Už je to pár let, co jsem se vydal na zkušenou do Pyrenejí, ale z této cesty mám dodnes hodně živé vzpomínky. Jednou z nich je Národní park Ordesa a výstup na vrchol Monte Perdido.
Ve Španělsku, konkrétně Pyrenejích, už jsem se pár dní pohyboval, takže jsem věděl, že jakékoliv ubytování je pro chudého středoškoláka drahé, zvlášť v horských vesničkách, které jsou často turistickými centry.
Proto jsem hned po příjezdu do vesničky Torla, kam mě díky stopování vzala moc milá paní, pátral očima po místě, kde by se dalo nepozorovaně a v klidu přespat pod širákem. Takové místo jsem si vytipoval v lesíku, který byl ve svahu hned nad vesnicí.
Torla leží u hranic jednoho z nejstarších národních parků Španělska – Ordesa y Monte Perdido (rok založení 1918). Jediné informace, které jsem o tomto místě měl, byly z úst chlapíka, kterého jsem potkal u jezera Respomuso. Položil jsem mu otázku, co je v Pyrenejích zajímavého a on mi řekl něco ve smyslu: „Zkus Národní park Ordesa. Je tam nádherné údolí, nad kterým se tyčí třetí nejvyšší vrchol Španělska Monte Perdido“. To byla celá má informační vybavenost vzhledem k cestě do vesničky Torla.
Musel jsem tedy zjistit ještě dost informací a cestovatelé mi dají za pravdu, že běhat v letním vedru s 25 kilovou krosnou a zjišťovat „co a jak“ není zrovna fajn. Navíc jsem byl sám, takže mi věci ani neměl kdo pohlídat. První kroky tedy mířily do lesa, kde jsem našel místo ke spaní a krosnu ukryl do křoví. Pár minut na to už jsem byl v místním infocentru.
Tam jsem zjistil, že do parku, respektive údolí, musím jet ještě chvíli busem a Monte Perdido je technicky snadný vrchol. Slečnu za pultíkem jsem navíc rozesmál svoji výslovností slov „Cola de Coballo“, což je nádherný kaskádovitý vodopád v závěru údolí. Další užitečnou informací bylo, že pro průchod údolím je možné využít dvě cesty. První vede přímo středem a druhá je zařezaná v úbočí, takže máte dno doliny celou dobu jako na dlani.
Údolí Ordesa může být za jistých okolností liduprázdné místo
Do Pradera Ordesa, odkud pochod dolinou začíná, jsem jel hned prvním ranním busem. Kalendář ukazoval všední den, takže byl autobus skoro prázdný a v cílové stanici nás vystoupilo jenom pár. Po hodině chůze lesem se přede mnou otevřelo krásné údolí, které v tu chvíli bylo jen pro mě. Sem tam se pásly krávy nebo pobíhali svišti, to byla veškerá společnost a ta mi vůbec nevadila. Středem doliny teče malý potok, který živí osm kilometrů vzdálený vodopád „Cola de Coballo“.
Právě k němu jsem po hodince a půl došel. Pohled na něj mě úplně dostal. Sedl jsem si na jeden z balvanů, smočil nohy do ledové vody a zíral na padající vodu. Ze zamyšlení mě vyrušily až hlasy lidí. Úplně jsem ztratil pojem o čase. Musel jsem tam čučet nejméně 40 minut.
Byl čas začít stoupat nad vodopád. Po překonání prudké pasáže jsem se dostal do místa, kde pode mnou bylo celé údolí. Byl to skvělý pocit a také pohled, ale ještě mě čekalo několik stovek metrů na chatu Refugio de Góriz (2200 m n. m.).
Na ni jsem došel kolem poledne. Výstup na Monte Perdido je celodenní záležitostí a času jsem měl dost (vzhledem k odjezdu domů). Proto padla volba, že stoupat k vrcholu začnu až další den a zbytek strávím koukáním do údolí. Stan je možné postavit za malým hřebínkem kousek od chaty a pro chataře to asi není žádný problém.
Na horách do hospody nelez
Poslední věc, kterou bylo třeba zařídit – sehnání vody. Žádný potok v dohledu, takže mé kroky vedly do nedaleké chaty. To bylo osudným pro můj zítřejší brzký výstup, protože mě ke stolu přizvala parta Španělů a výsledek byl takový, že jsem se probudil těsně před obědem ve spacáku na ruby a z předchozího večera mi uvízlo v paměti jen málo. Ještě s mírnou kocovinou jsem se vypotácel ze stanu a spěchal k vrcholu.
Výsledkem bylo bloudění, které nakonec vyústilo v lehké skalní „lezení“ a v tu chvíli mi došlo, že asi nejsem na správné cestě. Musel jsem tedy opatrně sestoupit a najít správnou cestu. To naštěstí netrvalo dlouho. Po úmorném stoupání se mi nakonec zjevil vrchol, na kterém jsem strávil pár desítek minut ve společnosti veselých Skotů, kterým jsem za boha nerozuměl.
Sestup k chatě už byl rychlý. Další den jsem sbalil stan a šel se mrknout do chaty, jestli tam nepotkám osazenstvo ze včerejška, marně. Zpáteční cesta v úbočí doliny byla příjemnou změnou s úplně novými výhledy. Ještě ten den jsem dorazil do svého lesíku v Torle s myšlenkami na nejvyšší vrchol Pyrenejí Pico de Aneto, který byl v plánu pro další dny.
