Východní Timor aneb turistou v zemi, kde turismus ještě neznají

Nezávislost a mezinárodní uznání získala země teprve v květnu roku 2002 a stala se tak prvním novým státem 21. století. Při cestách Indonésií jsme se do Timoru rozhodli podívat hlavně ze zvědavosti. Jak to tedy vypadá v zemi, která ještě není ani plnoletá?

Když z vás na hranicích mají upřímnou radost

První věcí, která každého nezávislého cestovatele bude zajímat, je doprava. Dostat se do Východního Timoru, nebo jak preferují místní Timoru Leste, není v dnešní době žádný problém. Hlavní město Dili denně obsluhují lety z indonéského Bali, australského Darwinu a, pokud si královsky připlatíte, i ze Singapuru. Přesto na malé letiště s jednou dráhou přiletí v průměru jen tři letadla denně. A z daleka ne plná. Není divu, Timor Leste je jedním z nejméně navštěvovaných států světa.

Zvolit se dá ale i jiná, než letecká cesta. Přece jen se země rozkládá pouze na polovině ostrova Timor. Můžete přijet z Indonésie po zemi. V pět hodin ráno tak v Kupangu, největším městě ostrova, nasedáme do minibusu spolu s dalšími deseti spolupasažéry. Cizinci jsme tu jediní, naše komunikace tudíž na následujících devět hodin přechází do znakové řeči.

Když si na hranicích konečně protáhneme nohy, jsme notně zaprášení a rozlámaní. Proplétáme se klubkem kluků, kteří se na nás sletí jako vosa na bonbon a chtějí si přivydělat tím, že cestujícím donesou kufry k hraniční kontrole. Celník si nás nejdříve podezíravě prohlíží od hlavy až k patě. „Jste si jistí, že nepotřebujete víza?“ ptá se, když zběsile listuje papíry a hledá název naší země. „Aaaa, tady to je!“ konečně zvolá vítězoslavně a ukazuje na seznam zemí Evropské unie, do kterého zabodl prst u nápisu „Check Republik“. Spokojen s dobře odvedenou prací otevírá dveře a vpouští nás do země.

Od hranic už pokračujeme po svých. Když ale odjedou všechny minibusy do Dili, zvažujeme, jestli to byl dobrý nápad. Vydáváme se na jih a naší jedinou bezplatnou nadějí je stop. Autobusová doprava sice v zemi funguje, ale jen na určitých trasách a pokud se potřebujete někam dostat, měli byste vyrazit brzy ráno. O stavu cest, kterým dávají zabrat období dešťů, raději nemluvím. V hlavním městě už dnes fungují půjčovny aut a skútrů. Nejvíce zábavy si ale užijete v městské dopravě, kterou zajišťují takzvané mikrolety. Představte si minivan, ze kterého někdo vytáhl sedačky a namísto nich namontoval dvě prkna po krajích na sezení. Vejde se tu tak až dvojnásobek lidí i s obrovskými taškami s nákupem. Když potřebujete vystoupit, dáte řidiči znamení tak, že zaťukáte mincí o střechu.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Vy nejste novináři? Tak pro koho teda pracujete?

Pokud neovládáte portugalštinu, připravte se na těžkou domluvu. Portugalci si Timor Leste nárokovali více než čtyři století a kromě jazyka přinesli kolonizátoři do země i křesťanství. Dodnes tvoří velkou část cizinců právě Portugalci, kteří v zemi pracují pod správou OSN nebo různých neziskových organizací. Ty mají za cíl především zvyšovat gramotnost obyvatel a bojovat proti nemocem, jako jsou tuberkulóza, malárie i lepra, které jsou v zemi stále časté.

Proto se brzy přestáváme divit, proč si kdokoli, koho potkáme, myslí, že jsme pracovníci některé z těchto organizací. Občas jsou i skálopevně přesvědčení, že musíme být novináři. Opravdové nadšení a jiskry v očích ale uvidíte především u mužů a kluků, když se zmíníte, že jste z České republiky. Timor Leste je národ fotbalových nadšenců, jména a kluby našich nejlepších hráčů znají lépe než my samotní.

Co je ale krásné na zemi, kde je turismus stále v plenkách? Místní ještě nenapadlo zavést dvojí ceny. Nesnaží se nás tu ožebračit ani řidiči autobusů, ani výběrčí vstupného a ani prodejci na trhu. Naše denní menu tak tvoří ovoce a domácí koblihy ke snídani, čerstvě nalovené ryby podávané s rýží vařenou v palmovém listu k obědu a nudle mie goreng k večeři. A to vše za pár korun.

Bucket shower v hlavním městě

Nenechte se ale zmást. Východní Timor není vůbec levný kraj. Platidlem, které země po vyhlášení nezávislosti přijala, je americký dolar. Ceny dopravy, ubytování a jídla v restauraci jsou v porovnání se sousední Indonésií několikanásobně vyšší. V ubytováních mimo hlavní město, ale i v samotném Dili, není výjimkou, že pro svou každodenní očistu budete využívat káď, ze které se budete pomocí velké naběračky polévat vodou. Studenou. Zaplatíte za to ale mnohem více než na Bali za krásný pokoj s klimatizací, vlastní koupelnou a teplou sprchou.

Několikrát se nám také podařilo stanovat zdarma. Vždy je ale více než slušností se ujistit u místních, zda je to možné. Zaprvé, kromě křesťanství lidé v horách stále vyznávají animismus a mnohá místa jsou pro ně posvátná. Baťůžkáře, který si na takovém místě rozbalí stan a rozdělá oheň, by asi rádi neměli. Zadruhé, dobrým nápadem by se sice mohlo zdát postavit si stan u řeky nebo jezera. Mohl by to ale být váš nápad poslední. Nejen moře, ale i sladkovodní toky, brázdí v Timoru několikametroví krokodýli mořští. O případy, kdy krokodýl napadne člověka, není nouze. Timořané ale považují krokodýly za své předky, o těchto napadeních se proto často nemluví.

Východní Timor je zemí, kterou chcete navštívit především kvůli lidem a poznání strastiplné historie. Už dnes jsou tu ale místa, kde jsou na turisty zvyklí. Tím je například hlavní město se svou ikonickou sochou Krista,nebo zatím neporušený potápěčský ráj na ostrově Atauro. Mimo tato místa jsme ale během dvou týdnů potkali tolik bílých tváří, kolik bychom dokázali spočítat na prstech na rukou. Pokud se chcete na vlastní kůži přesvědčit, jak asi vypadaly země jihovýchodní Asie před dvaceti, třiceti lety a máte v sobě kus dobrodruha, vydejte se do Východního Timoru. Jen neotálejte moc dlouho.