Výrobky ze dřeva libanonských cedrů najdete po celém světě, je krásné a odolné, právě proto hrozí cedrům zkáza

Nahoru do Bárúku jedeme starým, omláceným mercedesem. Italové nás nakonec přesvědčili, přestože Bárúk byl původně zcela mimo naši trasu. Původně jsme plánovali mrknout se po starých vesnicích v okolí drúzského paláce Beiteddíne v pohoří Šúf a pak pokračovat dál na sever, do legendárního cedrového lesa Cédres.

Stará paní s neskonalou grácií italských dam nám zklamaně vyprávěla, že Cédres je jen malým lesíkem, kde je většina stromů nově zasazená. Za to že v Bárúku uvidíme opravdový les, se stromy starými i dva tisíce let. Ukázalo se, že měla pravdu. Nás to ale přivedlo k přemítání o tom, jak to s těmi libanonskými cedry je? Vždyť přeci Libanon by jimi měl být pokrytý.

Když cedry psaly dějiny

Před asi třemi a půl tisíci lety, možná o něco dříve, se fénické městské státy, Sidon, Tyros a Byblos, pomalu stávaly vládci Středomoří. Féničané byli výborní mořeplavci a zdatní obchodníci. V průběhu staletí propojili svými obchodními kontakty celý tehdejší známý svět, od Španělska po Čínu.

Jejich vývozním artiklem číslo jedna se stalo cedrové dřevo, které mělo výborné kvality ať už na výrobu plavidel, tak i pro výzdobu paláců. Oku panovníků i hodnostářů totiž lahodila jeho barva i vůně. Chrámy zase využívaly jeho pryskyřici k obřadům a jeho dřevo k rituálním objektům. Zkrátka to byl strom pro všechno, což také vedlo k jeho konci.

Nejširší nabídku průvodců a map Libanonu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Chtějí ho všichni

Libanonský cedr můžeme najít pouze na Blízkém východě. Jak jeho název napovídá, zejména v Libanonu a dále pak v Sýrii, Turecku a na Kypru, kde roste ve vysokých nadmořských výškách, zhruba od 1400 m.n.m. do 2000. Jeho vzdálenější příbuzní rostou i v mnoha dalších regionech světa, například v Maroku, ale cedr libanonský se považuje za ten nejkvalitnější. Několikrát se o něm píše i v Bibli a je o něm zmínka i v eposu o Gilgamešovi. Po Féničanech káceli libanonské cedry také Egypťané, Řekové, Římani, Arabové, Turci a Britové, až nakonec z hrdých, vysokých lesů zbylo jen několik hájů a obnažené skály pro pláč.

Dnešní Libanonci si bolestně uvědomují, že strom, který zdobí jejich národní vlajku, z jejich domoviny téměř zmizel a snaží se to napravit jeho intenzivní výsadbou. Vznikl proto park Cédres de Dieu, neboli Cedry Boží, který se nachází na severu země, nedaleko horské vesnice Bcharré a posvátného údolí Qadisha.

Legenda vypráví, že někde v této oblasti se prý utkali lidé a polobohové o cedrové háje. Lidé vyhráli a mohli v tomto krásném lese začít těžit. Intenzivní práce ale háj téměř zničily, a tak v 19. století zasáhla královna Viktorie, která nechala tento park obehnat zdí. Dlouho před ní si nutnosti ochrany těchto stromů všiml i římský císař Hadrián, který zde založil císařský les. Nakonec, v roce 1998, byl les dokonce zapsán do seznamů UNESCO.

Pryč od smogu

Cedry Boží nejsou ale největší cedrovou rezervací v zemi, byť jsou nejslavnější. Číslo jedna drží Bárúk, jehož cedrová rezervace tvoří pět procent celé rozlohy země (tedy celkem 500 000 hektarů) a kde můžete najít nejstarší stromy Blízkého východu. V roce 2005 si toho všimlo UNESCO a zapsalo na svůj seznam i rezervaci Šúf.

Obě lokality jsou oblíbenou výletní destinací s čistým vzduchem a krásnou přírodou. Za mě ale vede Bárúk. Proč? Protože na velikosti záleží!

Po asi patnácti minutách jízdy autem z Beiteddínu jsme po klikatící se cestě vyjeli mezi první cedry, kde jsme si za 7000 lir (5 USD) koupili vstupenku dovnitř. Pak jsme autem pokračovali vzhůru. Zatímco na pobřeží bylo krásné únorové léto, v Beiteddínu bylo příjemné jaro, tady vládla zima a sněhu přibývalo. Cesta stále stoupala, až nás vyvezla na malé parkoviště mezi vysokými cedry. V tu chvíli jsem hořce zaplakala.

Pozor na armádu

Desítky mladých Libanonců kolem mě vyráželi na sněžnicích na dlouhé procházky po mizerně značených cestách do hor. To kdybych věděla! V celé oblasti je několik cest, po kterých se dá jít. Ta první vede od vstupní brány vzhůru, kus po silnici a u cedule „pozor na zvěř“ s obrázkem dikobraza, se odpojuje pěšinka do hor. Jde tu strávit hodiny a hodiny procházením po stezkách a bloumáním mezi stromy s nádherným výhledem a s jednou z posledních připomínek fénického bohatství. Je ale zapotřebí mít se na pozoru – kde je vstup zakázán, tam se chodit opravdu nesmí. Ne kvůli ochraně stromů, ale kvůli ochraně státu.

Blízko rezervace se nachází vysílač a vojenská posádka a nedaleko od ní je zničená a rozbombardovaná izraelská základny z doby nedávné války. Pokud tam člověk náhodou zabloudí, je lepší se raději rychle pakovat a doufat, že se neobjeví armáda. S tou jsou totiž vždycky jenom problémy a ty se člověku v Libanonu rozhodně nevyplatí.

Můj výlet do Bárúku a do přilehlých horských oblastí mě ujistil o jednom: sem se rozhodně vrátím. Libanonem totiž vede Libanon Mountain Trail, který prochází celou zemí, od severu na jih, a vede přes ta nejkrásnější horská místa. Samozřejmě, na seznamu má jak Cedry Boží, tak Bárúk a celou řadu jiných horských zákoutí, která v každém případě stojí za to prozkoumat. Libanon už totiž dávno není tou nebezpečno zemí, zmítanou občanskou válkou, ale velmi dobře udržovanou oázou, do které se pomalu začínají vracet turisté. A je rozhodně lepší přijet sem dřív, než zemi znovu objeví davy Francouzů a Britů.