Než se ráno vymotáme z Garniku, je skoro 11 hodin. Sedám po včerejším nášupu na nohy raději do auta, zatímco kluci přeskakují hřebeny z Garniku do údolí na kole. Největší prču zažíváme v Supotu Now, kde se různými způsoby snažíme sehnat jídlo. Je až s podivem, že v rumunských vesnicích a menších městech sice existují hospody, na jídlo ale můžete zapomenout. Dostanete vždy jen pivo, kořalku nebo špiritus.
Sháníme jídlo
Naproti putyce se tetelí malé dítě v babiččině náručí. Vytahuji z batohu čokoládu a obdarovávám holčičku, abych také navázal hovor a snažil domluvit nějaké jídlo z místních zdrojů. V komunikaci s touto rodinkou nakonec všichni využíváme verbálních i neverbálních způsobů. Výsledek je vždy stejný – hlad a neporozumění.
Po chvíli přece jenom bábinka odbíhá a přináší teplé vdolky, některé plněné i džemem. No není to špatné, ale kluci stále trvají na masitém výtvoru. Dokonce se nám daří s pomocí slovníku vyjmenovat několik druhů zvířat v rumunštině. Což dále sichrujeme mezinárodními citoslovci – chro,chro pro vepřové, bů,bů pro hovězí. S kuřecím si příliš nelámeme hlavu, jen ukazujeme na okolo pobíhající slepice a naznačujeme kroucení krkem.
Po konverzaci si nakonec viditelně hladíme žaludky a mlaskáme mňam,mňam. Ale ani takovýto herecký výkon není kvitován úspěchem, asi nedostaneme nic. Jen v místním obchodě kupujeme na večerní oheň klobásu a Karel se dokonce vrací pro kukuřičnou mouku, ze které se prý pokusí vytvořit placky.
Prima vařečka porumunsku
Chvíli hledáme vhodné místo pro táboření, když se náhle před námi zjeví překrásná louka s výhledem a zeleným pažitem. Zmatky v rozdělení úkolů ohledně jídla, paliva a stanů se nám nakonec podaří vyřešit při dobrém čaji a pivu.
Další vydařenou vložkou je vyhlášená soutěž Prima vařečka. To, co Karel uhnětl ze žlutého pojiva zvané kukuřičná mouka, se plackou nedá nazvat ani v případě velké fantazie. Pohled na jeho zaliskané ruce, připálenou pánev a zbytky rozpadlé hmoty v ohni by odradil od konzumace tohoto výtvoru i hladovějící Afričany. Nechánický Karel Zouhar (přezdívka po úchylném Martinu Zounarovi z Prima vařečky) prostě zklamal.
V zoufalství nakonec kydá svůj další pokus na plochu nože věříce že se mu konečně podaří opéci žlutavý ovál. Ten končí jako několik pokusů před tím v ohni. S návalem totální bezradnosti nakonec přichází ke změně taktiky. Sype hmotu opět do pánve a s vysvětlením, že uvaří kukuřičnou směs, a ne placku, se pouští opět do kulinářského dobrodružství. Přiškvařený výtvor nakonec po kouskách konzumuje jen on sám.
To já se musím pochválit. Kombinace pytlíkové thajské nudlové polévky s naší hovězí a žampiónovou byla snad kromě barvy kutilským skvostem. Rozmazleni exotickou polévkou si ještě opékáme rumunskou klobásu, která ale naší polévce nesahá ani po paty.
Jen chudák Pavel, skolen účinky popíjení místní vody, střídavě odbíhal za nedaleký keřík pohnojit místní flóru. Nevolnost byla asi dosti závažná, protože po první hodince horního čištění došlo k masivní kombinaci vyprazdňování z obou otvorů.
Nakonec veskrze příjemný večer kořeníme různými fintami a vymýšlením taktiky na eventuální příchod medvěda, neboť zbytků od večeře je všude kolem až dost. Zvláště kukuřičné hrudky se válí v okruhu několika metrů od ohniště. Víceméně jsme ale v klidu, protože nevěříme, že by se našel živý tvor, který by tohle mohl pozřít.
Ráno na louce
Na louce se nám spalo skvěle. Překrásné ráno plné podzimního oparu a probleskujícího slunce nás přivítalo v plné kráse. Stále se ještě necítím na kolo, a tak usedám za volant, zatímco kluci sjíždějí přede mnou další kilometry kamenité cesty. Situace se ale mění v údolí. Napřed si pomlaskáváme na zavařeném mase a polévce od Gábiny a piknik zakončujeme mírným zdřímnutím.
Až ve 14 hod se rozhodujeme k další etapě. Kluci vyjíždějí opět do hor a já plánuji trasu po silnici do mlýna, kam jel okolo našeho bivaku ráno Petr ze Sv. Heleny s obilím, aby semleli na svatební koláčky a při té příležitosti nás do mlýna zval. Klíče od auta schováváme za plůtkem, aby ten, kdo se vrátí první, mohl počkat na ostatní ve voze.
Výšlap do Šumice
Jede se mi celkem dobře, byť koleno pobolívá. Občas vyskakuje ze struhy již obligátní hafan. Lepší prostředek ke zrychlení opravdu neznám. Mlýn v Bania je téměř moderní, snad jen další skupinka Čechů, s nimiž klábosím, stojí za to. Pořád mám ještě dost sil a do smluvené 19. hodiny je ještě daleko, rozhoduji se tedy vyrazit až do další české obce Šumice.
Lepší regenerační procedura mě opravdu napadnout nemohla. Zdaleka netuším, že cesta po silnici, která měla být odpočinkovou, se změní na další bezmála 60 km etapu. Zvláště když jsem přejel odbočku na Putnu, a po doptání se mi bylo naznačeno, že do Šumice přijedu tímto obchvatem ze severu. Posledních 5 km už jen do kopce bylo krušných, ale slastný pocit na vrcholu stál opět za to. Smskou informuji kluky o své poloze, takže se nakonec šťastně shledáváme na začátku obce.
Pivo z pošty
Mezitím, než přijeli, potkávám babičku, která nese svému dědouškovi pivo z domu, kde visí cedule Pošta. Aby se však někdo nenechal mýlit, ve všech českých vesnicích, které jsme doposud navštívili, dělají bez rozdílu všechny tyto babičky a dědečkové celý den na poli. A když ne na poli, tak mají další důležitou práci, nezbytnou k přežití v těžkých a chudých podmínkách rumunského venkova, např. okolo dobytka.
Udivilo mě, že nese pivo z pošty, i ptám se: „Kde najdu, prosím, hospodu?“
„Tohle je hospoda“, říká babička a ukazuje směrem k poště. Po zaklepání se neozývá nic, takže otevírám vrata a vzápětí chápu. V průjezdu je minikamrlík, uzamčený na zámek, v němž je pár drobností ke koupi a na zemi leží basy s pivem. Procházím až dál do dvora, kde opět postarší osazenstvo ohánějící se vidlemi skládá seno na sušení.
„Máme teď dost práce, ale pojďte, pivo vám dám“, povídá zřejmě pán domu a druhým dechem dodává, že kdybychom se chtěli ubytovat, jeho zahrada je nám k dispozici. Užívám si poklidný ruch jsa usazen na historickou lavičku na kraji vesnice, kde co chvíli přejíždí povoz. Tu tažený krávami, málokdy koněm, jednou se objeví i traktor.
Podvečer v horské vsi
Všude pobíhají a kvákají husy a slepice, které si hledají potravu stejně těžce jako jejich lidské protějšky. Protože jsou Šumice, jako ostatně všechny české vesnice, položené až na vrcholcích kopců, mám krásný rozhled do okolí a v pozorování západu slunce mi nebrání vůbec nic.
Kluci přijíždí autem až po nějaké hodince, takže se občas zapovídám s kolemjdoucími, kteří zřejmě stejně tak jako všude jinde rádi slyší rodnou řeč a popovídají si s krajanem. Dozvídám se to, co si ostatně mohu s klidem domyslet při pohledu na vesnici a její okolí. Mladých lidí tady člověk moc nepotká, většina už utekla do Česka nebo do větších měst v Rumunsku. Život se zde sestává převážně z těžké práce na poli a okolo dobytka, který je jedinou záchranou k přežití. V letních měsících sice přijíždějí sem tam krajané z Čech na výlety po okolí, ale těch pár korun za ubytování nikoho z chudoby nevytrhne. Téměř každé druhé stavení je už opuštěné a lidí stále kvapem ubývá.
Později se doslechneme od sympatické holčičky, že místní školu navštěvuje pouhých pět dětí. Zcela určitě zmizí obec Šumice během několika málo let a zůstane opuštěným skanzenem, neboť možností k jejímu zachování a růstu jsou mizivé.
Potíže s noclehem
Bodrý chlapík z řízným pohledem z pošto-obchodo-hospodo domu nám na své zahradě nabízí místo pod stromy, které je ovšem mírně ve svahu. Takže Karel nelení, sedá do auta a vydává se nahoru po rozbahněné cestě hledat prý rovnější plácek. Mírně nás nasírá, protože když odjel vůz se senem, mohli jsme v klidu stanovat na rovince přímo za chalupou. Za chvíli navíc přiletí David na svém kole, že máme jít nahoru, kam zmizelo před chvílí naše auto.
Pan Veverka /domácí/ stále hudruje a nechápe, proč jsme se vydali hledat jiné místo, když prý u něj spalo lidu nepočítaně a všem se to bylo dobré, jen nám ne. Při výstupu na kopec nás „seznamuje“ s tím, že si nemůžeme postavit stan, kde chceme, že každé pole patří někomu jinému a panuje velká citlivost na manipulaci s půdou jiného. Dílo zkázy a nervozity je po našem výstupu dokonáno, protože už z dálky vidíme naše vozidlo po kola zabořené v brázdě bláta. Pan Veverka lítá, ač podepřen holí, z jedné strany na druhou a spílá nám, proč jsme jezdili pryč, že si to myslel.
Nám nezbývá, než napnout všechny naše síly k vytažení stroje z bláta. Ale ouha, čím víc se snažíme, tím se vůz zarývá hlouběji do země. Veverka už jen zpovzdálí pozoruje a po našem rozhodnutí rozdělat svůj bivak na políčku hned vedle cesty definitivně zamrská holí a mizí dole ve vesnici, protože posečený jetelový plácek patří někomu jinému a on za nás a naše rozhodnutí neručí.
Jsme sice mírně nakrklí na Karla, že nepočkal a vyrazil zahrabat naše auto do bahna, ale když čistě náhodou už za tmy přijíždí z hor traktor se dřevem a pomocí našeho lana nás vytáhne, už jsme v klidu. Zvláště když se druhý den dozvídáme od dalšího místního starousedlíka, že pan Veverka zvaný „virgule“ je taková šedá eminence vesnice, otáčející se zrovna kterým směrem fouká vítr. Ráno je opět z našeho místa vidět široko daleko a krásný východ slunce jen umocňuje krásu zdejších hor.
Další krásné ráno
Při balení zavazadel se vzájemně zdravíme s okolojdoucí babkou, která je tentokráte ještě sdílnější než ty předešlé. Popisuje nám svůj těžký život a situaci, ve které je. Protože nevstoupila do místního družstva a nepracovala tímto pro stát, nemá nárok na důchod a teď v 72ti letech se potýká s velkými existenčními problémy. Na to, aby obhospodařovala svoje pole, už nemá sil, děti se jí rozutekly a i když sem tam nějak pomůžou, stejně musí chodit na hospodářovo pole pracovat, aby měla alespoň na jídlo.
Rozhodujeme se později vyslat Karla, aby jí zavezl pár stovek na přilepšenou, když už jsme dnes nemuseli platit za ubytování – alespoň někomu můžeme pomoci. Karel se vrací notně emocionálně rozložen, neboť bábinka mu spolu se srdceryvným děkováním začala líbat ruce.
Máme z toho radost a další ponaučení, jak dobře se nám v té naší zemičce žije.
Ještě večer jsme upekli další plán cyklo-etapy, která by měla vést dolů do Putny a odtud okruh po okolních horách zpět.
