Výlet na hrad Castell d’Alaró aneb po stopách dávných legend křesťanských válečníků na Mallorce

Například v roce 1901 to bylo první místo na ostrově, kde se začala vyrábět elektřina. Hlavní město Palma de Mallorka si na zavedení elektřiny muselo počkat ještě rok. Také zde začalo fungovat první kino na ostrově. A významnou roli Alaró sehrálo i ve středověku během rekonquisty ostrova od muslimské nadvlády. V té době se do dějin ostrova zapsal opevněný hrad Castell d’Alaró stojící severně od městečka na skalnatém vrcholu Puig d’Alaró (822 m n. m.).

Ten je dnes jedním z vyhledávaných cílů všech milovníků pěší turistiky. Nejen, že k němu zabíhá turistická trasa GR 221 procházející celým pohořím a v areálu hradu je dokonce možné přenocovat, ale výhledy z vrcholu na okolí jsou opravdu dech beroucí. A k tomu se k hradu váže několik zajímavých legend.

Středověká historie hradu opředená legendami

Hrad Castell d’Alaró je jedním ze tří mallorských opevněných hradů stojících na skále, které měly ve středověku obrannou funkci. První zmínky o hradu se datují z roku 903, kdy se na vrcholu skály opevnili místní obyvatelé před muslimskými nájezdníky a vydrželi vzdorovat osm a půl roku, než jim došly zásoby a museli se vzdát.

Hrad padl do rukou Maurů a ti ho nazvali Hisn Alarum. Z tohoto označení se později odvodil název Alaró. V roce 1231 byla Mallorca postupně dobývána katalánským králem Jaime I. Maurové se na hradě opevnili, ale Jaime I. hrad dobyl a okupanty pobil.

V roce 1285 se rozhodl dobít Mallorku aragonský král Alfons III. Synovci mallorského krále Jaime II. se nelíbilo, že byl ostrov samostatným královstvím a chtěl jej opětovně připojit k aragonskému království. Během svého dobývání ostrova se Alfons III. vydal i na hrad, který ale statečně bránili věrní poddaní mallorského krále.

Do dějin se zapsali dva obránci – Cabrit a Bassa, kteří se rozhodli postavit aragonskému králi. K této hrdinské události se váže místní legenda. Podle ní se Alfons III. a obránci slovně špičkovali v tehdejších dialektech, kdy si obránci utahovali z významu králova jména v katalánštině a i on si přisadil svoji a vyžádal si, aby se mu drzí obránci představili. Když slyšel příjmení Cabrit, které v mallorquinštině znamená kůzle, slíbil obráncům, že se budou za svůj vzdor a drzost péct na rožni jako ta kůzlata. A tak se také stalo, když nakonec opevněný hrad dobyl. Cabrit a Bassa prý opravdu byli na náměstí v Alaró napíchnuti na rožeň a upečeni.

Nejširší nabídku průvodců a map Mallorcy (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Výstup k hradu

Podle oficiálního údaje uvedeného na turistickém značení, zabere výstup na hrad z centra Alaró hodinu a čtyřicet minut. V praxi je ale nutné tento údaj brát s rezervou a raději si připočíst další hodinu nebo i více, zvláště pokud jste nadšenými fotografy jako já a rádi se zastavujete za každou zatáčkou a u každého fotogenického místa. Těch je totiž na této 7,4 km dlouhé trase docela dost. Mě výstup na Puig d’Alaró trval tři hodiny. Právě díky tomu, že jsem se nikam nehnala a užívala si krásy přírody.

Cesta z Alaró vede nejprve po silnici vedoucí kolem políček a pozemků. Stoupání je zatím pozvolné. Celkově je nutné překonat převýšení 570 metrů. Skalnatý vrchol Puig d’Alaró jsem měla stále před sebou a jak jsem se postupně přibližovala, pomalu jsem rozeznávala první části středověkého opevnění. Na samém okraji nejblíže k údolí stojí věž Torre de Sa Cova a někde poblíž ní je ve skále jeskyně Cueva de Sant Antoni.

Za statkem Son Penyaflor, který se zaměřuje na agroturistiku, se úzká asfaltka začala serpentinovitě stáčet do kopce. Stav povrchu cesty v tomto úseku není v dobrém stavu, na což si musí dávat pozor ti, kteří míří nahoru autem. Dostat se na hrad autem nelze. Silnička vede jen k tradiční mallorquinské restauraci Es Verger, která se stala vyhlášenou pro své jehněčí na pivu. Spousta těch, kteří míří na hrad, nechává auto právě na parkovišti u restaurace.

Turistické značení občas odbíhalo z asfaltky na starou kamenitou stezku. Na svazích tu rostou olivovníky a pasou se ovce. Zvuk jejich bečení, který se jako ozvěna odráželo od skal, mi připomněl pohádku Třetí princ. Chyběl už jen Pavel Trávníček a Libuška Šafránková. Na několika místech ve svahu kolem silnice je možné si všimnout malých prohlubní, kde právě ony ovce běžně odpočívají.

Poslední úsek cesty k hradu začíná několik desítek metrů pod restaurací Es Verger. Směrovka mě odvedla z asfaltky na přírodní cestu stoupající lesem, která se později změnila na kamenitý chodník se schody. K hradu to od oné odbočky mělo být ještě 35 minut stoupání. Výhledy na okolní krajinu začínaly být čím dál zajímavější. A když jsem se dostala do „cílové rovinky“ těsně pod hrad a oranžové skalní stěny, na nichž se ve slunci třpytily pramínky stékající vody, naplnila mě radost a údiv onou krásou. A to mě ten pravý údiv teprve čekal. Po kamenitém chodníčku jsem došla k první bráně a na pravé straně kamenné zídky pod bránou jsem si všimla kruhové prohlubně. Právě toto místo mělo být tím legendárním otiskem kopyta koně krále Jaime I.

Pohled z výšin na okolí bere dech

Hrad, respektive ruiny hradu, jsou volně přístupné a okraje vrcholu hory a hradeb nejsou nijak zajištěny zábradlími zamezujícími pádu z útesů vysokých několik desítek metrů do údolí. Člověk si zde nahoře připadá trochu jako pták a může se dostavit lehká závrať. Hlavně pokud se přiblížíte k okraji. Výhledy z vrcholu na okolí berou dech. Hlavně za jasných slunečných dní.

Na jižní straně se rozkládá rozsáhlá nížina a je možné spatřit i moře a na severní straně se táhne panorama malebného pohoří Serra de Tramuntana s nejvyšší horou Puig Major (1445 m n.m.). Vrcholky Puig Major a druhé nejvyšší hory Massanella (1365 m n.m.) pokrýval sníh, který postupně během dne mizel. Na první jarní den, dva dny před mým výletem na hrad, se totiž na Mallorce ochladilo natolik, že Serra de Tramuntana místo deště zasypal sníh, který pomalu odtával. Tím se mi naskytl jedinečný a dech beroucí zážitek. Sníh na Mallorce je totiž docela vzácností.

Hrad jako poutní místo i ubytovna

Ačkoliv velká část původního středověkého opevnění padla za oběť bitvám a zubu času, dochovala se (nebo byla zrekonstruovaná) hradní kaple ve střední části celého areálu. Když hrad pozbyl obrannou funkci, stal se Castell d’Alaró poutním místem. Okolní zrekonstruované budovy slouží jako hospodářské budovy a dům správce hradu. Kolem budov se pasou ovce a v ohradě postává osel, který slouží jako “dopravní prostředek“ proviantu na hrad.

V jedné z budov sousedící s kaplí byla vybudována ubytovna. Ta slouží nejen poutníkům a turistům, kteří podnikají několikadenní trek pohořím po turistické trase GR 221, ale i těm, kteří se rozhodnou si vyzkoušet, jaké je to spát na hradě opředeném množstvím legend a kde se v ovzduší vznáší atmosféra mystiky. Odměnou všem, kteří vystoupají na hrad a zůstanou přes noc, pak bude možnost pozorovat nádherný západ a východ slunce.

Když jsem tak stála na terase před ubytovnou a chystala se na zpáteční cestu do Alaró, umínila jsem si, že se na hrad musím vrátit a strávit zde noc.