Tradičním bláznivým sjezdem uháníme z Šumice přímou cestou do Putny a David objíždí kopec autem. V Putně se potkáváme u kláštera, kde se zrovna děje zajímavá modlitební seance místního popa s věřícími.
Na stole se kupí hromada papírků popsaných zřejmě hříchy jedinců, kteří si pak za úplatu mohou vymodlit duchovní očistu a modlitbu faráře. Velmi neobvyklá je modlitba, kdy jsou věřící ženy v kleče vtěsnány pod roucho duchovního, který pronáší nad klečícími mumlavé zvuky.
Cestou necestou
Na kole nejdříve stoupáme 12 km do mírného kopce, než přichází turistický bonbónek. Táhnutí kola prudce nahoru potokem a kamením nás zpomaluje další skoro 2 hodiny. S vědomím, že možná nejdeme tou správnou cestou, je táhnutí našich ořů o to zajímavější. Sice se párkrát zastavujeme a dumáme nad mapou a světovými stranami, ale turistickou červenou jsme už dávno minuli. Když konečně vystupujeme na vrchol kopce s překrásnou loukou a výhledem na okolní hory, s hlasitým štěkotem se na nás řítí smečka asi 20 psů, což je ostatně na cestách po Rumunsku častým folklórním doplňkem.
Jako potomci slavného loupežníka Jana Žižky z Trocnova si okamžitě vytváříme jeho pověstnou vozovou hradbu, tentokráte z našich kol. K dispozici nemáme vozy a cepíny, ale kola, klacky a kameny. I ty však stačí k zažehnání počátečního nebezpečí, než se v dálce objeví bačové a odvolají svoje smečky. Poněkud déle se dorozumíváme, kterou cestou bychom se měli vydat do Eftimie Murgu, městečka v údolí.
Napřed nás posílá jeden doleva na sever, poté zase druhý a oba dohromady dolů z kopce na jih. David tedy rychle opravuje svůj defekt a vyrážíme parádním sjezdem do údolí. Po asi 2 km však dochází v naší výpravě k rozdělení. Kluci nevěří, že tento směr je správný a chtějí vyrazit zpět nahoru na sever, odkud jsme vyjeli. Mě se vzhledem k mému ještě bolavému kolenu už do kopce nechce a navíc věřím, že směr, který nám ukázali místní, je správný, ti přece nemají důvod nás mást.
Rozdělení
S velmi zajímavým pocitem totálního odloučení se tedy rozděluji a sám sjíždím prudkými kopci dále na jih, kdežto kluci šlapou hledat cestu ze severu. Sice mi dali sebou mapu a také klíče od auta, ale přeci jen jsem tady v horách v čase pozdního odpoledne sám s kolem v dosti adrenalinovém rozpoložení z neznámého prostředí.
Narážím po půlhodince na salaš, kde kácí nějaký mladík dřevo. Označená červená na stromech vede rovně, mladík ale po mém vyslovení jména města ukazuje doleva po horizontu na polní cestu. Chvíli váhám, ale vybírám levou, protože potřebuji na západ. Sjezd dolů je skutečně parádní a po dalším dobrodružství se smečkou pasteveckých psů se cesta začíná konečně klikatět a svažovat do údolí.
Za 20min totálního sjezdu už vjíždím šťasten do Eftimie Murgu a říkám si, kam asi dojeli kluci, kteří vyrazili k severu. Do Putny je to ještě dalších 25 km a na to, že jsem se jel jen projet, už toho mám zase plné nohy. Před klášterem už nejsou žádná auta, jen to naše. Rychle se oplachuji v potoce a vyrážím směrem k benzince na hlavní silnici, kde jsme si dali s klukama sraz. Protože jsme nechali telefony v autě, je stále otázka setkání v mírném oparu pochybnosti. Někde uprostřed je ale všechny potkávám na silnici, takže naši radost zapíjíme a poprvé i zajídáme v restauraci na benzince.
Lázně Herculane v noci
Co se týče pokrmu, jsme až na výbornou polévku „čorbu“ mírně zklamaní. Není to nic typického – vepřová kotleta s hranolkami. Pivo – modrý Timisoara – je ale dobré. Ještě večer za tmy vyrážíme do nám již známých lázní Baile Herculane, kde se hodláme smočit v teplých pramenech „veřejného bazénku“.
Atmosféra je teď v noci daleko příjemnější než za světla. Po okolí jsou totiž svíčky a hlavně není vidět ten binec odpadků okolo. Rochníme si na místě s pár lidmi a náležitě ohříváme svá unavená těla. V opuštěném kempu se nám pak spí báječně. Ještě předtím se ale Karel a David odhodlávají navštívit nedaleké noční zařízení místních lázní honosně popsané Night club, prý na inspekci nevinného charakteru.
Dalšího rána nám pak sdělují svoje dojmy ze srkání 100korunového piva a koukání se na tančící děvy u tyče. Na víc prý nebyli ani peníze, ani síla ani chuť.
