Prohlédněte si další fotografie k článku…
Z Helsinek jsme to měli k řece ještě okolo 500 km na start splutí řeky Jongunjoki, která měla být hlavní náplní na naší cestě. Vojta, který nám řeku vybral, měl ale smůlu, místo aby odjel do Finska, čekal, až opadne voda v Troji, aby zlikvidovali ve firmě to, co povodeň napáchala.
Liják nás pronásledoval i do Nurmijärvi, kde jsme splutí Jongunjoki měli končit. Přestože to vypadalo, že se voda po vytrvalém dešti nestačí vsakovat do půdy, v samotném korytě moc vody nebylo. V Jonkeri, kde jsme měli začít, jí bylo dokonce jen tak tak. Naplaveniny na stromech ale ukazovaly, že tu před nedávnem teklo nejméně o metr víc.
V kilometráži, kterou jsme měli k dispozici, se psalo, že řeka je maximálně WW III. Podrobně tam byla popsaná každá sebemenší peřejka, její délka i rozdíl hladin, byla tam i délka přeplouvaných jezer, ale to, že není velký rozdíl mezi rychlostí toku na jezerech a mimo peřej, v kilometráži nebylo. Vody bylo málo, peřeje byly maximálně do WW II a mezi nimi jsme si pořádně mákli. Už jsme si začali říkat, že Vojta nemusel přivolávat povodeň, aby se těm galejím vyhnul.
Právo první noci
První den jsme ještě odpendlovali a jeli nalehko. Jeli jsme krásnou neobydlenou oblastí blízko ruských hranic – Karélií, kolem byly hluboké smíšené lesy plné bříz. Voda byla temná, rašelinná a slunce jí dávalo až rudou barvu, osvětlujíc písčité dno. Měli jsme štěstí, uviděli jsme losa, který před námi přeběhl přes řeku. Jinou zvěř jsme nezahlédli, jen okousané stromy od bobrů a bobří hráz a v lesích byla slyšet spousta zpěvného ptactva.
Následující dva dny „natěžko“ byly ještě náročnější. Obklopeni bagáží jme pádlovali a pádlovali. Ještěže komáři nám na řece dali pokoj. Kolem byla poměrně častá vodácká tábořiště. V některých byly sruby, sloužící jako útočiště před deštěm, v některých srubech i pryčny na přespání a krb, jinde ohniště venkovní. Všude bylo připravené dřevo a často i sekera k volnému použití a vše zdarma.
Večery u ohně byly pro nás všechny nádherné. Byli jsme daleko na severu a v době vrcholícího slunovratu trvala posezení u táboráku dlouho do noci, vždyť bylo stále světlo. Přestože jsme měli věci s sebou minimalizovat na ty nejzákladnější, kytary jsme měli hned tři.
Voda nad zlato
Problém byl s pitnou vodou. Podcenili jsme množství, které jsme si vzali na tři dny plavby, a kolem řeky ani u tábořišť nebyl žádný pramen či studánka. Když nám pitná voda došla, pili jsme tu z řeky, přestože nevzbuzovala důvěru. Když jsem se pozorně podívala na vodu v ešusu, zjistila jsem, že na hladině plavou nějaké potvůrky velikosti makových zrnek. Jiná voda však nebyla, a tak jsme ji důkladně převařovali.
Následující den odpoledne jsme se schovali před deštěm u prvního obydleného stavení na řece a šli „požádat“ o vodu. Ty uvozovky píšu proto, že pomohlo jen ukázání kanystru. Majitel neuměl ani německy, ani anglicky či rusky, což je pro severskou zemi neobvyklé.
Finština je natolik odlišná od světových jazyků, že nám dělalo problém naučit se základní výrazy. Názvy míst byly pro nás taky nezapamatovatelné. Jen slova koski = peřej a řeka = joki nám utkvěla v paměti. Ani děkuju = kiitos jsem se nebyla schopná naučit, zato prosím, které nám znělo jako kujva, to nám šlo líp. Ještěže byl u záchodů panáček s panenkou, protože co by vám řeklo vessa…
Hurá na řeku
První den jsme kolem vody kromě tábořišť žádná stavení neviděli, pak přibývaly chaty, pěkné dřevěné, a třetí den jsme už míjeli hospodářské usedlosti. Některé však byly opuštěné, používané snad jen na víkend. Od poslední peřeje na řece jsme museli do cíle cesty tvrdě pádlovat, krásné výhledy nám ale byly odměnou.
Nurmijärvi, kde jsme končili, byla jediná docela velká osada na trase, kde se našla i prodejna a hospoda, my jsme však navštívili jen vodáckou cestovku Erästely, abychom získali informace o dalších možnostech pádlování.
Přesunuli jsme se na řeku Leiksanjoki a zabydleli se v pěkném kempu poblíž jezera, odkud jsme měli řeku sjet. Na výtoku z jezera byla krásná vlna, na které místní trénovali rodeové figury. Byla pěkná i na splutí, ale ne všichni si vynesli lodě na jezero.
Když je vody málo
Řeka byla vodnatá, rozlévala se do širokých jezer, kde nebylo vidět, kudy odtéká dál. Měli jsme na programu 10 km dlouhý úsek se třemi peřejemi. Nad nimi se snad 60 kubíků vměstnalo do třicet metrů širokého koryta a pěkně nás to pohoupalo. Nejdelší a poslední peřej byla dlouhá jeden kilometr. Konečně jsme se dostali na řeku, která tekla.
Dostat se na řeku Vaikkojoki, kterou nám doporučili v Erästely, nebylo vůbec jednoduché. Jen najít ji na automapě protkané stovkami řek a spoustou jezer dalo dost práce, natož dojet do pustiny, kde asfalt nahradily prašné cesty. GPSka nás posílala na ještě menší a menší cesty a necesty, kde byly naštěstí dřevěné cedule, směřující na jednotlivá místa na řece. Vesnice či stavení byste tu však hledali marně. Od otočky, kam jsme šťastně dojeli, jsme to měli lesem k řece ještě pár stovek metrů.
Zklamáním bylo, že řeka má zase málo vody. O co míň jí tu bylo, o to víc bylo kolem komárů. To bude zase „šukačka“ (to byl náš výraz pro pohyb při snaze dostat se z kamenů, na kterých jsme díky nízkému stavu vody často uvízli), mysleli jsme si. A byla.
Když nevíte kam plujete
Začínali jsme pod malým jezírkem na Rakkinekoski kličkovačkou mezi šutry. Kolem nás byla zase nádherná divočina, hluboký les, na hladině se střídaly stulíky s lekníny, nikde ani živáčka. Komáři nám na řece dali konečně pokoj. Poměr jezer k peřejím byl ve prospěch peřejí. Mezi nimi to však neteklo, a tak jsme si jízdu zpestřili souloděním spojeným s báječným žracím mejdanem na vodě.
Když piknik skončil, trochu jsme se zdrželi a všichni nám chvíli před vplutím na jezero ujeli. Pokud se opozdíte někde u nás na jednoduché řece, není to problém. Kamarády najdete v nějaké občerstvovně nebo večer na tábořišti. My vjeli na velké jezero a neviděli jsme, kam odtéká. Objeli jsme velký ostrov, voda tu téměř netekla, vjeli jsme do nekonečné zátoky a v tu chvíli nám došlo, že nemáme mapu ani mobil, nepamatujeme si, jak se jmenuje místo, kde končíme, a pokud náhodou uvidíme nějakého Fina, nedomluvíme se s ním.
Jediné, co by nám v nejhorším mohlo pomoci, byla ofocená mapka z informační tabule. Usilovně a v pochybách, jestli jedeme správně, jsme skoro hodinu pádlovali a kamarádi nikde. Když jsme konečně dojeli k výtoku z jezera, začali jsme zase pochybovat, jestli je to ta správná řeka, jestli nevytéká z jezera řek víc…
Čárka za splutí řeky
Když jsme v dáli uviděli loď, přidali jsme na tempu, abychom se přesvědčili, že jsou to opravdu kamarádi. Krásné dlouhé peřeje v úzkém korytě řeky, které jsme projížděli, jsme si ani neužili. Dohnali jsme však Evu s Mirkem. Tak jako my se opozdili a měli tytéž pocity a oddychli si, když uviděli na břehu řeky čekající kamarády.
Odtud nastal dlouhý návrat domů. Druhý den jsme pět hodin čekali v Helsinkách na trajekt. Výletní lodí jsme objeli město a ostrovy kolem něj. Prošli jsme se nevelkým parkem na nábřeží, prohlídli si pár kostelů – a nebylo co dělat. Slavil se tu slunovrat – nejdelší den v roce – a nejen hospody se zavíraly.
Po noční jízdě od trajektu jsme zastavili před čtvrtou hodinou ranní v Lotyšsku na pláži u ústí řeky Vitrupe, která měla být poslední řekou zájezdu. Chtěli jsme si udělat čárku za splutí do moře. Když nás však po třech hodinách spánku na pláži vyhnala bouřka ze spacáků, na vodu se nám moc nechtělo.
Pršelo, řeka netekla a byla zablokovaná padlými stromy. Jen tři lodě se pochlapily a prodraly se za brutálního útoku komárů skrz roští, bobří zátarasy z klád, větví a stromů až k ústí. Nejen já nemám čárku za splutí této řeky.
