Museli jste již při svých cestách po exotických zemích využít služeb lékařů? Ne? Pojďme se tedy společně se studentkou čínštiny podívat nejen na kvalitu čínského zdravotnictví, ale i na další příhody, které přináší život v této neuvěřitelné zemi.
Modromodré jezero Lugu leží asi 3000 metrů nad mořem skryto mezi horami na hranici provincií Yunnan a Sichuan.
Na opačném břehu, než na který vás vysadí autobus z Lijiangu, roste za souhlasu vlády a díky přílivu finančních prostředků z domova i zahraničí, na místě původní vesničky, turistické středisko.
Domky tamních obyvatel, převážně lidí skupiny Mosuo, se bourají a místo nich se budují větší domy. I když jsou dřevěné a víceméně v původním stylu, staví se narychlo a už v nich nezbývá nic z původní atmosféry a zažité tradice. Při pohledu z okna na malebný ostrůvek v jezeře však běžný turista zapomene, že mu do pokoje většími či menšími otvory mezi prkny fouká studený vítr.
Mosuové, kteří obývají okolí jezera jsou zvláštní národ. Číňané je hází do jednoho pytle s Naxi, jinou Yunnanskou menšinou a nepřiznávají jim samostatný statut národnosti.
Mosuové neuzavírají manželské svazky. Při oblíbených tancích v kole se drží za ruce a má-li muž o svou sousedku zájem, dá ji rukou znamení do dlaně. Ta ho opětuje, v případě, že i jí se muž zalíbil. V noci tento muž navštíví svou vyvolenou a odchází za svítání, dříve než se vzbudí matka mladé dámy. Když toto povyražení zanechá své následky a žena porodí dítě, zůstane potomek v domě matky a stará se o něj matčin nejmladší bratr.
Čínská vláda tento způsob života toleruje a nebrání Mosuům v něm pokračovat. Mosuové používají tibetská jména a jejich řeč setibetštině podobá. Stejně tak jako většina menšin z tibetské náhorní plošiny jsou i Mosuové velmi impulzivní národ.
Na rozloučenou se večer před naším odjezdem opékala ovce a přišlo mnoho známých i neznámých z vesnice. Jedlo, pilo, zpívalo a tancovalo se za všeobecného veselí až do chvíle, kdy se starosta oblasti cítil být uražen nechtěným gestem mého taiwanského přítele. Nekompromisní starosta začal vyhrožovat, že Taiwance zabije a kouzlo večera bylo to tam.
Sice se podařilo zabránit střetu obou rozzuřených mužů, starosta se však vzdálil pouze naoko. Za nějakou chvíli, když už se všichni chystali ke spánku, se vrátil s notnou posilou svých příbuzných a spor už nebylo možné klidně urovnat. Během dvou minut rozbili několik oken a sobě navzájem hlavy. Starosta z toho vyšel jen s krvavým kloboukem, zato můj přítel zůstal ležet v bezvědomí v kaluži krve na hromadě cihel uprostřed cesty. Měl rozmlácený obličej a vzadu mu z hlavy tekla proudem krev. Po asi dvaceti minutové zběsilé jízdě horskou cestou jsme dojeli do nebližší nemocnice, ale jelikož už bylo po půlnoci, doktor nikde.
Nakonec se rozespalý doktor přeci jen odněkud vynořil a nechal přinést pacienta do pochybné ordinace, kde ho dal posadit na lavičku, připomínající tu na autobusové zastávce. K nohám mu přistavil černý umaštěný kýbl, plný odpadů z předchozích konzultací, hlavu mu sklonil dopředu a jal se operovat. Obřími stehy a za úpění pacienta zašil dvě mnohacentimetrové rány, omotal hlavu neuměle obvazem a nechal pacienta odejít na pokoj, kde do něj napíchl infuzi glukózy.
Nemocniční pokoj připomínal spíš skladiště starých praček a obalů od samohybných přístrojů na vyplachování žaludku. Místo podlahy špinavý beton, dvě omlácené postele s umouněnými přikrývkami, jedno okno bez tabulek a druhé se nedalo zavřít, takže se pokojem proháněl průvan a vál netěsnícími dveřmi ven, přímo na nemocniční dvůr.
Sestra se neukázala být příliš zručná v připevňování infúzní jehly, a to i přesto, že infuze je oblíbený prostředek k léčení i obyčejné rýmy. Jehla se tedy za chvíli uvolnila a spadla na špinavou podlahu. Po několika pokusech tu samou jehlu znovu zapíchnout to sestra vzdala a infuzi odnesla.
Z téhle nemocnice hrůzy, kde neměli ani záchod, natož rentgen, jsme i na radu samotného lékaře odvezli pacienta do nemocnice prefektury. Cesta najatým minibusem trvala šest hodin a jelo se po horských silnicích a serpentinami, takže jestli ten chudák na zadním sedadle neutrpěl otřes mozku již předtím, tak se to stalo každopádně během cesty. Když se při zastávce na výměnu vozidla můj Taiwanec, zběsile omotán obvazy, klátivým krokem plížil ulicemi, už mě při pohledu na něj ani nemrzelo, že jsme nestihli navštívit místo s dochovanou mumií.
V nemocnici prefektury vybavené dokonce i lékařským zařízením, diagnostikovali prasklou lebku a únik mozku, a tak si pacient prodloužil dovolenou v Yunnanu o několik týdnů. Jestli si myslíte, že když se v Číně dostanete do lepší nemocnice, máte vyhráno, tak jste na omylu. Doktor, který pravděpodobně opravdu vystudoval medicínu, vás sice přijde občas navštívit, ale sestry jsou běháním sem a tam po chodbách tak vytížené, že už se o vás nezvládnou starat. Když potřebujete vyměnit láhev s infuzí, musíte na ně zazvonit a nemáte-li na to sílu, pak běda vám.
V nemocnici nedostanete žádné jídlo, natož pak něco na převlečení. Se dvěma známými z Lijiangu jsme se v nemocnici střídali a na každou směnu se vždy jeden z nás vypravil ke zdravotnímu ústavu vyzbrojen praktickou nůší z umělohmotných vláken plnou rýžové kaše. Strávit noc na dvou třínožkách vedle lůžka nemocného není zrovna nic pohodlného, ani když je člověk unaven mnohahodinovým točením klikou od postele doprava, či doleva, to když se pacient nemůže rozhodnout, jestli je to pohodlnější s hlavou nahoře, nebo dole.
Deprimující dny v nemocnici jen občas přerušil údržbář, který si s úmyslem opravit stropní kolejnici na infuze postavil štafle přes postel a jal se mlátit kladivem do stropu až se dolů, na hlavu pacienta, začaly snášet mraky omítky.
Protože se Taiwanec nacházel na oddělení úrazů hlavy, nenamáhali se doktoři, jak zjistil až po propuštění, zabývat se jeho zlomenou rukou, či přeraženým obratlem. Asi by to narušilo uniformitu pokojů, kde se nacházeli pouze pacienti s obvázanou hlavou. Mého přítele propustili z nemocnice za tři týdny, potom co se Lijiangem prohnal šílenec s nožem v ruce a na oddělení úrazů hlavy potřebovali prázdné postele.
Proč Hedvábná stezka?
Lidé putují Hedvábnou stezkou už 2500 let. Přesto i dnes taková cesta vyžaduje odvahu a vytrvalost. Na Hedvábné stezce každý prožije svá vlastní dobrodružství a objeví pro sebe nová místa nebo třeba sám sebe. Hedvábná stezka je tak symbolem toho, že doba objevů a dobrodružství zdaleka neskončila. Neboť kdo chce, ten je i dnes najde na mnoha místech světa.
