Vzděláním a zaměstnáním turista aneb jak v Kongu nepochopili, co tu vlastně dělám

Není nad pořádnou housenku

Další z mnoha vesniček, kterou projíždím. Vedle chatrných domků ze dřeva a hlíny míjím cihlový kostel, který je v předvečer nedělní mše vyzdoben čerstvě nařezanými palmovými listy. O kus dál se pod zastřešeným „hangárem“ (jakýmsi altánkem z větví, který nemůže chybět v žádné vesničce) tísní pár tuctů lidí. Mám v nohách dalších 20 km bez zastávky a tak zdravím lid a sedám si k nim. Místní hospodyně mi nabízí menu dne – maniokové listy s arašídy a sušenými housenkami (ty housenky jsou její „biznes“, za kterým tu přijela ze vzdálené Gemeny) a já plním prázdný břich.

Vůkol se zatím hromadí stále více mládeže a nakonec kdosi přitáhne i elektrické kytary vyřezávané z kusu tropického dřeva. Je vidět, že hráči jen čekají na svou příležitost se předvést před cizincem a tak je vybízím k zahájení jejich produkce. Je znát, že ten den již hráli mnohokrát, připravují totiž několik písní na zítřejší mši a tak jim generálka před zvědavým bělochem s kamerou přichází vhod.

Každou z kytar zapojí zpráchnivělými (ne)izolovanými kabely k jakémusi prehistorickému magneťáku, jehož reprák je protržen a improvizovaně záplatován vyčiněnou usní jakési opice. Kupodivu to po mnoha minutách ladění a škvrčení začíná fungovat a hráči se rozcvičují. Ladění pak plynule přechází s samotnou produkci jejich audiovizuálního díla – okolostojící přihlížející se totiž mění v tanečníky a asi dvacetičlenné taneční těleso se začíná vlnit v pohybech rychlého rytmického ndombolo. Bubeník buší do svého kotle seč mu síly stačí a já několik minut nahrávám. Tak tohle je to nebezpečné, krvežíznivé a nepřátelské Kongo, do kterého se každý obává jet! Nakonec se alespoň na chvíli přidávám k tanečníkům, čímž ale narušuji celou choreografii, protože ti přestávají tančit a jen mně v pobavení sledují ve stále houstnoucím kruhu. Nakonec má tedy elektronická liturgie sólovou bělošskou tečku a my si ještě chvíli povídáme, než opět šlápnu do pedálů.

Křížový výslech

Šlapu ale jen asi 50 metrů. Pod dalším hangárem je totiž policejní checkpoint a bariéra z poražené palmy a já musím opět slézt. Obtloustlý policejní důstojník(?) mne usazuje mezi sebe a zamlklou suitu svých poskoků a také dalších obecních hodnostářů. Vyzývá mne k legitimaci a nasazuje vážný výraz, jestli pak vím, čím jsem se provinil… – celou dobu mne totiž sledoval, jak si bez povolení natáčím tanec a zpěv místního lidu. Sebevědomě, ale slušně jsem mu opáčil, že jsem dle nejlepšího vědomí nenatáčel nic nedovoleného a že mne navíc vesničané sami k jejich digitálnímu zvěčnění vybízeli. To strážce zákona sice uznal, nicméně to prý stejně nemohu (logické zdůvodnění, no ne!?).

Poukazoval na moje vízum v pase, kde je psáno „turistické vízum“, což prý neumožňuje fotografovat bez speciálního povolení. Já jsme vařil z vody a co možná nejemotivněji jsme se mu dušoval, že naopak, že toto vízum již povolení automaticky obsahuje. Věděl jsem sice, že dišputát bych mohl okamžitě ukončit nějakou drobnou bankovkou nebo balíčkem cigaret, ale policajt mi nebyl sympatický a nic jsem mu nechtěl nechat. Trvalo to tedy dlouho předlouho a dotyčný už se postupně unavil.

Turista na plný úvazek

Jeho největším trumfem ale byl zjevný rozpor mezi mou výpovědí (že jsem student) a tím, že ve vízu mám napsáno turista. Doslova každý Konžan si totiž myslí, že turista je povolání a je placeno vládou země, odkud turista je – často ve spolupráci s vládou země, kam turista jede. Proto prý mají turisté vždy tolik peněz. A vymluvit se jim ten nesmysl nedá! Prý máme na turismus fakulty na vysoké škole a je to jedno z nejlukrativnějších zaměstnání. Inu, hezká představa… Takže jsme prý buď turista, nebo jsem student (turistiky), ale ne obojí zároveň – logické, že?

Náš spor o nic nakonec trval tak dlouho, že hrozilo, že budu muset v této hlučné vesnici spát a já bych raději někde v lese. Objednal jsem si proto pro sebe jednu limonádu a nedalo se jinak – policajtovi taky, takže byl spor zažehnán. Vrátil mi pas, který stačila za tu dobu umastit a upatlat polovina mužské části vesnice a já byl po několika desítkách minut opět volný. Mohl jsem se tak dále bez problémů věnovat svému novému, státem placenému zaměstnání – turismu!

Není cyklista, profesionální biolog, lékař, reportér ani kameraman… Přesto je Arthur F. Sniegon ve Střední Africe na kole, věnuji se ochraně slonů, poskytuje po cestě zdravotní péči domorodcům a natáčí o ohrožení slonů a své cestě dokument. Věří totiž, že každý z nás dokáže velké věci a může být užitečný, pokud opravdu chce. Vystudoval Ekologickou a evoluční biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. A nyní projíždí Afrikou a snaží se zachránit slony.