Wamena, zcela odlišná část Indonésie

Dále přeskočím dva dny strávené v Singapuru a jeden den čekání na spoj na Bali. Začnu prostě naším prvním okamžikem na „zakázaném“ ostrově Papua, což je mezipřistání v Timice.

12.7. pondělí

Jelikož jsme Denpasar opouštěli v 0:30, téměř celou cestu jsem prospala a probudili mě až v Timice. Je zataženo a prší. Do Jayapury už zbývá jen hodina¨, ale pracovníci indonéských aerolinií se rozhodli, že uklidí letadlo. Takže následujících 45 min provádíme tuto anabázi: vystoupit z letadla, nastoupit do přistaveného autobusu, dojet k malé letištní budově, obejít ji, dostat od zřízence lístek s číslem, projít otevřenou letištní budovou, dát příruční zavazadlo na detektor i když doteď bylo v letadle, odevzdat lístek, přijet autobusem zpět k letadlu a nastoupit do letadla. Hm zvláštní. Z předchozích návštěv vím, že hledat v Indonésii logiku v některých věcech je naprostá ztráta času. Je vedro a dusno.

Letiště Sentani 30 km od Jayapury

Na to, že je to hlavní město, je letiště mrňavé. Nastává rvačka u pásu se zavazadly. Hurá, batohy přiletěly. Samozřejmě, že se na nás přilepil nějaký člověk a staví se do pozice našeho budoucího průvodce. Nevšímám si ho a jdu se přeptat, kdy letí letadlo do Wameny a kam se musí pro permity. Tonda zatím hlídá batohy. Kam se hnu, je mi ten člověk v patách a neustále mi dává dobré rady. Konečně všechno vím.

Bereme si bemo, ovšem též s naším příserkou, který automaticky nasedá také. Jedeme na policii, naštěstí nemusíme až do Jayapury, ale jen 7 km. Teď je opět řada na mně, abych to zařídila. Z nás dvou jsem totiž reprezentant anglického jazyka pouze já, neboť jak říká Tonda, on musí vydělávat peníze a na takové kraviny jako učit se anglicky nemá čas, a velkoryse mi platí mé vzdělávání v jazykové škole. Já to pak splácím tím, že od rána do večera vše zařizuji a Tonda se k tomu pouze vyjadřuje, jestli jsem to udělala dobře nebo ne. Dělba práce v naší rodině.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Boj o permit

Je potřeba 2x foto, ofocené vízum s přední stranou pasu a takový malý bílý papírek z pasu, který jsme dostali při vstupu do Indonésie. To je první potíž, neboť papírek dal Tonda do úschovy k Radce na Bali. Policajt se tváří, že bez papírku to nepůjde. Vysvětluji tedy našemu rádoby průvodcovi, že papírek prostě nebude a hotovo a ať jim to vysvětlí, když už tady je.

Přišel jiný policajt ve vyšším vývojovém stádiu angličtiny, kouknul do našich pasů a spustil: „Tak Veroniko, po kolikáté jsi v Indonésii? Umíš indonésky? A byla jsi někdy na Sumatře?“ S nevinným úsměvem mu na vše odpovídám a přidávám větičku, že miluji Indonésii. Pak se jde dovnitř a bude se psát na počítači. Nastává několik dalších problémů a vlastně nakonec je problém úplně všechno Začínám se tvářit nasraně. Poslední kapkou je zjištění, že sice z Papui chceme odletět 27., ale oni nám permit dají jen do 26. Snad se to pak nějak vyřeší.

Teď je situace taková, že mám hlad, jsem od hlavy až k patě zpocená a po hodině vyřizování úplně vyřízená a je potřeba se vrátit na letiště a koupit letenky do Wameny. Odcházíme a jedna policajtka nám na cestu přidává: „Ať se vám tady líbí a buďte na sebe hodně opatrní!“ Tuto větu jsem pak zaslechla ještě několikrát a vždy mi tak trochu naháněla strach.

S balíky do Wameny

Vracíme se bemem zpět a cestou se zbavujeme našeho průvodce. Stálo nás to 10.000Rp (30 Kč), což jsme usoudili, že by mu mohlo stačit na to, aby měl pocit, že si vydělal, a zmizel. Do Wameny už dnes letí jen polonákladní letadlo společnosti Trigana a naštěstí mají zrovna dvě poslední místa volná. Půl letadla je nákladní a půl pro lidi. Letíme skoro na čas.

S Wamenou jiné spojení než letecky není, a proto tam lítá celkem dost nákladních letadel, aby tam vše navozily. Jelikož neexistují čísla sedadel, nesedím vedle svého milovaného muže, nýbrž vedle domorodé ženy s chlapečkem na klíně. Chlapeček se hned při startu opotil a zbytek letu jsem sledovala, jestli mě pozvrací nebo ne. Nepozvracel. Darovala jsem mu za to pitíčko, které chutí trochu připomínalo desinfekci na WC a bylo v ceně letu.

Kotekáč nás vítá ve Wameně

Po hodině přistáváme. Letištní hala už se velikostí nijak neliší od rodinného domečku. Za plotem stojí plno čumilů a zírají, kdo přiletí. Tak a už zase se na nás někdo přilepil – z vyšší moci náš další průvodce. „Jsem průvodce všech průvodců a se vším vám poradím. Mé jméno je Izak a teď musíme za šéfem policie, který je můj známý, pro razítko do permitu“. Šéf policie si za razítko řekl 40.000Rp. To si samozřejmě vymyslel, ale nebylo by dobré dělat problémy hned při příletu.

Před letištěm si bereme dva becakya jedeme si vybrat bydlení. A hned nastává první seznámení s naháčem – kotekáčem. „Ahoj“, dí ten muž a podává mi ruku. Podávám mu taky ruku a becak se už rozjíždí. Průvodce Izak s námi. Podle Lonely Planet vybíráme ten nejlevnější hotel s úrovní, ve které se ještě dá přežít bez újmy na zdraví a dokonce se snídaní. No to jsem zvědavá.

Později ovšem zjišťujeme, že bydlíme ve zcela regulérním bordelu. Jediná věc, která mi opravdu vadí, je hnědá voda v mandi. „Co je s tou vodou?“ ptám se Izaka, který je nám neustále v patách. „Je taková hnědá, že jo?“ odpovídá a kouká mi přes rameno. „Já myslím, že je to spíš něco mezi hnědou a temně špinavou,“ rozčiluji se. Izak se zamyslel a pak říká: „ No jo, tak to bude asi tím, že je z nitra země. Ale určitě je čerstvá.“

Fajn, když nebudeme mít malárii, dostaneme alespoň nějaké hezké broučky. Kromě toho, že neteče voda, nejde ani proud a ani otevřít okno. Vybrali jsme si, tak to máme. Kromě nás tu bydlí už jenom nějací místní. Všichni ostatní normální turisti (při vyřizování permitů mi policajt sdělil, že v současné době je jich na Papui celkem 15), jsou někde jinde.

Úplně jiná část Indonésie

Máme hlad. Jdeme se někam najíst. První pokus nevyšel. Kousky ryb v těstíčku byly doslova hnusné. Daleko jsme nedošli. Začalo strašně lejt. No vlastně jsme bemem dojeli k baráku, kde by mělo být turistické info. Je zamčeno, ale ochotně přibíhá chlapík s klíčema, že nám otevře a poradí. To by mě zajímalo jak, když neumí ani slovo anglicky a poslední mapa, kterou má, visí vyšisovaná na zdi. Nic tady není tak, jak jsem si představovala. Vracíme se do hotelu, převlíkáme se do suchého a znovu zkoušíme jít do města. Pro jistotu si beru pončo proti dešti. Jiné suché oblečení už nemám.

Musím říct, že zdejší lidé jsou úplně jiný než v ostatních částech Indonésie. Tak za prvé se zde procházejí nahatí kotekáči a mezi nimi lidi v pletených čepicích a tlustých bundách. Ale co mě nejvíc zaujalo, jsou lidi z kmene Dani, protože všichni mají stejné obličeje. V podstatě všichni vypadají jako ten náš průvodce Izak, jenže v různých modelech oblečení. No a všechny ženy jsou strašně ošklivé a z krátkých kudrnatých vlasů si pletou takové anténky, takže vypadají jako hrozně ošklivé mimozemšťanky. A nosí takové velké háčkované síťovky pověšené na čele.

A teď, co jsem se dozvěděla o kotekách: v údolí řeky Baliem žijí Daniové a ti nosí malou koteku, na jihovýchodě žijí Jaliové a ti mají koteku dlouhou a zahnutou dolů a na severozápadě žijí Laniové a ti nosí obrovskou koteku místo tašky a v ní si nosí třeba jídlo a tabák. Tím padá moje představa, že každý nosí tak velkou koteku, jakou si zaslouží.

Hrůzy Wameny

Našli jsme docela dobrou hospodu – warung a dáváme si Mie goreng. Kromě nás dvou už jsou tu jen vojáci s ostrými samopaly. Nějak mi přestalo chutnat. Před warungem nás obklopili hrůzostrašně vypadající lidi, snažící se nám prodat suvenýry, které sami vyrobili. A navíc zde stojí něco jako pod plachetkou osoba a když jsem se na ní podívala, tak odhrnula kapucu a musím říct, že něco tak opravdu strašného jsem ještě neviděla. Chybělo tomu půl obličeje a krku a ještě to do mne píchlo prstem. Tak takhle asi vypadá lepra. Ona už je taky tma a v celé Wameně nejde proud a tak tu začíná být divně. 

Prcháme do našeho hotelu. Jenže tady zase číhá Izak a začíná model, jaký jsme již v Indonésii absolvovali mnohokrát a říká se tomu smlouvání ceny, při kterém nikdy nevyhrajete. Když už se člověk dostane na úroveň, o které si myslí, že ho nezruinuje, je už tak unavený, že se dál vůbec nesnaží. Ale stejně jdeme spát a jsme přesvědčení, že žádného Izaka nechceme.