Výlet do státu Oaxaca a pětiletá obchodnice

Výlet do státu Oaxaca a pětiletá obchodnice

Přátelé z místní mexické mikrofinanční instituce mne vzali na výlet do státu Oaxaca. Okouzlil mne Monte Albán i největší živý organismus planety, tři tisíce let starý strom v Tule. Nejvíce ovšem o své vlastní kultuře vypovídají sami lidé.

Páteční odpolední vyučování skončilo o půl hodiny dříve. V půl osmé jsem musel chytit poslední minibus do Pachuky, v Pachuce najít další spoj na autobusové nádraží a z něj se vydat nočním busem do Mexico City. Povedlo se. Cesta proběhla bez problémů, cestování dálkovými autobusy je v Mexiku pohodlnější než-li u nás. Do hlavního města jsem dorazil asi v 11 večer.

V zájmu vlastní bezpečnosti jsem se na cestu vydal – v dobré víře, že splynu s davem – vybaven omšelým sombrerem … Užívám jej tu stále. Chci demonstrovat odhodlání akceptovat místní kulturu, ukázat pokoru a ochotu s ní splynout, adaptovat se na místní zvyklosti. Omšelost sombrera má demonstrovat „nemajetnost“ a to, že patrně nemá vůbec cenu mne přepadávat. Kdybych byl jen trošku méně skromný, jako další důvod bych uvedl, že mám pocit, že mi prostě mexický klóbrc sekne.

Důvody jistojistě pádné a rozumné. Nicméně můj záměr splynout s davem, státi se nenápadným českým chameleónem v přeplněné metropoli, jaksi nevyšel … Za celé tři dny jsem nepotkal jediného souputníka v sombreru … Připadal jsem si jak Krokodýl Dundee v New Yorku … Vypadal jsem patrně podobně jako  Franta Skočdopole z Dolní Horní, který vyrazil na výlet do Prahy v dobré víře v teplákách a flanelové košili … No nic.

Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

V sobotu v pět ráno, po čtyřech hodinách spánku, jsme vyrazili na pětihodinový přejezd do státu Oaxaca. Udělalo se hezky. Konečně jsem vytáhl kraťasy. Do města Oaxaca jsme dorazili po desátý hodině a ihned se vydali na místní tržiště na snídani. Celý region se vyznačuje vysokou a uznávanou úrovní řemeslné zručnosti. Výrobky ze dřeva, náramky, ručně vyšívané oblečení, úžasné tkané koberce … Všude k dostání. Místní obyvatelé prý vždy byli také proslulí obchodníci. To se mi potvrdilo nesčetněkrát.

Kdo by ve městě Oaxaca něco nenabízel, snad jako by ani nebyl. Pokud si chcete sednout ke stolu a posnídat, poobědvat či povečeřet, připravte se na to, že cca každou minutu někdo dorazí k vašemu stolu a začne vám nabízet své zboží – příliš to nechápu, ale všichni nabízejí vesměs totéž … výrobky vyřezané ze dřeva, korálky, přehozy a šály … Když musíte během dvaceti minut dvacetkrát s úsměvem zopakovat „no gracias“, může to začít trošku obtěžovat …

U mne uspěla jediná obchodnice. Hned jedna z prvních. Když jsem si vychutnával svou housku a horkou čokoládu ke snídani, přifařila si to k našemu stolu asi tak pětiletá umouněná holčička nabízející žvýkačky. Jednu za peso. Původně jsem neměl v plánu „utrácet“. Řekl jsem jí „no gracias“ a hezky se na ní usmál. K odchodu se však neměla. Stále opakovala svou nabídku „kup si žvejkačku“. I já zopakoval své „no gracias“ a nabídl jí krom soucitného úsměvu i kus housky … Odmítla. A znova dokola „kup si žvejkačku“. Při pohledu na její smutný pohled se mi jí zželelo a koupil jsem si žvýkaček rovnou pět. Pro každého jednu. Myslel jsem, že jí úspěšný (mega)obchod aspoň trošku rozveselí …

Chyba lávky, zručně shrábla pět pesos a odcházela aniž by hnula brvou … Zavolal jsem ji nazpět a koupil si balíček šestý … Měl být pro ni. Chtěl jsem mermomocí vidět aspoň náznak úsměvu na její pětileté tvářičce trýzněné životem. Bohužel. Shrábla své peso a buď můj záměr ji podarovat nepochopila nebo prostě měla „žvejkaček“ plný zuby jednou pro vždy, páč si to zas smutně odštrádovala jinam. Šestý balíček mi tedy zůstal. Jsem špatný obchodník. Trošku mne můj neúspěch mrzel.

Za dvě minuty byla zpátky. Patrně jsem byl jediný potenciální pitomec kupující si žvýkačky. A jako by se nechumelilo „kup si žvejkačku“. Přišlo mi, že bych se měl o ten její smutný kukuč podělit se svými přáteli. Vytáhl jsem foťák. Schovala se pod stůl. Vykoukla a řekla „fotka za půl peso“. To už mne pětiletá, světem obchodu protřelá uličnice namíchla. Řekl jsem jí, že si chci fotit hezký věci a lidi, poněvadž se mi líbí, poněvadž jsou hezké. Ale že za možnost vyfotit si něco hezkého platit nebudu … Že o tenhle obchod zájem nemám a obejdu se bez její fotky. Odkráčela bez mrknutí oka.

Pak mi to začalo pomalu vrtat hlavou a docházet. Co já vím o životě pětileté obchodnice? Holčičce, která tráví svou neděli nabízením žvýkaček na tržišti … Zastyděl jsem se. Půl peso za fotku by jí jistě prospělo víc než-li má malá lekce dobrého vychování … Vzpomněl jsem si na radu, kterou jsem někde četl či slyšel, když jsem se na střet s odlišnou kulturou připravoval. Nesuď a nezasahuj. Prostě splyň, přijmi odlišný pohled na svět. Časem ti spousta věcí dojde sama, časem třeba pochopíš …

Je to pravda. Chtěl jsem se zachovat jako učený Evropan, ukázat jí, že hrdost může mít vyšší cenu než-li peníze. Z pozice zazobance (na místní poměry), který strávil své šťastné dětství na fotbalovém hřišti, se mi to filosofovalo báječně … Kdybych však třeba sám neměl co jíst, asi by mne taky otázka hrdosti ze židle nezvedala … Nakonec jsem rozhodně ničemu neprospěl. Ona nemohla nic pochopit a já pro své přátele nemám ani tu fotku jejích krásně smutných očí

Inu, ač vystudovaný ekonom, jsem věru tuze špatný obchodník. V Oaxace bych se patrně neuživil …

Zkušenosti čtenářů

iva

Pěkný článek. 🙂
Já jsem to s těmi malými obchodníky dělala tak, že když jsem si je chtěla vyfotit, tak jsem si od nich koupila, to co nabízeli (jednalo se většinou o náramky), ale než jsme náš „byznys“ uzavřeli, tak jsem je upozornila, že si je budu chtit vyfotit a ani jednou se mi nestalo, že by odmítli, nebo požadovali peníze navíc za focení. Samozřejmě patřilo ke koloritu, že jsem jim hned po vyfocení ukázala ve foťáku jejich fotku, tak to pro ně byla hrozná sranda a potom sami od sebe dál nadšeně pózovali.
K dilematu, jestli má mít 5letá obchodnice svoji hrdost… Neznáme je, jako oni neznají náš život. To co je pro nás v jednání a chování normální, tak naopak pro ně by to byla ta tzv. „ztráta hrdosti“.

Přidej svou zkušenost nebo doplň informace

Odpovídáte na komentář:

Články v okolí