Výšlap na Damavand a město Qom

Nejenom že jsme byli kolikrát během modliteb v mešitě a nikdo se nad tím nepohoršoval, ale kolikrát když zazněl hlas muezína, to s nikým ani nehlo! Typicky na bus terminále v Shirázu dávali nějaký fotbal (fotbal je v Íránu velmi populární), s nikým to ani nehlo, všichni valili bulvy na balón.

Ráno přeskupujeme bágly na trek a čekáme na skupinu Íránců, kteří mají přijet z Teheránu, abychom se s nimi podělili o náklady na jeep do II. shelteru. Je to salaš jménem Gosfand Shara (3200 m.n.v). Nepřijíždí, a tak vyrážíme sami. Jeep je pekelně drahý, ale levněji vás nikdo z Reine neodveze – jsou domluvení. Cesta pěšky by nám trvala celý den, a tak peníze obětujeme.

V II. shelteru nás však čeká nepříjemné překvapení v podobě mladíka, který tvrdí, že je z nějakého přírodovědného institutu a že Damavand byl prohlášen přírodní rezervací a my si musíme koupit vstupenku v ceně 20 USD na osobu. Tak mu chceme zdrhnout, což by se i podařilo, ale jak nám vysvětluje, „strážce parku“ je i ve III. shelteru a tam není zdrhnout kam L. Hmm, tak pomalu vyrážíme, maník s mezkama nám za nemalý bakšiš nabízí odvoz báglů, ale my tvrďáci samozřejmě odmítáme. Cesta není moc náročná, ale na mně se podepisuje neaklimatizace. Do III. shelteru vyloženě dolízám s tak malým sebevědomím, že se skoro smiřuju s tím, že 4150 m.n.m. je pro mě konečná, jsem sračka a zítra půjdu dolů. Kdo neměl výškovou nemoc, nepochopí.

Setkání na třetí základně

V III. shelteru nás vítá Reza – druhý „strážce parku“ a fajn kluk. Prohlašuje, že Čechy má moc rád, vidí, jak mi je, přináší nám čaj a zve k sobě do stanu. Pozvání přijímáme i s večeří, hnedle mi je líp.

V jeho hangáru je povícero lidí, mladý pár Singapůrců: Joanne a Seet, kteří si na Damavand najali zkušeného průvodce Mohammada (má skalp čtyř osmitisícovek!!!), a jeho přátelé Hossein, student medicíny, a ještě jeden kluk (jeho jméno mi úplně vypadlo), student teologie – bude z něho mollá (nijak se nerozčiloval, že holky byly celou dobu pobytu ve III. shelteru bez šátků). Koneckonců čádory jakožto oblečení íránských žen jsou sice ještě velmi běžné, dokonce jsme viděli i burky, ale jsou na ústupu. Běžnějším se stává šátek a dlouhý plášť. Podle toho, co jsme viděli v obchodech s dámskou módou, jeoblečení pod pláštěm velmi rozmanité a existuje i móda J. Potkali jsme také mnoho dívek a žen celkem výrazně namalovaných a s vytaženým šátkem vysoko na hlavě.

Mohammad nám nabízí, ať vyrazíme nad ránem s nimi, což přijímáme. Po večeři dlouho vykládáme a my s Lenkou poprvé plně vychutnáváme jiný životní styl, který čiší z našich nových přátel. Stavíme na šutrech náš stan, ještě chvíli plkáme, vaříme čaj a jdeme do hajan.

Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Na vrcholu Damavandu

31.7.2001, úterý

Ráno vyrážíme rozumným tempem, které udává zkušeně Mohammad. Jelikož se mi přes noc trošku ulevilo, tak to jde. Opravu nádhera – východ slunce v horách ve výšce 4500 m.n.m. je fantastická podívaná, Damavand vrhá stín na protější masív a okolní hory jako by plály ve vycházejícím slunci rudě jako v ohni. Krize přichází asi 300 m pod vrcholem, to mi fakt pomáhá Lenka, která je naprosto v pohodě, a vůle tam vylézt. Seet na tom je podobně, jen mě trošičku škodolibě hřeje, že on má za sebou týden aklimatizace a že v jednom kuse zobe nějaké prášky (většinou ale nedorazí až do žaludku J).

Vrchol je konečně dobyt, je tu zima, pěkně připéká slunce a sirné výpary taky nejsou moc fajn. Provádíme krátkou obhlídku vrcholu a kráteru (zkoumám jiné přístupové cesty, o kterých jsem slyšel). Děláme pár vrcholových foteček a pouštíme se do nekonečného sestupu.

Autobusem do města Qom

1.8.2001, středa

Pěkně jsme se vychrupkali a po 13:00 vyrážíme zpět do II. shelteru. S každým metrem mi je líp J. Potkáváme spoustu skupinek mířících nahoru – přichází víkend a Íránci rádi lezou. Každý se s námi fotí.

V II. shelteru odchytáváme minibus, který přivezl jednu skupinu, a domlouváme se s řidičem, že nás hodí až do Rudehenu. Tam přesedláváme na minibus do Teheránu (řidič nám domlouvá dobrou cenu). Z East Bus Terminálu se přesouváme taxálem na South Bus terminál už i s lidštější cenou, taximen nám dokonce pomohl chytit bus do Qomu.

Odjet autobusem lze také více způsoby: lze si koupit lístek v kanceláři ve městě na určitý den, hodinu a bus, nebo lze přijít na bus terminál a lístek koupit u přepážky určité společnosti (na terminálu operuje obvykle více cestovek a každá jezdí zpravidla někam) nebo lze čekat na výpadovce z města na projíždějící bus a máváním ho zastavit, pokud jsou v něm prázdná místa, vezmou vás s sebou (dá se takhle ušetřit, lístek u řidiče stojí zpravidla míň). Bus takhle dokonce může, pokud je nezaplněn, určitou dobu kroužit po terminálu dokola a řidičův pomocník vyvolává otevřenými dveřmi cílovou stanici …

Takže oproti očekávání vyrážíme na jih v předstihu. V busu jsme opět středem pozornosti. S řidičem jezdí vždy pomahač, co vybírá jízdné a i jinak se stará o pohodlí cestujících. Tento je sympatický a o nás se pečlivě stará, máme protekční porce studené vody. V busech jsou totiž u řidiče nádrže na studenou vodu (doplňují se ledem u pouličních prodejců), kterou buď roznáší pohunek řidiče pro občerstvení za dlouhé jízdy pouští (kalíšky visí nad každým sedadlem), nebo si tam lidé chodí čepnout sami.

V televizi za řidičem dávali nějaký íránský film z irácko-íránské války (je to častý motiv, viděli jsme i hodně veteránů – zejména v budkách na prodej lístků MHD). Busy jsou tak dvojího druhu: licencovaný Mercedes, který se jmenuje Iran Khordo a vyrábí se kousek od Teheránu, anebo luxusnější (s dražšími lístky), klimatizované busy zahraniční provenience (například nová Volva). Ty jsme pozorovali bohužel jen zvenku …

Kolem 21.00 nás vysazují na křižovatce u Qomu, mezi taximeny se o nás strhla velká bitva. Nakonec unikáme i tomu, co nás viděl první a dělá si na nás zákonitý nárok. Usedáme do shared taxi a cestou do centra konverzujeme s jedním Afgáncem. Taximen nás vysazuje přímo na náměstí před chrámovým komplexem, náměstí je plné lidí a my opět středem pozornosti. Je už tma, lidé se tlačí, děti nás tahají za rukávy… musíme se rychle zorientovat. Bohužel blízké mosáferchune je plné (zítra je svátek úmrtí sestry Emáma Rezy a je všude plno), nakonec musíme zakotvit v jedné špeluňce za nehorázný peníz. Je z toho trochu depka.