Těžko říct, jestli to přeložit jako „festival divokých kytek“ nebo „divoký festival kytek“, obojí je totiž správně. Alespoň tak jsme to na vlastní oči viděli my. Ale pěkně popořádku…
Až do jara to byla taková země ležící ladem, což je tady pojem skoro neznámý, ale zaplaťpánbůh za zemi ležící ladem v Tokiu. Pak nastalo jaro, louku obehnali barevným provazem a vzápětí na ní vyrostly vlčí máky, chrpy, kopretiny… prostě taková ta luční květena. Bylo to hezké, prostředkem vedla pěšina a Japonci to fotili. Fotili se tam vzájemně, fotili si kytičky na makro, určitě se jim to líbilo tak jako nám.
No a včera jsme jeli na výstavu fotek do muzea, cestou míjeli louku a nestačili jsme se divit, byla posetá lidma, který kytky buďto trhali i s kořenama, nebo měli nůžky a kytky odstřihávali. U vstupu byla hromada hlíny, kterou si kdokoliv mohl nabrat do pytlíčku s sebou, kontejnery s vodou na zalití a stánky, kde zřejmě půjčovali nůžky a vázali ty otepi, který si tu všichni narvali. Louka byla v těch 11 hodin jak po náletu kobylek a to tam ještě furt táhly davy. Na pozemku byl klobouček vedle kloboučku, kuřáci trhali s cigárem visícím z koutku, aby měli volný ruce a děti běhaly s nůžkama a byly tím pádem dost nebezpečný.
Tak nevím, po tomhle festivalu by se chtělo říct „jsou to divný lidi“, ale lepší radši s úsudkem počkat… 🙂
Galerii fotografií Vojty Peřiny naleznete také ZDE>>
