Budíček byl v 6 h ráno, ale naprosto zbytečně, protože mikrobus stejně včas nepřijel. Když dorazil ospalý řidič, zaplatila jsem 3JOD a pokračovala ve spánku. Cesta trvala několik hodin a jeli jsme převážně pouští, kde nebylo vůbec nic. Napadlo mě, že by se vyplatilo otevřít tam benzínku… Míjeli jsme různé hrady a když jsme se blížili k Ammanu, krajina dostala úplně jiný ráz. Už nebyla tak šedá a smutná, sem tam rostly dokonce i stromy a uviděla jsem trávu.
Nádraží v Ammanu
Vystoupila jsem na jižním autobusovém nádraží Wahadat, které se mi zdálo vcelku klidné. To jsem ještě netušila, co mě čeká za zážitky na nádražích ostatních… Nikde nebyly žádné značky a minibusy přijížděly nahodile. Zpočátku jsem se ptala kolemjdoucích, odkud co jede, ale málokdo mi rozuměl. Později jsem se nasměrovala přímo na řidiče, kterým jsem vysvětlovala kam chci jet, a nakonec jsem už jen chodila a vykřikovala název místa, do kterého se chci dopravit. Tato metoda se osvědčila, takže jsem se jí držela a používala jsem ji i později v Egyptě.
Hledala jsem kostel, ve kterém je slavná mozaika Blízkého východu, zahrnující i Jeruzalém. Trvalo to sice neskutečně dlouho, ale kostel jsem nakonec našla. Podařilo se mi vejít dovnitř, aniž by mě někdo zpozoroval. V momentě, kdy se přiřítil hlídač a začal vyžadovat vstupné, okamžitě jsem odešla. A jelikož jsem před sebou měla ještě téměř celý den, vymyslela jsem, že se pojedu podívat na horu Nebo.
Výprava na horu Nebo
Hora Nebo je místem, odkud Mojžíš viděl „Zemi zaslíbenou“ a podle legendy zde vztyčil bronzový kříž s hadem, který symbolizuje smrt Ježíšovu na kříži. A protože se mi ani po půl hodině nepodařilo najít zastávku mikrobusu, postavila jsem se k silnici a zastavovala jsem všechno, co jelo kolem. Správné auto do vesničky Fasaliyya se mi podařilo stopnout asi po 20 minutách. Sedělo v něm 5 lidí a zase ani jeden z nich nemluvil anglicky. Byla jsem docela překvapená, když řidič najednou zastavil, kývl na mě, abych vystoupila, a pak se otočil a odjel. Všichni pasažéři se rozutekli a já jsem stála někde na silnici, vůbec jsem nevěděla, kde jsem a jak daleko to na horu Nebo je. Podél silnice rostly místy olivovníky a v dálce jsem uviděla pár domů, ke kterým jsem se vydala. Všude kolem se rozprostírala nehostinná poušť…
Když jsem procházela „vesnicí“, překvapení domorodci vycházeli ven, aby si mě prohlédli. Někteří z nich si na mě dokonce sáhli a velice se podivovali mé světlé pleti a světlým vlasům, které mi vykukovaly zpod šátku. Po celou dobu mě doprovázel houf malých neustále štěbetajících dětí, které se chtěly nechat vyfotit. Když jsem míjela školu s mešitou, děti za neuvěřitelného jásotu běžely k oknům, kde nastala opravdová tlačenice. Mávaly a volaly, dokonce se k nim připojil i pan učitel…
Cesta celkem rychle utíkala a v dálce se začínala rýsovat mírná vyvýšenina s něčím, v čem jsem později podle fotky z průvodce rozeznala kostelík. Došla jsem k němu asi během hodiny. Vojáci u vchodu byli překvapení ještě víc než samotní vesničané. Prodali mi vstupenku a bedlivě mě sledovali – kam jdu, na co se dívám, co mě zajímá. Ale dělali, že mě nesledují, takže jsem se bavila tím, že jsem se jim různě schovávala. V kostelíku byly uloženy nádherné mozaiky a z prostranství před ním byl nádherný výhled na Mrtvé moře. Tolikrát jsem Mrtvé moře už viděla, tolikrát jsem kolem něho jela, ale po třech měsících strávených v Izraeli jsem se k němu přesto nedostala (podařilo se mi to až po půl roce). Prohlédla jsem si onoho bronzového hada ovinutého kolem bronzového kříže, olivový strom zasazený samotným Janem Pavlem II. a údajný Mojžíšův hrob. Poté jsem se vydala na zpáteční cestu.
Bláznění nočního Ammanu
Měla jsem na spěch, a proto jsem se rozhodla stopovat. Auta nejela téměř žádná, ale měla jsem štěstí, protože to jediné, co po půl hodině jelo, mířilo do Madaby. Řidič ani jeho spolucestující nemluvili anglicky, a protože jsem se jim očividně líbila, jejich mezera ve vzdělání mi ulehčila situaci. Nemusela jsem jim nic vysvětlovat, jen jsem kroutila hlavou. Ani v Madabě jsem na autobus nečekala dlouho. Ale začalo se stmívat a tudíž jsem do Ammanu dorazila za tmy. Když jsem vyskočila z autobusu, nestačila jsem se divit. Stála jsem na velikém prostranství, kde se tísnily stovky minibusů a pobíhaly tisíce lidí. Kolem dokola vedla několikaproudová silnice, kde panovala totální zácpa. Stovky a stovky žlutých a bílých taxíků, velkých a malých troubících aut. Hotové boží dopuštění…
Nevěděla jsem, na kterou stranu se mám dát, nakonec jsem šla směrem, jímž šlo nejvíc lidí. Největším problémem bylo přejít silnici. Obdivovala jsem místní lidi, kteří se mezi auty doslova proplétali. Zpočátku jsem vždycky počkala, až někdo půjde, a cestu jsem přešla společně s ním. Nakonec jsem se mezi auty proplétala stejně suverénně jako všichni kolem.
Hostina v hotýlku
Minula jsem obrovské římské divadlo, zbytky kolonády sloupů a ocitla jsem se před velikou mešitou, která tvořila jakési centrum města. Hlavní dopravní tepna se zde rozbíhala na dvě menší, prostor mezi nimi byl vyplněn domy, tržišti, spoustou obchůdků a malými hotýlky, mezi nimiž se někde nacházel také ten můj. Ve spleti malých, úzkých a přelidněných uliček jsem jej hledala asi půl hodiny. Majitel byl až neuvěřitelně milý a ochotný. Ubytovala jsem se za skvělou cenu 2JOD za noc a jelikož byla právě doba večeře, byla jsem přizvána ke stolu.
