Ve Welgevonden Game Reserve můžete pozorovat celou Velkou pětku i další africká zvířata. I když jich tady spousta původně nežila. Dnes se jim zde skvěle daří.
Západ slunce má své zvláštní kouzlo. Ať už jej pozorujete na horách mezi ozářenými kopci, z pláže u zklidněného podvečerního moře nebo třeba jen doma za oknem, když se navečer udělá příjemně jasno. K jedinečnému prožitku ze sledování zapadajícího slunce v buši však jen stěží mohu nabídnout nějaké přirovnání.
Pronikavě rudý zářivý kotouč pomalu mizící za obzor lemovaný drobnými obláčky nad nehostinným povrchem africké pustiny, v naprosté opuštěnosti daleko od civilizace. Přátelé z Kapského Města mě upozorňovali, že západ slunce v buši dokáže rozplakat i chlapa. Bez přehánění. Některé věci prostě dostávají význam až ve chvíli, kdy je zažijete na vlastní kůži.
Pravá příroda
Do rozsáhlé rezervace na severu Jihoafrické republiky jsme se vypravili v červenci roku 2011, tedy uprostřed zimního období. Tato roční doba se tam projevuje především nízkými teplotami (v noci mohou klesat až k 0°C) a nedostatkem srážek – nezřídka je to příčinou požárů. Všechny nás proto zarazilo deštivé uvítání při vjezdu do parku. Skutečně to prý nebývá zvykem. Když se obloha opět vyjasnila, nezbylo nám než se rychle přemístit do hlubokých zákoutí parku, kde stál náš tábor.
Welgevonden/ Waterberg Game Reserve je zvláštní tím, že je to jedna z největších privátně vlastněných oblastí tohoto charakteru v JAR. Na 37,000 hektarech se nachází asi desítka rezidencí, všechny korporátní (firmy je využívají k vlastní rekreaci nebo je pronajímají) a také jedna malá usedlost ve vlastnictví několika soukromých osob, které se v jejím obývání střídají. Měla jsem to štěstí, že jsem s přáteli mohla zavítat právě sem.
Co mne jako první na Africkém pojetí přírody zarazilo, byla její nebývalá rozloha, nedotčenost a rozmanitost. Žijeme tady na evropském kontinentu poměrně stísněni a namačkáni, což v nás může vyvolávat pocit, že ona „příroda“ je pouze jakási zbytková oblast země, kterou se zatím podařilo uchránit před člověkem – pánem tvorstva. Teprve když se ocitnete uprostřed ničeho, obklopeni, kam jen oko dohlédne, nekonečnými lány prapodivného porostu a naprostým tichem, teprve potom získává pojem příroda svůj hlubší význam.
Člověk je najednou tím nejmenším a nejohroženějším druhem. Nebezpečí může číhat doslova za každým keříkem a i zkušený dobrodruh musí mít uši a oči neustále nastražené. Náš průvodce – pan Cronje – otec jedné z mých kamarádek se chopil role řidiče (na robustní auta vyrobená pro jízdu v buši je pochopitelně potřeba speciální řidičský průkaz) a také průvodce. Sám již projezdil jih Afriky křížem krážem a tak měl v zásobě i obdivuhodnou řadu historek.
Vraždící pětka
Tajně jsem doufala, že v rezervaci během pěti dnů vyhrazených na stopování zvířat zahlédnu všechny příslušníky Velké pětky. Dozvěděli jsme se, že už pár dnů ostatní marně hledali leoparda a také po buvolech jako by se slehla zem. Bylo mi tak trochu záhadou, proč poměrně plaché zvíře, jakým se buvol zdá být, patří mezi pětici největších Afrických zabijáků. Údajně většina smrtelných střetů člověka s tímto nepříliš inteligentně vypadajícím tvorem bývá způsobena právě nepochopením lidské přítomnosti a úlekem zvířete, které pak ze strachu zaútočí.
My jsme na buvoly překvapivě narazili hned první podvečer při cestě do tábora. Jeden ze samců si nás zkoumavě prohlížel, ostatní členové stáda se bezstarostně pásli nebo polehávali. Podruhé jsme na buvoly narazili až za necelý týden při zpáteční cestě. Možná jsme jednoho také zaslechli při napínavém sledování hladových lvů. To ale trochu předbíhám.
Počasí nám přálo. a tak jsme po většinu dní brzy dopoledne vyráželi na obhlídku krajiny a vraceli se až se západem slunce. Občas jsme takto navečer někde zaparkovali a kochali se úžasným výhledem se skleničkou v ruce. Říkají tomu „sundowners“, vřele doporučuji. Při jízdě v otevřeném voze se rozhodně hodily čepice, rukavice i deky. Zimní období však není v zásadě špatnou volbu pro výpravu tohoto typu – obzvlášť pokud jedete mimo pouštní oblast. V létě totiž mohou být stromy a keře obrostlé listím, tráva zhoustne a pátrání po fauně je o to obtížnější (také se nemusíte tolik bát setkání s hady či pavouky).
- Leží cca 200 km severně od Pretorie, po silnici N1 do města Mokopane, poté na západ.
- Unikátní fauna i flora.
- Nebyla zde zjištěna přítomnost malárie.
- Park je privátní, ubytování a organizováníí výprav poskytuje kolem desítky korporátních rezidencí.
Užitečné informace o Welgevonden game reserve:
|
My jsme se pokoušeli zvířata najít hned několika způsoby. Sledovali jsme čerstvé stopy na cestách (i zapáchající a tudíž čerstvý sloní trus představuje osvědčenou taktiku, jak chobotnatce vystopovat), bystřili svůj sluch při sebeslabším šramotu okolo a také jsme spolupracovali s ostatními posádkami aut na cestách. V této rezervaci platí nepsané pravidlo, že pokud některý z pozorovatelů zahlédne zajímavou scénu či objeví dlouho hledané zvíře, nahlásí to přes vysílačku ostatním řidičům. Značně to pak zvyšuje pravděpodobnost, že uvidíte velké množství zvířat, i když jste v buši jen na pár dní. Právě i díky tomuto systému jsme měli možnost pozorovat noční výpravu lví smečky za kořistí z bezprostřední blízkosti.
Nepovedený lví úlovek
Bohužel jsme si ale z tohoto nezapomenutelného zážitku nepřinesli žádné fotky. A to nejen z důvodu náhlého selhání ruční svítilny. Hlavně to bylo proto, že si nikdo nedovolil rozptylovat bleskem fotoaparátu šest lvů (pět samic a jednoho mladého samce) tiše našlapujících při honbě za potravou. Obzvláště když vůdce smečky – dospělý lev – jistě nebyl daleko. Navíc se v závěsu jedné ze lvic kutálela čtyři drobounká lvíčata. Pro jejich ochranu by jistě nebojácná matka/chůva byla ochotna udělat vše. Všichni jsme seděli jako zařezaní. I myšlenky by v tom tichu bylo slyšet.
Myslím, že ale nikdo z nás neměl čas nad ničím uvažovat, ohromeně jsme zírali. Poté se zpovzdálí ozval hluk, znělo to jako zoufalý výkřik pronásledovaného zvířete. Smečka si zřejmě jako kořist vybrala buvola, možná mládě. Z gesta samice, která zůstala poblíž našeho auta se lvíčaty, jsme pochopili, že její druhové neuspěli. Naštvaně odfrkla a pak prošla těsně kolem pravé strany vozu, díky bohu nás ignorovala. Hlavou nepatrně kývla, lvíčata jak na povel přiběhla k ní a postupně se všichni ponořili do tmy. Celý večer jsme samozřejmě nemluvili o ničem jiném.
Když dnes na výpravu do Africké buše vzpomínám, vybavují se mi i pocity, které jsem prožívala při pozorování divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí. Jak zvláštní bylo sledovat geparda pochutnávajícího si na právě ulovené gazele. Nebo jak jsme všichni oněměli úžasem, když se při ranní vyjížďce znenadání ani ne deset metrů od nás objevila rodinka nosorožců.
Nikdy neztrácejte respekt!
Zvířata byla do Waterberg Game reserve většinou přivezena (až na leoparda, který je údajně původním obyvatelem této končiny) a většina se tam úspěšně rozmnožuje. Slonů bylo do rezervace vpuštěno původně padesát, dnes se jejich počet pohybuje okolo 85. Není ale vždy snadné je v nekonečné buši vypátrat. Když nám nepomohly stopy ani ostatní posádky na cestách, vypnuli jsme poslední den na chvíli motor a poslouchali. Sloni sice nejsou hluční, když našlapují (nechápu, proč mají v tomto ohledu tak špatnou pověst), dělají však veliký rámus ničením stromků a keřů, které se jim postaví do cesty. Po chvíli jsme uslyšeli praskání větví a už nám bylo jasné, kam namířit dalekohledy.
Své stručné vyprávění neuzavírám zážitkem se slony náhodou. Je to i z toho důvodu, že je mám ze všech afrických zvířat asi nejraději. Jejich pozorování zblízka může být ale velmi nebezpečné. Pár měsíců poté, co jsme farmu opustili, jeden z tamějších průvodců/ fotografů zemřel po střetu s tímto gigantickým tvorem. Podobných incidentů opravdu není málo. I proto bych tento článek ráda věnovala Octavusi Mombergovi, který za lásku ke své práci bohužel zaplatil životem. Plyne z toho jedno velké ponaučení. U nás jsme již možná úctu a respekt k přírodě ztratili, v Africké buši ovšem panují jiná pravidla. Pozorujte, učte se a obdivujte, ale vždy s patřičným odstupem. Všichni živočichové si to zaslouží. A pokud svůj prostor nedostanou, obrátí svou sílu proti komukoliv z nás.
Zuzana Šindlerová je studentkou ekonomie se sklony k cestování, kterou šťastná shoda náhod zavála do Jižní Afriky. Pro charismatický ráz krajiny a otevřenost tamějších obyvatel si tuto zemi zamilovala a o své zážitky se nyní chce podělit. V blízké budoucnosti plánuje další výpravu do JAR a snad i live povídání o Africkém životě (případní zájemci sledujte mladiinfo.cz). Osobní stránky – nabídka stáží v Kapském Městě a informace o Jihoafrické republice – www.jinastaz.cz
