkumy předložil Ruské geografické společnosti.
Druhá cesta na černý kontinent
Již v září 1879 Junker opět přijel do Alexandrie a spolu s německým cestovatelem Friedrichem Bondorfem (ten v letech 1876–78 podnikl úspěšnou cestu ze Súdánu přes Dárfúr až k řece Mbomu v dnešní Středoafrické republice) po Nilu doplul opět na řeku Bahr el-Ghazál. Z egyptské stanice Deym Sulejmán (nyní Daym Zubayr u hranic Súdánu se Středoafrickou republikou) pak Junker a Bondorf zamířili k jihu, do oblastí, obývaných kmeny Azandů, tehdejší literaturou označovaných jako Ňam-ňam. Výzkumy jim velmi usnadnila skutečnost, že je místní náčelník Ndoruma přátelsky přijal (kladný vztah k domorodcům byl pro Junkera, na rozdíl třeba od Stanleyho, typický; Rusko, oproti Británii, Francii či Itálii, nemělo větší zájem na vytváření africké koloniální říše).
Ze základny ve Ndorumově sídle (nynější Duroma poblíž pramenů Uele) podnikali během celého roku 1880 oba cestovatelé řadu menších výprav, které umožnily podrobné zmapování území na trojmezí dnešního Súdánu, Středoafrické republiky a Demokratické republiky Kongo (bývalého Zairu). V lednu 1881 odtud Junker zamířil k řece Uele, kterou zmapoval; na přelomu let 1881/82 pronikl ještě dále k jihu, k řece Bomokandi (srov. ÚMiani) a po velmi obtížném pochodu v červnu 1882 objevil dosud neznámou řeku Nepoko, která je přítokem dalšího z veletoků konžského systému – Aruwimi.
Zatímco Junker pobýval na Uele, Bondorf podle jeho pokynů zamířil k řece Mbomu a ve vesnici Zemio založil novou základnu. Na konci roku 1882 tak oba cestovatelé ještě prozkoumali rozvodí Mbomu a Uere (jeden z přítoků Uele), ale jejich zdravotní stav, jak se sám Junker vyjádřil, zdaleka nebyl ideální, a proto se rozhodli vrátit do Evropy. Nejprve vyrazil (začátkem roku 1883) Bondorf se sbírkami, většinu jich ale ztratil, když procházel přes území kmene Dinků – ti totiž právě povstali proti egyptské nadvládě. Nicméně zachránil všechny deníky a mapy, které pak publikoval v Petermanns Geographische Mitteilungen (1884).
Potřetí bez úspěchu
Junker ještě v únoru 1883 jednou vyrazil k Uele, které dosáhl u 23° východní délky (na nejzápadnějším místě své cesty). Kvůli obtížnému terénu i zdravotním problémům se vrátil do Zemio a chtěl vyrazit za Bondorfem, povstalí Dinkové ale cestu zablokovali. Junker proto nezamířil k Bahr el-Ghazálu, ale zvolil jižnější cestu a přes Ndorumovu říši se dostal do Ladó, kde se setkal s Eminem pašou.
Původně plánovanou cestou, na sever do Egypta, se Junker nemohl vrátit kvůli Mahdího povstání. V Ladó čekal dva roky, než se tato trasa uvolní, a až v lednu 1886 to vzdal a rozhodl se pro cestu na jih. Nebezpečnou cestou přes Buňoro a Bugandu došel do Tabory (přibližně opačným směrem, než v letech 1860–63 ÚSpeke a Grant) a v prosinci uviděl vlny Indického oceánu poblíž Zanzibaru. V dubnu 1887 už byl doma v Rusku.
Na základě svých cest připravil Junker mapu oblasti jihozápadního Súdánu a severovýchodního Konga (nebo, chcete-li, rozvodí Nil – Kongo) v měřítku 1:750 000 a také třídílný cestopis Reisen in Afrika 1875–1886, který vyšel ve Vídni a Olomouci u nakladatele Eduarda Hötzela. Všechna mapování a údaje z Junkerových cest se vyznačují neobyčejnou přesností, srovnatelnou s Barthem. Pět let po návratu zemřel Junker v Petrohradě na následky chorob, které prodělal při svých afrických cestách.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
