Výlet do tibetského světa

Středa 1.8.

K ránu se šedé nebe protrhlo blesky a neskutečným slejvákem. Letos se monzuny nejen zpozdily, ale hlavně zasáhly, kam neměly. Chtěli jsme brzy ráno odjet na autobusové nádraží a dostat se co nejdřív do Songpanu, odkud jsem měla v plánu ještě vyrazit do kopců a konečně si trochu odpočinout od velkých měst s davy lidí. Petr však ve vlaku vyčerpal všechnu sílu i statečnost a byl k neprobuzení až do jedenácti. Potom jsme přebalili věci, nechali něco v úschově hotelu a dojeli na nádraží. Petr měl štěstí – autobus jel asi za půl hodiny. Jakási paní na bezvadném a přehledném nádraží mi pomohla lístky koupit, Petr zatím sehnal benzín do vařiče, který jsme nakonec vůbec nepoužili, a vyrazili jsme na osmihodinovou cestu. Silnice byla bezvadná, i když vedená celkem závraťově. Horší však byli řidiči. Pokud chce Číňan předjet, nezajímá ho, jede-li něco proti. Prostě pořádně zatroubí a předjížděné auto by se mělo v tu chvíli vypařit. Skutečnost, že toto není technicky možné, se řeší operativně, většinou prudkým zabrzděním nad srázem, které zamezí čelní srážce asi tak o deset centimetrů. Adrenalin díky tomu neschází ani řidiči ani cestujícím, a o to asi běží.

Zcela vyčerpaná strachy jsem uvítala malou pauzu u přehrady. Číňané tibetského typu tu ukazovali velblouda nebo vyšňořené bílé jaky. U stánku jsme si koupili pražené pecky, které jsme chroupali po zbytek cesty. Krajina byla kousek za Chengdu zničená stavbou mnoha elektráren, dále do hloubi údolí řeky Min už však ruka nezvratného pokroku nezasáhla a já začala jásat nad vesničkami, hlubokým zeleným kaňonem i trhajícími se mraky. Dorazili jsme do Songpanu a ubytovali se v roztomilém dřevěném domku u paní, s níž jsme se domluvili pouze pantomimou. Dali jsme jí 30y za pokoj, dostali jsme termosku a mohli si udělat čajíček.

Mezitím se setmělo, a my se šli projít do městečka. Byla jsem úplně nadšená. Malé městečko skoro lázeňského typu bylo obehnáno hradbami s nádhernými branami. Domečky respektovaly lidské měřítko a měly svůj osobitý styl. A aby toho nebylo málo, našli jsme stánek s výborným kuřetem na špejli. Po procházce jsme se stavili u Sáry, kde jsme si dali moc dobrou čínskou večeři, a zjistili pár informací k plánované cestě do hor. Neměli jsme mapu, proto se Petr přikláněl k tomu jet s průvodcem, a to na koni. Já bych takovou péči ve skupině rozhodně nevyžadovala a byla jsem přesvědčena, že taková trasa se dá zvládnout i bez koní, ale nakonec jsem souhlasila. V pokojíčku jsme si nalili čajík, já se vyčůrala do nočníku a zalezli jsme do postýlek. Zvláštní atmosféru toho domku dotvořil i neskutečně zásvětní sen, který mě vzbudil celou rozechvělou, a posléze duch, který prošel pokojem i zdí. Zdálo se, že si s námi neznámá nadmořská výška zahrává nejen skrze bolesti hlavy, ale i lehkou halucinací.

Čtvrtek 2.8.

Ráno bylo krásné a slunečné, my se v pokojíčku nasnídali a vydali před lehce mafiáckou koňařskou agenturu. Nerozhodnost byla nakonec prolomena a za chvíli jsme už seděli i s batohy na hřbetě Ilči a Hatátitly. S námi se na tento trek vydali ještě dvě milé Angličanky, jeden čínský Brazilec i čtyři Číňané. Projeli jsme okrajem města a začali stoupat na zelenými keříky porostlý kopec. Otevřel se nádherný pohled na zasněžené vrcholky druhé strany údolí. Pod námi se to naopak zelenalo terasovými políčky a ve větru se u každého z dřevěných domečků třepetaly tibetské vlajky. Sesedla jsem z koně, abych si procházku vesničkou dolů k vinoucí se říčce dobře užila. Cesta překročila řeku a vedla zcela zřetelně kolmo na údolí do hloubi subtropického křovinatého houští. Zahnuli jsme doleva a stoupali až na cestu, která pokračovala po úbočí vlastně až do sedýlka označeného mnoha vlajkami a modlitebními prápory. Někdy musel koník překračovat celé skalky, a to jsem trochu litovala, že nemám helmu. Kochali jsme se výhledy na ledovcový hřeben ve směru cíle našeho putování, a potom sešli kousek níž k potůčku, u něhož byl rozložen tábor. Koňaři byli mladí a rozverní muslimové, modré stany však postavili, než jsem se proti tomu stačila ohradit. Připravili lehký dobrý oběd z rajčat, cukru a nadýchaných placek. Celé odpoledne nám s Petrem zbývalo na procházku, nebo spíše závod na protější kopec. Asi jsme trochu podcenili neznámou nadmořskou výšku. Vršek nás však odměnil odpočinkem v kytičkách s výhledem na tibetské pastevecké usedlosti i hory nad nimi. Vrátili jsme se, koupili si od potulné holčičky pivo a po večeři – brambory se zeleninou v kořeněné vodě – jsme se přidali ke kruhu okolo ohně. Koňaři zpívali – hlavně náš Sam – a kromě toho nás nalévali kukuřičnou pálenkou. Povídali jsme si hodně s Angličankami i jednou Číňankou z Chengdu, která uměla celkem dobře anglicky. S obrovským povykem potom odjeli veselí koňaři shánět pasoucí se koně. Raději jsme už nečekali na jejich návrat spojený s další várkou pálenky a zalezli do spacáků. Za nádherného zpěvu jsme usnuli pod miliony hvězdiček.

Pátek 3.8.

Brzy ráno jsme vstali, zanechali všechny věci ve stanech a vyrazili na lehko. Klesli jsme podél řeky, kterou jsme potom několikrát brodili, abychom se napojili na úboční cestu nad skalnatou roklí. Les se později otevřel do slunného údolí, za nímž vylézaly zasněžené hory i naše Ice mountain. Ta hora je pokrytá ledem v celkem slezitelném sklonu, nás však koníčci dovezou jen těsně pod ledovec. Klusali jsme nad vesnicemi s barevnými, řezbou zdobenými domy a terasovými políčky. Jakoukoli usedlost označovaly prápory. V poslední vesničce jsme zaplatili malé vstupné do chráněné oblasti. Cesta dále míjela jaky, brodila říčku, pokračovala kolem modlitebního místečka a lesem prudce stoupala kolem vodopádů až na planinku s poustevníkovými domkem. Trochu jsme nechali zvířátka odpočinout, a s Petrem jsme se potom ujali vedení v závěrečném výjezdu pod ledovec. Koně jsme měli nejstatnější, a dokonce nás už i poslouchaly, takže jsme si to docela užívali. Vyběhli jsme ještě trochu výše, ale mraky už halily ledovec natolik, že se vrcholek hory neukázal.

Nasvačili jsme se suchých kukuřičných placek, sešli dolů kolem opuštěného kláštera a rozhodli se vrátit se pěšky. Přála jsem si to hlavně já. Chtěla jsem se projít těmi vesničkami v klidu, abych udělala několik fotek. K modlitebnímu mlýnku posetému papírky, vlajkami i vonnými tyčkami jsme seběhli za chvilečku, ve vesnici se rozloučili s výpravou a ze všeho nejdříve využili lákavého nápisu „bar“. Jednalo se o typický tibetský domek, na jehož zápraží jsme obdrželi lahvové pivo vytažené z poličky. Příjemně jsme poseděli, jen nás mrzelo, že nemáme u sebe léky, protože domácího strašně bolely zuby. To bylo bohužel patrné i z pohledu na jeho ústa; chtělo by to ale stejně spíš dobrého zubaře než ibuprofen. Prošli jsme zpátky tím pěkným údolím, prohlédli si domky i lidi pracující na políčkách a už byli téměř u tábora, když se vynořil náš starostlivý Sam. Mnohokrát jsme mu museli vysvětlovat, ať se o nás nebojí, že se v těch kopcích neztratíme. Udělali jsme mu tedy radost a ještě nasedli na koníky, s nimiž bylo brodění říček přece jen příjemnější. Po večeři, která opět sestávala – stejně jako snídaně – z brambor, rýže a stále téhož koření, jsme chvíli poseděli a ještě dříve než včera ulehli na kutě.

Sobota 4.8.

Tentokrát jsme ráno nespěchali. Petr už další snídaňovou dobrotu odmítl, já se naposledy přemohla. Koňáci byli dnes ještě rozvernější než jindy, Sam se chvílemi dokonce svezl se mnou místo s Petrem, což provokovalo mnoho srandiček, kterým jsem ale naštěstí nerozuměla. Pomalu a za stálého zpěvu jsme vyjeli do sedla, odkud už se sjíždělo do údolí z prvního dne. Chvílemi se dalo celkem rychle klusat, což vyhodilo ze sedla našeho brazilského kovboje. Než jsme se napojili na cestu do Songpanu, zastavili jsme v lamaistickém klášteře. Ze všech stran jej obklopovaly polokryté chodby s modlitebními mlýnky. Jejich roztáčením po směru hodinových ručiček jsou do celého světa vysílány modlitby složené uvnitř. Do kláštera neměly v letních měsících přístup ženy, což jsem však naštěstí zjistila až později. Uvnitř komplexu bydlí mniši jako v každé jiné vesnici, dokonce perou v bubnové pračce a jeden z nich mě pak zábavnou pantomimou vysvětlil, že tam nemám jako žena co dělat. Do chrámu tedy nakoukl jen Petr.

Lamaistický, neboli tibetský buddhismus má blízko k mahajáně a rovněž uctívá množství bódhisattvů, Maitréju či Avalokitešvaru. Kněží se nazývají lámové a jsou vtělením velmi vyspělých osobností. Tibetský buddhismus je mnohem mystičtější, jelikož se plně spoléhá na tajemnou moc manter, janter a muder. Kromě toho silně vychází ze starého přírodního tibetského náboženství bön, které se spoléhalo na šamanskou sílu při usmiřování bohů i démonů. Kult pramenů, skal nebo jeskyní přetrvává, stejně tak jako obětiny ve formě modlitebních papírků nebo svící.

V obchůdku jsme si koupili pivečko a s ním sedli na sluníčko. Odtud jsme za hodinku dojeli na hřebínek, abychom opustili krásná tibetská údolíčka. Rozloučili jsme se a ubytovali se u Sáry. Profláklý hotýlek byl trochu špinavý a ve sprše děsila díra ve stropě. Bylo teprve poledne, ale spustila se bouřka, a my si tedy zalezli a chvilku schrupli. K večeru už bylo pozdě na výlet ke klášteru na protějším kopci, ale šli jsme se projít do města. Bez problémů se podařilo vybrat peníze z bankomatu, potom jsme nakoupili trochu jídla, modlitební praporky i dvě pěkné a výhodně usmlouvané šály. Prošli jsme si oba staré dřevěné mosty, kolem nichž se zachovalo několik původních dřevěných domů, bez úspěchu se pokusili obejít město po hradbě, a nakonec shlédli taneční představení na hlavním náměstí.

Nemohla jsem se zbavit touhy vidět čínskou mešitu. Domy muslimů vždy zdobí půlměsíc s hvězdou, mešitu měli nerozeznatelnou od jiných čínských chrámů či bran. Prozradila se tedy jen třemi půlměsíci na střeše a mihrábem. Muslimové tvoří v Číně snad nejpočetnější nábožensky činnou skupinu, i když nesmíme opomenout, že čínská vláda odmítla zveřejnit počty buddhistů. Islám se sem dostal skrze arabské obchodníky, a to po moři i po Hedvábné stezce. Do komplexu nás vpustil velmi podivný zamračený stařík, ale naštěstí na nás žádný teroristický útok nevyzkoušel a my se v klidu vrátili k Sáře, kde jsme opět neodolali výbornému jídlu s pivem. Dozvěděli jsme se, že autobus do Chengdu je na zítra beznadějně vyprodaný. Někteří cestovatelé se tu zřejmě zaseknou ještě déle. Před třemi dny tu seděla stejná slečna jako dnes, trávila tu už přes týden. No … je tu opravdu krásně!

Nejširší nabídku průvodců a map Číny (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Neděle 5.8.

Přesto jsme ráno vstali, zabalili si a s bágly se vydali na autobusové nádraží. Sára měla bohužel pravdu, ale my měli v záloze jiný plán. Místo do Chengdu, odjeli jsme  nakonec 56km na druhou stranu, k jezírkům Huanglong. Paní u okýnka moderního terminálu se tvářila veledůležitě a neustále opakovala dvě čínská slova, která zřejmě znamenala „není, nemáme“, jelikož kroutila zběsile hlavou a lístky nevydávala. Mladá nahaněčka nás však chytla za ruku a táhla do autobusu bez ohledu na rozčilující se úřednici. Jsou věci, kterým se člověk přestane divit.

Celkem kvalitní asfaltová silnice se čtyři hodiny klikatila v povážlivých nadmořských výškách a sem tam se roztrhly mraky, abychom viděli dolů. Sjeli jsme zase do údolí a byli vyhozeni před vstupem do rezervace. Nahaněčka zářila štěstím, že si procvičila jedno anglické slovo a rukama nohama slíbila, že autobus zpět tudy bude projíždět ve čtyři. Měli jsme tedy asi šest hodin na prohlídku, která stála strašlivých 150y. Jeden batoh jsme nechali v úschovně, což byla zase komunikace k popukání. Hlavně proto, že jsem se podepsala pod údaje z Petrova pasu já a při vyzvednutí jsme měli trochu problém. Průměrný Číňan by neměl šanci rozdíl ve jménech poznat, ale tyto slečny z nóbl návštěvnického centra luštili latinku trochu lépe.

Vstoupili jsme dovnitř, hned využili neskutečně luxusní záchody, a pokračovali po dřevěných chodníčkách stále do kopce. Cesta vedla subtropickou džunglí, ale my z lesa uhnuli doleva, a dostali se tak hned k jezírkům. Dopoledne zde ještě nebylo tolik čínských turistů, protože jich většina vyjede lanovkou a tudy až scházejí. Pokud už jde někdo pěšky, neopomene dýchací přístroj. Jezírka vznikla působením říčky, která vytvořila nejdříve terasy a z nich padající voda vymlela další terasu do tvaru krásného bazénku. Dříve se tu dalo koupat, dnes můžou turisté jen obdivovat neskutečnou hru modrých, žlutých a zelených barev. Pod sedlem potom okruh končí u pětibarevného jezera, s nímž chce každý vyfotit. Z lidského mumraje jsme utekli na skálu, kde vlály modlitební praporky. Byla jimi ověšena celá lavička, na níž jsme seděli a baštili svačinku. Cestou jsme překračovali potůček, možná pramínek, který Tibeťané uctili miliony modlitebních papírků i vonných svící. Klid. Dole pod námi stály dva chrámy. Jeden z nich byl zasvěcen Žlutému drakovi, ten druhý byl lamaistický. Vstoupila jsem do takového chrámu poprvé a asi na ten pocit nikdy nezapomenu. Červené sloupy s pestrobarevným dekorem, množství různých bodhisatvů, buddhů a tangkh spoluvytvořily velmi radostnou, i když posvátnou atmosféru. Scházeli jsme už pomalu dolů, jezírka byla stále krásná, každé trochu jinak.

Vyzvedli jsme batoh a stoupli si na silnici do míst, kde bychom předpokládali, že autobus zastaví. Ten stále nejel, ale naštěstí nás v bezradnosti podporovali dva Francouzi a hlavně žena z Taiwanu. Ta jediná totiž mohla přečíst, kam vozidlo směřuje. Námi svévolně vytvořená čekárna na silnici přilákala pozornost dvou policajtů. Taiwanka jim vše vysvětlila a oni to sice moc nechápali, ale nevyhodili nás odtud. Hubenější z obou se potom pokusil získat vážnost překročením betonového kanálu, přičemž ale netrefil obrubník a říznul sebou přímo do kanálu. Nemít helmu, asi by došlo k vážnému zranění. Bylo mi ho líto, ale přesto se musím přiznat, že mě ta situace velmi pobavila. Později na nás útočil taxikář, který tvrdil, že žádný autobus už nepojede. Už jsme skoro podlehli, když v tom začala Taiwanka poskakovat radostí a mávat. Autobus přijel; jen bohužel zastavil až asi za půl kilometru. Běželi jsme za ním jak blázni, nasedli a já usnula. Probudila jsem se v městečku Chuáshusi. To leží už kousek od Songpanu a má nádherné barevné domy v tibetském stylu. Když jsme dorazili, ubytovali jsme se opět v domě duchů a šli brzo spát.

Pondělí 6.8.

Dnes nás čekal jen přesun do Chengdu. Opět nebylo jednoduché sehnat lístky u okýnka, v podstatě nebýt pana nahaněče, nedostali bychom je. Řidič předjížděl a troubil už ve městě, takže mi bylo celkem jasné, jaké utrpení a strach mě čeká v příštích šesti hodinách. Čas, který získal zběsilou jízdou, promarnil následně v některém ze zájezdních stánků a restaurací. Koupili jsme si oříšky a zmrzlinu. Vždycky když autobus zastaví, hned ho podnikavci umyjí. Rozbité přední sklo umýt nešlo. Do Chengdu jsme dorazili ve čtyři a asi by bylo možné pokračovat na Emei Shan, ale Petr nechtěl. Ubytovali jsme se zase v našem hotelu a došli se najíst do jedné z vedlejších ulic. Naše touha okusit levnou restauraci místních nás na určitou dobu úplně odradila od čínských jídel. Už domluva byla náročná. Po té, co se mi vším mým hereckým uměním podařilo objednat kuřecí stehno se zeleninou, přinesli kotlík s mastnou vodou, v níž byly všechny zmíněné přísady rozsekány i s kostmi. Přesto se mi tam líbilo, a stejně tak i na lavičce vedle supermarketu, kde jsme si dali pivko. Petr svůj zápas s hůlkami pomalu vyhrával, ale já preferovala lžičku, kterou jsem se snažila nosit stále s sebou.