Naše první cyklo-vyjížďka, kterou upekli kluci ještě večer u mapy, začala po ránu netradičně – losováním. Šlo o to, kdo vyrazí dolů do údolí na kole a kdo bude nucen řídit naše vozidlo, protože padlo rozhodnutí dojet do 20 km vzdálené vesnice a odtud pak vyrazit na kolech do hor.
K velkému zklamání prohrál typický vrchař a ještě typičtější sjezdař David, který si vytáhnul nejkratší stonek listu. Sirky nebyly k dispozici.
K majestátnému Dunaji rozlitému v údolí vyrazila na kole pěkným šusem skupinka Karel, Pavel a já. Sraz jsme si dali asi 20 km od úpatí sjezdu v obci Ljubcova, odkud bychom měli dobýt náš první výškový bod – českou vesnici Rovensko /Ravensca/.
Sjezd do Ljubové
Do Ljubcové nás naše stroje při pravidelném střídání pozic v cyklistickém balíku dovezly velmi rychle, cca za 30 min. Co už tak optimisticky nevyznělo – David nikde. Ani nás nepředjel, ani na nás nečekal u smluveného kostelíku. Ty optimističtější žvásty o jeho havárii, píchlé gumě, kotrmelcích s autem do údolí atd. trvaly jen prvních pár minut. S přibývajícím časem ale naše obavy sílily a naše starost o kamaráda byla korunována výrokem – „O mrtvých jen dobré!“
Konečně se asi po další čtvrthodince objevilo naše přibližovadlo i s rozesmátým šoférem, který prý na nás čekal dole a nevěřil, že náš sjezd byl tak rychlý. Bodejť by byl, když jsme si ho ještě krátili krkolomnými pasážemi mimo cestu.
Předkrm na silnici byl tedy vcelku úspěšný, teď měla přijít pasáž, na kterou se snad kromě mě už všichni těšili jak malí kluci – terén a stoupání. Chvíli nám trvalo, než při úvodním zakufrování na rozbahněném smetišti nalezlo české cyklistické komando ten správný směr.
Jedeme do kopce
Deset úvodních kilometrů vedlo lesem a po loukách přes kamenitý povrch. Sem tam na nás zaútočili populární štěkající hlídači obydlí. Ne vždy se ale jednalo o neškodné psíky. Většinou měl pak smůlu ten, který uzavíral skupinku, neboť roztomilá zvířátka s rozevřenou hubou plnou zubů měla většinou v oblibě obletovat jeho nohy a kolo.
Pozorný čtenář si asi domyslí, kdo že byl tím lídrem uzavírajícím početný peloton. Už od prvního šlápnutí do pedálů se náš tým začal pozvolna rozdělovat na dvě speciální kategorie cyklistů – spurtéry a vrchaře.
Rozdíl mezi nimi je pro laiky následující: Zatímco opravdoví vrchaři postupují nahoru do kopců s rozumem a s terénem se mazlí a seznamují, spurtéři vyrážejí okamžitě pekelným tempem vpřed.
Tajně jsem doufal, že ti druzí velmi brzy unaví svoje těla a musí vždy na nějakou tu chvíli zastavit a vydechnout si. V onu chvíli přichází zpravidla čas vrchařů, kteří dojíždějí s lehkostí v nohou časové manko a pohrdavým úšklebkem častují spurtéry. Toť byla moje představa!
Nevím ale proč tato obecně známá skutečnost nefungovala v tomto případě. Byť spurtéři odpočívali majíce o mě starost poměrně dost často, nikdy se mi nepodařilo je minout s onou zmiňovanou lehkostí v nohách. Úšklebek na mé tváři pak byl něčím úplně jiným, než je pohrdající ksicht výkonnějšího cyklisty.
Abych dále neprodlužoval popis úvodní vložky, nejdříve se jelo 12 km do táhlého kopce zbylých 7 km pak přes kamenitou cestu do pořádného stoupání. Na talíři zůstával stále ten nejmenší a vzadu na kolečkách ten největší převod. Průměrná rychlost nedosahovala ani zdaleka rychlosti mírně vyklusávajícího tlustého šneka, natož chůzi člověka. Číslo 2 – 3 km za hodinu se tak mohlo na pár hodin klidně naprogramovat na tachometr.
Jdu po svých
Můj kamarád, „hodný spurtér“ Karel, se v závěru nakonec slitoval a pár kilometrů jel se mnou v háku. Ocel ve stehnech a křeč v kolenou mě pak donutily v posledních dvou kilometrech k radikální změně taktiky. Se svojí příslovečnou lehkostí a šarmem jsem vymrštil pravou nohu vzhůru od pedálu směrem přes štangli a sedlu, nadlehčil jsem svůj otlačený zadek a rotujícím pohybem trupu a levé nohy ladně přistál oběma chodidly na pevné zemi. Gymnastickým stojem spatným dovršila moje kreace sestavu zvanou – „jdu po svých“.
Karel s dojetím sleduje moje počínání přeřadil na těžší převod, zamrskal komicky nohama a přidal na rychlosti. V další zákrutě pak na mě zase počkal a tento rituál se opakoval nesčetněkrát. Občas jsem svoje úsilí o dobití vrcholu prokládal zájmem o fotografování okolních krásných hor, abych tak načerpal nové síly a mohl zase usednout na kolo. Pravda je, že jsem těch blbých kopců už měl plné zuby.
Ve spleti nikdy nekončících zatáček a dalších stoupání se stalo něco, v co jsem už nedoufal. Rodinka kačen a prasat mi znenadání přiběhla na přivítanou a nedaleký plůtek mi ohlašoval, že snad už za pár chvil dorazím k vrcholu.
Konečně v Rovensku
Hned za prvním stavením byla malebná náves, kde se na složených prknech válel znuděně David. Musím přiznat, že vypadal, jako by tam na mě čekal už věčnost. Pavel šel prý hledat někoho, kdo by nám uvařil něco k jídlu, Karel zase musel dávat pozor, aby po jízdě vedle mě neusnul nudou. No a já? Podobajíc se hrdinovi bez nohou Meresjevovi vyrážím na obhlídku vesnice s otevřeným hledím fotoaparátu, sevřeným zadkem a zkamenělými stehny.
Po nějaké době, když se Pavel nevracel, ho následujeme všichni. Jeho kolo je opřené o jedno stavení a ve dvoře živě diskutuje se sympatickým chlapíkem. Ten je jako většina našich krajanů rád, že slyší češtinu a může si s někým popovídat. Dostává se nám i pohoštění sýrem a zeleninou. Jen pálenku s díky odmítáme, abychom ještě byli schopni pokračovat v cestě. Sérii historek o životě ve vesnici, zaběhlé krávě a transportu českého traktoru až sem nakonec ukončujeme, ač neradi sami. Musíme vyrazit dál, čeká nás podle ukazatelů ještě nejméně 15 km těžkým terénem po horách až do Garniku.
Příští zastávka: Garnik
Naštěstí pro mě je jízda v těchto chvílích už o něco příjemnější. Jak by řekl klasik – kocháme se krásnými panoramaty a trasu provázejí nejenom stoupání, ale i sjezdy a rovinky. V blízkosti stavení a salaší na nás opět dorážejí řvoucí psi, kteří tak nevědomky, ale mile zrychlují naše tempo.
Téměř jako ze středověku pak vypadá i jedno ze stavení s hrdým bačou a okolo se pasoucími prasaty. Výhled z těchto polorozpadlých obydlí je ale vždy překrásný. Tato druhá část se nakonec ukázala jako opravdový bonbónek pro gurmány cyklo-turistiky. Do Garniku přijíždíme unaveni a na povzbuzení si dáváme v tradiční obchodo-hospodě pivo.
Večerní návštěva palírny
Po zralé úvaze o fyzickém stavu dále sjíždí do údolí Pavel a Karel pro auto, kterým se pak navrací zpět. Já s Davidem nacházíme příjemné ubytování u dobrých lidí. Bohužel na objednání místní večeře je opět pozdě, protože lidé jsou celí den na polích a jídlo by se muselo vyndat s mrazáku a rozmrazit nejméně den dopředu. Nějaké mikrovlnky tu samozřejmě neexistují. Alespoň u hospodyně objednávám šťouchané brambory se sýrem a čerstvým mlékem, které já, ač nemlíkopijec, vychutnávám plnými doušky.
Jedním z nezapomenutelných zážitků je večerní návštěva místní palírny, kde je hned několik místních chlapů a také žen. Ovocné suroviny se zde pomocí důmyslného zařízení z mědi mění v kapalnou medicínu. Naštěstí pro nás pouze asi 30procentní. Neustále je nám doléváno a musíme se chytře vymlouvat a přemísťovat skleničky, abychom zůstali naživu.
Místní občané si prý pálí zhruba 500 litrů na rok! Parádní pochoutkou jsou v popelu pečené brambory, které nám, lidem moderního světa, jsou už tak vzácné, že si ani nepamatujeme, kdy naposledy ochutnaly naše žaludky tuto pochoutku. V palírně pobýváme asi 2 hodiny a loučíme se, neboť toho máme po těch dnešních bezmála 60ti km už docela dost.
