Do Foz do Iguacu jsme přijeli kolem deváté hodiny ráno. Dorazili jsme na autobusové nádraží dálkových autobusů, kde jsme se nejdříve informovali, v kolik jezdí autobus do Campo Grande, kam jsme chtěli za dva dny pokračovat.
28. května (neděle)
Do Foz do Iguacu jsme přijeli kolem deváté hodiny ráno. Dorazili jsme na autobusové nádraží dálkových autobusů, kde jsme se nejdříve informovali, v kolik jezdí autobus do Campo Grande, kam jsme chtěli za dva dny pokračovat. Pak jsme se dali do řeči s chlapíkem z turistického informačního střediska, který překvapivě uměl anglicky. Ten se nám pokoušel vnutit jakýsi hotel v centru Fozu a mezi řečí nás upozornil, že hlavní ulice Fozu, která se jmenuje Avenida Juscelino Kubicek, je pojmenovaná po nejlepším prezidentovi, co kdy měli, který nebyl místní, ale pocházel z Dánska. To nás dost pobavilo a rychle jsme se ho pokoušeli vyvést z jeho omylu, ale nemyslím, že by nás moc vzal na vědomí.
Poté jsme místním autobusem odjeli do centra Fozu, kde jsme se nechali odchytit místním hotelovým nadháněčem, který nás odvedl do příjemné pousady El Shaddai, kde noc stála 40 reálů za dvojlůžák se snídaní. Ubytovali jsme se a opět vyrazili do města hledat banku, protože už jsme byli dočista bez peněz. Banka byla zavřená, protože byla neděle, tak jsme se za jedny z posledních peněz najedli v místním bufetu, kde jsme si každý dal hamburger bacon za 2,5 reálů. Pak jsme se vrátili do pousady, kde jsme do dvou oddechovali.
Ve dvě jsme se chtěli jít k řece Paraná, ale cestou nás zastavilo policejní auto s tím, že míříme do nebezpečné čtvrti města. Rychle jsme to otočili a zašli do místní zoo, kam byl vstup zadarmo a podle toho taky vypadala. Bylo v ní jen pár místních zvířat a působila dost sešle. Po návštěvě zoo se Luděk vrátil do pousady a já zašel na internet. Pak jsme si k večeři dali další hamburger bacon a koupili si dvě piva, která jsme v poklidu vypili na střeše naší pousady, odkud jsme viděli město Foz do Iguacu i Paraguay za řekou Paraná. Spát jsme šli kolem deváté hodiny.
29. května (pondělí)
Ráno jsme vstali ve čtvrt na devět, nasnídali se a ve městě se nám za dobrý kurz podařilo vyměnit peníze (2,28 reálů za 1 USD). Potom jsme autobusem (1,85 reálů) odjeli do Národního parku Iguacu (vstupné 20 reálů). Národní park Iguacu je známý rozsáhlým původním pralesem a vodopády na řece Iguacu, které jsou vyšší než Niagarské vodopády, širší než Viktoriiny vodopády a prý hezčí, než oboje dohromady. Od vstupu do parku jsme ještě kousek popojeli turistickým autobusem a pak jsme prošli kolem vodopádů od jejich paty až k místu, kde se na celé vodopády otvírá panoramatický pohled.
Protože bylo hezké počasí, byl to nezapomenutelný zážitek: spousty padající vody, myriády duh a nad tím blankytně modrá obloha. Měli jsme také v plánu projet se lodí pod vodopády, ale chtěli za to nekřesťanské peníze (147 reálů), tak jsme to vzdali. Pak jsme se chtěli projít po stezce pralesem, ale to stálo 40 reálů, což se nám zdálo moc. Raději jsme ještě jednou prošli celou cestu kolem vodopádů a kolem čtvrté se autobusem vrátili do Foz do Iguacu. Tady jsme zašli na hamburger bacon, chvilku oddechovali, šli na další hamburger a pak jsme seděli na střeše naší pousady a povídali si. Spát jsme šli kolem deváté.
30. května (úterý)
Ráno jsme vstali ve čtvrt na devět a při snídani udělali rychlé rozhodnutí, že se ještě den zdržíme a půjdeme se podívat na vodopády Iguacu z argentinské strany. Po snídani jsme nejdříve městským autobusem odjeli do Puerto Iguacu v Argentině (2 reály). Na hranicích to bylo zcela v pohodě, Brazilci nás nekontrolovali vůbec a Argentinci nám bez řečí dali uvítací razítko do pasu. V Puberto Iguacu nás řidič našeho autobusu navedl na zastávku, odkud nám za deset minut jel autobus do argentinské části národního parku (3,5 reálů.
Do národního parku jsme dorazili někdy kolem jedenácté. V pokladně jsme se nejdřív lekli, že za vstup chtějí 30 USD, ale pak se ukázalo, že je to 30 argentinských pesos, což je zhruba 3 krát méně. Koupili jsme si lístky a až do čtyřech hodin chodili kolem vodopádů. Argentinská strana je mnohem rozsáhlejší než brazilská, a i když není výhled na vodopády tak panoramatický, je možné dostat se k nim mnohem blíž. V ceně vstupného je navíc možné chodit po řadě stezek v pralese a dále je v něm zahrnut převoz na ostrůvek uprostřed řeky Iguacu, odkud se otevírají nové pohledy na vodopády.
Opět jsme měli krásné slunečné počasí a všude byly spousty duh. Na závěr jsme se dostali do části, kde je možné dojít až k samému okraji nejhlubší části vodopádu, tzv. ďáblovu jícnu, což bylo naprosto strhující a skvělé zakončení obou dnů u vodopádů. Když jsme se tu dosyta vynadívali, dojeli jsme turistickým vláčkem ke vstupu do parku, kde jsme v 16.50 chytli autobus do Puerto Iguacu. Tam jsme asi půl hodiny čekali a dalším autobusem odjeli do Foz do Iguacu. Na hranicích to bylo opět v pohodě – Argentinci nám dali výstupní razítko a Brazilci nás vůbec nekontrolovali. Do Foz do Iguacu jsme dorazili kolem sedmé večer. Nejdříve jsme se zašli do naší pousady vysprchovat, pak jsme si dali hamburger bacon v místním bufetu a chvilku si povídali a pili pivo na střeše pousady. Spát jsme šli kolem půl desáté.
31.5. (středa)
Ráno jsme vstali v půl deváté, nasnídali se, sbalili a zaplatili za ubytování. Pak jsme si nechali v pousadě batohy a autobusem z městského nádraží odjeli k přehradě Itaipu na řece Paraná (1,65 reálů). K přehradě přiléhá největší hydroelektrárna na světě, zásobující energií 90 % Paraguaje a 25 % Brazílie. U vstupní brány k přehradě jsme zjistili, že jsme právě propásli prohlídku přehrady s průvodcem a další je až ve dvě hodiny. Zašli jsme tedy do blízkého muzea, které seznamuje s historií stavby přehrady a životem ve zdejším kraji, a pak jsme do dvou čekali u návštěvnického centra na exkurzi. .
Exkurze byla zdarma a začínala promítáním filmu o přehradě, který byl poučný, ale velmi tendenční – vše se neslo v budování světlých brazilských zítřků. Pak nás posadili do autobusů a objeli s námi přehradní hráz, a to dole kolem obrovských hydro-turbín i nahoře s výhledem na přehradu. Bylo to působivé, ale kdyby propustí teklo více vody, bylo by to ještě působivější. Když se s námi autobusy vrátily do návštěvnického centra, odjeli jsme autobusem do Foz do Iguacu a zašli si do naší pousady pro batohy.
Poblíž městského autobusového nádraží jsme potom chytli autobus na nádraží dálkových autobusů. Tam jsme si koupili lístky do Campo Grande (85,70 reálů), dali si jídlo a v šest se vydali autobusem na cestu. V osm hodin jsme dojeli do města Cascavel, kde nás z nějakého neznámého důvodu přeložili do jiného autobusu a v devět jsme pokračovali do Campo Grande. Nový autobus byl velmi pohodlný, takže jsme brzo usnuli.
