Od rána to nevypadalo dobře. Sice už nefoukal tak silný vítr, zato hustě sněžilo, a co bylo nejhorší, vše bylo nekompromisně zahaleno pořádně hustou mlhou, tzv. whiteoutem.
Přesto balíme, sedět na místě by nám nejen lezlo na nervy, ale hlavně, s každým dnem proleženým ve stanu máme míň času na dokončení přechodu. Musíme se hejbat, není vyhnutí. Zatím máme stále solidní rezervu, a pokud budeme mít dva tři příznivé dny, přechod zvládneme bez nějakého presu, tzn. s aspoň půldnem volna.
Složit stan a sbalit sled je už naprostá rutina. Ani u toho nepotřebujeme mluvit. Každý dělá, co je potřeba, a tak jsme během necelé hodiny a půl na cestě. A to včetně snídaně a navaření čaje a energydrinků do termosek. První hodinu ještě celkem postupujeme. Sem tam je občas trochu vidět dopředu, a i když sled v hlubokém sněhu moc nejede, není to ještě taková dřina. Pádům se však neubráníme. Pomalu začíná být těžší a těžší rozlišit, kde přesně je zem a kde nebe. Všechno se pomalu začíná slévat do jedné šedivé kaše. Sebemenší hup nebo kopeček naprosto ztrácí své obrysy a naše pohyby mi začínají připomínat spíše skupinu malomocných, než dva dobrodruhy, co chtějí přejít Hardu. Takhle to zní srandovně, ale moc do smíchu nám nebylo. Je to jako jít po úzké lávce a mít zavřené oči. Člověk sice vidí svoje lyže, ale to je tak asi všechno. Dokonce i sníh přímo pod lyžemi jako by nebyl. Vše kvůli mlze tak dokonale splývá, že si připadám jako uvnitř pingpongového míčku. Ať se podívám kamkoliv, nevidím nic jiného než mlíko. Nevidím, kam jdu, kudy vede nejlehčí cesta, kde jsou převěje, srázy, nevidím prostě vůbec nic.
Zuzka je na tom o malinko líp. Jde v mých stopách, a tak má aspoň malou představu o tom, jaký je před ní terén. Na druhou stranu mi musí pomáhat se sledem, který se začíná převracet čím dál častěji. Je mi jí líto, je sice dost silná, ale s báglem na zádech, na lyžích… jít a každých dvacet třicet minut převracet těžký sled zpět na skluznice, žádná sranda není. Vyžaduje to dostat se pod sled, odložit hůlky, kleknout do hlubokého sněhu, najít něco, za co se dá sled chytnout, a otočit ho. Většinou proti svahu, což znamená, že se sled začíná ihned automaticky převracet zpět. Pomoct jí nemůžu. Kdybych se ze sledu odpřáhnul, sjel by někam do údolí. A tak jenom stojím, snažím se, aby sled nesjel níž, než je to nutné, a tiše ji pozoruju, jak se dře.
Když se mi po několikáté podaří vlézt na převěj nad skalami nebo se dostat na prudký svah, kde mám pocit “to je otázka sekundy, než se vše utrhne a my sjedeme dolů do údolí s lavinou”, vydávám rozkaz to dnes zabalit. Je mi to trapné, vůbec nevím, co si myslí Zuzka, ale já už mám notnou chvíli pocit, že nehorázně riskujeme. Nechci být ten, kdo to vzdává, přímo nenávidím tuhle pozici, kdy musím být ten, kdo řekne “dál to nejde”, ale taky nechci, aby se něco stalo. Nestojí mi to za to. Mám zodpovědnost za sebe, za Zuzku, a radši budu vypadat jako blbec, než pokoušet štěstí. Navíc stále máme odhadem ještě tak dva dny na to to zkoušet. Úplný přechod bychom už asi nestíhali, ale stále máme šanci dojít aspoň do Finse, což je vlaková stanice uprostřed Hardangerviddy. Vše, co potřebujeme, je pár dní hezkého počasí a nižších teplot. V mlze a po kolena ve sněhu nemáme nárok.
Kousek se vracíme a pod menší skálou stavíme stan. Modlím se, aby nad námi nevisely obrovské převěje, které by nás mohly pohřbít. Zuzce nic neříkám. Asi je lepší, když o podobných věcech neví.
Večer ve stanu mám výčitky, ušli jsme maximálně 3–4 kilometry a začíná nás tlačit čas. Taky na mně začíná být vidět únava. Sled tou poloroztátou břečkou, co neustále padá z nebe, skoro vůbec nejede. Snad už po tisící probírám, co táhneme zbytečně, ale kromě trochy jídla navíc mě nic nenapadá. Určitě by pomohl druhý sled, rozložil by se tím náklad i váha, ale ten nemáme. Navíc, ať mám jakkoliv dobré mínění o Zuzčině kondici, pokud někdo vlečení sledu netrénuje, akorát si odpraví záda nebo kyčle. K mé „dobré“ náladě nepřispívá ani fakt, že už několik nocí za sebou je děsné teplo. I když se snažíme větrat, všechno ve stanu beznadějně vlhne. Pára od vaření, vzduch, který vydechujeme, nebo jenom voda vysrážená na tropiku z teplotního rozdílu ve stanu a venku se dostávají všude. Spacáky, naše teplé oblečení, spodní prádlo, dokonce i v igelitech zabalené věci, všude je voda. Skoro máme pocit, že by bylo lepší spát venku.
Aspoň že my spolu vycházíme dobře. Hrajem piškvorky nebo hádáme, kdo je jaká postava. A taky tiše, aniž by to kdokoliv z nás vyslovil nahlas, modlíme se za lepší počasí.
Pokračování zítra …
Hlavní sponzor expedice
Partneři:
