Výlet do města Livingstone a na Viktoriny vodopády

Už jsme se několikrát zařekli, že na delší vzdálenosti budem jezdit zásadně jen velkým autobusem. Stojí to jen asi o 30 Kč víc, je to pohodlnější a rychlejší. Když jsme ale ráno přišli v Chomě na nádraží a zjistili jsme že velký autobus jede až za půl druhé hodiny, místo abychom si dali druhou snídani a v klidu si přečetli noviny, jsme se dali zlákat voláním “průvodčího” minibusu, že odjíždí TEĎ OKAMŽITĚ a pokus si nepospíšíme tak nám ujede. Minibusy odjíždí zásadně jen tehdy, když jsou k prasknutí plné, takže po půl hodině čekání ve stojícím minibusu ještě 20 minut projíždíme Chomou a sbíráme pasažéry. Nevím jak dlouho bych tu musela žít abych dokázala odhadnout, kdy je spěch a nervozita opravdu na místě a kdy má člověk ještě hodinku času.

Livingstone – bývalé hlavní město v Zambii

Livingstone je mnohem bohatší než Choma nebo Kalomo, to se pozná už z okýnka busu. Je to bývalé hlavní město, centrum turismu v Zambii, sídlo všech úřadů Jižní provincie a spojnice s Zimbabwe, Namibií a Botswanou, takže se ani není čemu divit. Hlavním lákadlem jsou Viktoriiny vodopády, které jsou vlastně hlavní atrakcí Zambie vůbec. Spousta lidí přilítá přímo do Livingstonu a pak pokračuje na safari do Botswany nebo Namibie, takže ze Zambie nevidí nic jiného.

Ubytovali jsme se v hostelu Jollyboys Backpackers. Je to tam opravdu hezký a levný a mají i bazén! Cítili jsme se jako v jiném světě. Ve srovnání s Masuku nám všechno připadalo jako bezbřehý luxus. Elektřina bez výpadků, horká sprcha k dispozici 24 hodin denně, v kuchyni mikrovlnka. Myšlenka, že si večer sednem s pivem do bazénu mi přišla úplně perverzní. Jediní černoši, které v hostelu potkáte, jsou obsluha za barem a uklízečky a o tom, že polovina populace Zambie žije na venkově v chýších se střechou z trávy, tu nemáte ani potuchy. Vlastně byste mohli být v kterékoli jiné zemi. Jediné, co vám připomíná, že jste v Africe a v Zambii, jsou všude visící letáčky zvoucí na safari, nebo na návštěvu “tradiční vesnice”.

Za nízkou cenu se můžete podívat, jak vypadá tradiční obydlí, jak lidi vaří a dokonce možná potkáte i náčelníka. Ukážou vám jak se vaří nshima na ohni, můžete ji i ochutnat a “pokud vás nebaví jen tak nečinně přihlížet, můžete se přidat k místním lidem při sbírání dřeva nebo při výrobě cihel!” Když nám to samé někdo ve městě nabízel osobně, museli jsme se mu smát a řekli jsme, že my už na vesnici bydlíme, jíme nshimu dvakrát denně a povoz tažený voly vezoucí dřevo na vaření do školní kuchyně nás budí každé ráno v 5. Koukal na nás jako bychom spadli z višně.

Viktoriiny vodopády – Victoria falls

Protože právě končí období sucha, Viktoriiny vodopády – Victoria falls jsou spíš Victoria walls – Viktoriiny stěny. Moc jsme si od výletu neslibovali. Livingstone jsme si představovali přeplněný turisty, takový druhý Karlův most. Jeli jsme hlavně proto, že nevidět Livingstone a vodopády by bylo jako nejít v Paříži k Eiffelovce. Je to prostě povinnost. Nakonec jsme byli velmi příjemně překvapení. Díky tomu, že není sezóna, turistů nebylo tolik, vodopády byly převážně vyschlé, zato se dalo šplhat po skalách, kam se během sezóny člověk nemá šanci dostat, protože se všude valí hektolitry vody.

Sešli jsme i dolů k břehům Zambezi, kde jsme si na kamenech udělali piknik a za celou dobu tam nepřišel nikdo další. Tak jsme strávili půlku odpoledne pozorováním tekoucí vody – Zambezi je i po dlouhém období sucha hodně divoká – a lidí, co skákali bunjee jumping z mostu vedoucího přes údolí do Zimbabwe. Pak začalo pršet a my jsme si po dvou měsících sucha náležitě užili, jaké to je promoknout až na kost. Mosi oa Tunya – Hřmící kouř jsme tedy neviděli, ale skály a proudící Zambezi byly impresivní samy o sobě.