Vrindavan – město, kde se narodil Kršna

Zatímco v ulicích amerických i evropských měst, Prahu nevyjímaje, se základní „kršňácká hitovka“ ozývá jen sporadicky, Vrindavanem zní neustále. Nemyslím tím, že byste ji pořád někde slyšeli, ale pravděpodobnost, že někde ve městě zní, je velmi vysoká.

Zhruba 10 kilometrů odtud se totiž Kršna narodil, takže není divu, že se jedná o jedno z důležitých poutních míst hinduistů. Navíc přímo na hranicích města teče Yamuna, řeka, která z hlediska „svátosti“ leží v těsném závěsu za Gangou. Proto asi nikoho nepřekvapí vysoká koncentrace chrámů podél břehů a zlatě lesklých Kršnů v okolních krámcích. Našince možná potěší, že figurky Kršny mají stejnou podobu, jako miminka Davida Černého lezoucí po žižkovské věži.

Na schodech ghátů vedoucích ke kalným a opravdu velmi špinavým vodám řeky popocházejí nadhaněči, kteří se snaží přesvědčit kohokoli k vyjížďce na lodičkách. Musí se uznat, že odhad na lidi mají výborný. Aby ne, mají dlouhou praxi a dokonalou znalost neverbální komunikace. Stačí malé zaváhání a už vědí, že jste na vějičku sedli a oni jen budou podle okolností hýbat s cenou.

Zkušený cestovatel ale ví, že nejlepší smlouvací taktika je vědomí, že tuhle službu prostě a jednoduše nepotřebuje. Vstup do nejstaršího ze zdejších klášterů, Govinda Dev temple, je zdarma. Jeho zdi mají v kameni zapsánu historii staletí, základní kámen byl položen roku 1590. Z Delhi to do Vrindavanu není nikterak daleko, pouhopouhých 157 kilometrů, což je na indické poměry asi stejné, jako pro Pražáka cesta do Kladna.

Opičí atak

Na natažený prak makakové reagují. Znamená to, že už někdy měli vymrštěný kamínek v kožichu a vědí, že krást se nemá. Jde to, alespoň občas, bolí. Jenže opice jsou jako lidé a i přes riziko trestu krádeže pořád zkoušejí. Přísloví „chytrý jako opice“ jsem si v souvislosti s krádežemi vyzkoušel na vlastní kůži.

Podvečerní Vrindavan je stejně jako kterékoli jiné indické městečko plné lidí, prodejců, kolemjdoucích a v tomto případě i makaků. Perou se, množí se, umírají a hledají obživu bez zábran, které my, opice na „vyšším“ stupni kulturního vývoje, nazýváme morálními. Byl to mžik. Najednou mi něco s vřískotem dopadlo na zátylek a ve stejný okamžik na stehna. Opice. Evidentně koordinovaný útok vedený ze dvou stran. Člověk, a opic neznalý Středoevropan zvláště, se lekne. Stát se obětí přepadení opic uprostřed rušné ulice, to je zážitek, který se nepoštěstí každému.

Netuším kdo, neboť vzadu oči nemám, srazil opici deroucí se k hlavě, zatímco druhou se podařilo nakopnout osobně. Opičí bůh Hanuman asi moc nadšený nebyl, ale jeho oblíbenci jsou zejména hulmani, takže snad mi to tenhle bojovník z eposu Rámájana odpustí.

Čím jsem si atak vysloužil? Nebyl to můj oblíbený pokus s provokováním pomocí upřeného pohledu do očí (nezkoušejte to! Opice to opravdu berou jako provokaci a výzvu k měření sil). Byla to jen a pouze ryzí neopatrnost. Koupě tří banánů, které jsem bezostyšně nesl v ruce, místo toho, abych je schoval do batůžku. Přímo u obchodu na ulici jsem v ohrožení nebyl, opice o praku položeném u kasy věděly, ale stačilo popojít pár metrů a bylo to. Banány jsem uchránil, byť za cenu drobného škrábance u ušního boltce. Chytit od opice vzteklinu, to by bylo vážně k vzteku.

Nejširší nabídku průvodců a map Indie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Indický Bazalkov

V Jeseníkách existuje městečko Lipová, Vrindavan by se mohl jmenovat „Bazalkov“. To proto, že původ jména lze hledat ve slovech „brinda“, což je jméno pro bazalku druhu Ocimum tenuiflorum a “vana”, označující v sanskrtu porost nebo les. O Vánocích roku 2013 tady byl klid od všech rolniček, Ježíšků, dědů Mrázů a svatých Klausů (vánočního to symbolu coca coly), protože hinduisté na nic takového nevěří.

Dál si žijí nikoli ve vánoční nevědomosti, ale ve spokojeném ignorování Vánoc, protože vědí, že své svátky, jichž je mnohonásobně více než těch křesťanských, si užijí jindy. Je to podobné, jako když my nepodléháme vlivu islámského ramadánu. Se soumrakem i se svítáním jsem slyšel oblíbené Haré Kršna, haré haré, připomínající mi zdejší realitu.

Vrindavan je ve své nejstarší části příjemné městečko, kde se dá najít skromné, ale levné ubytování. Chce to jen hledat. Moje modrá cela, kde byla jen tekoucí vlažná voda, palanda a záchod s občas fungující elektřinou vyšla na 200 rupií na noc (podle tehdy platného kursu to vycházelo na 62 Kč). Užíval jsem si klidu a rozjímání. Nic jiného se potmě dělat nedalo. A paradoxně jsem se tak přiblížil duchu Vánoc a vzdálil se duchu vánočního konzumu. Vrindavan byl neplánovanou zastávkou na mé indické pouti a s odstupem času přicházím na to, že klidně mohla být delší. Možná příště.