Vysoký Atlas

Další den ráno jsme se v Marakéši vydali k výpadovce na Asni, městečko v horách. Měli jsme v úmyslu stopovat, protože po skušenostech z předchozího dne jsme taxík již vzdávali. Velké taxíky z města po nás chtěli velké peníze a stanoviště kolektivních jsme vůbec nenašli.

Před stopem jsme si ale ještě zašli na kafe. V jedné maličké čajovničce jsme si objednali kafe s mlékem. Chudák majitel na to nebyl připraven a neměl ani kafe ani mléko. Pro Araby to ale není žádný problém a prostě to došel koupit do nedaléko obchůdku. Jen se nám pak omlouval, ža nám dal pouze jednu lžičku, protože jich tam víc nemá.

Po nějaké době jsme zahlédli dva Angličany, kteří měli evidentně stejný cíl cesty. Tak jsme se s nimi domluvili, že pojedem společně, jelikož cena za taxíka se lépe dělí pěti než třemi. S domluvou taxíka nám pomohl sympatický majitel čajovny a my jsme tak vůbec nemuseli zvednout zadek ze židle.

Taxíku (jednalo se o starý mercedes, stejně jako u všech ostatních) se celou cestu klepalo levé zadní kolo jakoby mělo upadnout. Taxikář také několikrát zastavil, půjčil si od místních lidí nářadí a snažil se kolo utáhnout. Kolo sice klepalo pořád, ale do Imlilu jsem dorazili v pořádku.

Hned po příjezdu se nám nějaký děda pokoušel prodat mapu, my se však do ni jen podívali, abychom se zorientovali, a odešli. Našli jsme si pěkný hotel, který měl jen jednu nevýhodu: nacházel se opodál hlavní cesty a v noci potmě ho téměř nebylo možno najít.

Ubytovali jsme se a vyrazili na odpolední procházku. Původně jsme měli v plánu strávit v horách více dní, ale nějak jsme nevyšli s časem, tak jsme měli jen toto odpoledne. Na radu hoteliéra jsme vyrazili na sever do jakéhosi sedla (zhruba 2300m nad m., jak jsme později zjistili). Hory byly nadherné i počasí nám celkém přálo. Sice se občas honily mraky, ale většinou svítilo sluníčko. Dokonce i majestátní Toubkal se na chvíli vynořil ze svého závoje.

Večer jsme se rozhodli jít do vesnice na večeři. Jak jsem se již zmiňoval, hotel byl opodál hlavní cesty a bylo možné se k němu dostat jen po úzké, klikaté cestičce, která navíc několikrát procházela potokem. Do vesnice jsme trefili v pohodě, jelikož jsme se pověsili na paty jednomu Arabovi, který si svítil mobilem. Při zpateční cestě jsme ale takové štěstí neměli a tak jsme v naprosté tmě zabloudili. Sešli jsme z cesty a asi půl hodiny jsme se motali ve spleti všelijákých zídek a plotů. Nebylo vidět ani nos mezi očima, a tak se několikrát stalo, že někdo někam zapadl, nebo se napíchl na ostnatý drát. Jednu chvíli jsme se zaradovali, když jsme pod nohama ucítili něco jako dláždění a mysleli si, že jsme konečně na nějaké cestě. Zanedlouho jsme ale poznali (a hlavně ucítili) hořkou, (resp. smradlavou) skutečnost: že se brodíme odpadovou stokou. Nakonec vše dobře dopadlo, nikdo se nezranil, pouze jsme pak museli trávit zbytek večera čistěním bot od lidských exkrementů.

Nejširší nabídku průvodců a map Maroka (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Druhý den jsme se již potřebovali vrátit do Marakéše. Brzy ráno jsme tedy šli na náves, kde bylo stanoviště taxiků. Od hoteliéra jsme měli informaci, že se dá do Marakéše dostat za 30 dirhamů za osobu. O to větší šok jsme utrpěli, když si taxikář řekl o čtyři sta. Už jsme věděli, jak to v arabském světě chodí, tak jsme odpověděli, že pojedem maximálně za dvacku na člověka. To samozřejmě odmítl a nehodlal ani slevit ze své původní ceny, tak jsme se vydali do kavárny přes ulici. Byl odtud dobrý přehled po návsi a my si řekli, že tu prostě stačí počkat, až přijede víc taxíků a zostří se konkurence. Taxíků přijíždělo opravdu dost, o nás ale žádný nejevil zájem. Samozřejmě zafungovala taxikářská mafie a jelikož jsme již připadli zmiňovanému taxikáři, ostatní mu nás přenechávali a on se zase nestaral o nově příchozí turisty.

Začala tedy válka nervů. Šlo o to, kdo má víc času. Taxikář ho samozřejmě neměl nazbyt, jelikož přicházel o tržbu, ale hrál statečně a snažil se nenuceně bavit s místními zevlouny. Nicméně v pravidelných intervalech (zhruba hodinových) k nám přicházel s novou nabídkou. My jsme byli ze začátku v klidu, stačilo nám být v Marakéši odpoledne. Když jsme tam ale ve dvě odpoledne stále trčeli, začali jsme být mírně nervozní a začali počítat hodiny do odletu letadla. Mělo nám letět druhý den dopoledne, a my byli stále v zapadlé horské vesničce stovky kolimetrů daleko od letiště.

Už jsme se skoro pohádali, zda přijmeme poslední nabídku (něco kolem 250 dirhamů za všechny), když přijel mikrobus, zajišťující kyvadlovou dopravu do Asni. Vláďa střelhbitě vyrazil vyjednat cenu a než se „náš“ taxikář vzpamatoval, už jsme se za slušnou cenu 10 dirhamů řítili směrem k Asni.

V Asni nás okažitě odchytl taxikář míříci do Marakéše. Usmlouvali jsme obvyklou cenu (pro místní) 20 dirhamů za osobu a přeplněným mercedesem konečně dojeli do Marakéše.

Do Evropy jsme doletěli bez problémů, jen při nástupu do letadla v Casablance nastaly mírné komplikace. Nejprve mě s Martinem nechtěli pustit do letadla, že prý nemáme víza do Evropské Unie. Ty jsme teda opravdu neměli a trvalo docela dlouho jim vysvětlit, že je ani nepotřebujem, protože ČR v EU je. Vláďa toho byl ušetřen, protože měl nový pas, kde je Evropská Unie zmíněna, a tak vše jen s úsměvem sledoval.

Na Vláďu došlo o několik minut později, kdy v letadle zjistil, že na jeho místě již sedí nějaký Arab. Začali se o tu sedačku hádat, ale Arab odmítal sedadlo opustit a tvrdil, že je jeho, což dokazoval letenkou. Po chvíli se do toho vložila letuška a nechala si od všech ukázat letenky. Oba dva měli opravdu letenky na to jedno sedadlo. O letušku se začaly pokoušet mdloby a Vláďa se smiřoval s myšlenkou, že bude celý let sedět tomu Arabovi na klíně. Nakonec se to vysvětlilo: Arab měl sice letenku s číslem dotyčné sedačky, ale v úplně jiném letadle! Araba odvedla letištní ochranka a my důkladně prohledali okolí, zda tam někde není ukrytá bomba. Asi to s těmi bezpečnostními kontrolami nebude zase tak žhavé.

Problém nastal až v Mnichově. Tam jsme měli na letištním parkovišti nechané auto, kterým jsme tam přijeli, a kterým jsme zase hodlali odjet. Auto ale nešlo nastartovat. Nějakou dobu jsme se ho snažili roztlačit, ale bez úspěchu. Došlo nám, že bude nejspíše totálně vybitá baterie. Vláďa se ještě nějakou dobu za svitu mobilního telefonu vrtal v pojistkách, ale ty byly v pořádku. Přemýšleli jsme, co dělat. Opraváře jsme volat nechtěli, protože jsme byli úplně bez peněz. Jediné řešení bylo sehnat někoho, kdo má startovací kabely a pokusit se nastartovat z baterky dalšího auta. Jenže byla hluboká noc a nikde nikdo. Vydali jsme se tedy na asi kilometr vzdálenou benzínku. Tam jsme potkali jednoho mladého policajta. Nikdo jiný tam nebyl, tak jsme šli za ním a Vláďa, který z nás uměl nejlépe německy, mu začal vysvětlovat naší situaci. Policista sice řekl, že kabely nemá, ale že se je pokusí někde sehnat, ať se tedy vrátíme k autu, že tam za námi přijedou. Konečně tedy vysvitlo trochu naděje. Náš optimismus ale netrval dlouho. Když jsme se vrátili k autu, policajti už tam byli, ale kabely neměli. Že prý na celém letišti startovací kabely nejsou a ať mu ukážeme naše doklady a taky doklady od auta. Dlouho to kontrolovali, ale nakonec seznali, že je vše v pořádku a se slovy „tut mir leid“ odjeli.

Situace vypadala opravdu beznadějně. Byli jsme úplně bez peněz uprostřed noci na zastrčeném parkovišti v cizině stovky kilometrů od domova s nepojízdným autem. K tomu ještě pršelo a teplota se pohybovala kolem nuly (stupňů Celsia), takže jsme už byli v našem letním oblečení pěkně promrzlí. Asi hodinu (která nám však připadala jako věčnost) jsme klepali kosu u silnice, ve snaze stopnout někoho se startovacími kabely, než jelo nějaké auto. Ukázalo se, že to jsou zase naši známí policajti. A měli kabely! Že prý je nakonec sehnali u letištních hasičů.

A tak vše dobře dopadlo. Propojili jsme baterie a motor krásně naskočil. Vděčně jsme policajtům poděkovali a odjeli domů, kam jsme v pořádku dorazili brzy ráno.