Vodním stopem přes albánské jezero Komani

Cesta do Fierzë

Je pozdní odpoledne a nám končí devítidenní nezapomenutelné a dobrodružné toulání v Albánských Alpách. Ve Valboně nasedáme do pronajatých „fugónů“, malých mikrobusů, a vyrážíme do civilizace. Jsme naplněni povznášejícím pocitem uspokojení ze zdařilé akce v nebetyčných a prokletých albánských horách a nikdo z nás netuší, že ten největší zážitek nás teprve čeká.

Přes Bairam Curi se postupně dostáváme za vesnici Fierzë, kde se nachází přístav jednoho z nejroztodivnějších trajektů v Evropě. Označení přístav je vlastně velmi silné slovo, které rozhodně neodpovídá našemu vnímání tohoto termínu.

„Ty, tady to vypadá jako na smetišti!“, komentuje kamarád.

„Tak a tady budeme spát“, odpovídám s úsměvem, „ale výhoda je, že je tu i hospoda.“

„Kdo nechce spát venku pod širákem, může spát i v patře nad hospodou“, doplňuje kamarád, „ale loni tam byli sršni“, dodává.

Jak už to ale na Balkáně bývá, skončil vydařený večírek dřív, než začal. Místní alkoholový fond jsme zlikvidovali už kolem desáté hodiny večer a pak přišly na řadu zásoby vína, které jsme nakoupili domů jako dárky. Ale i tak jsme byli spokojeni.

Něco málo o jezeře Komani

Jezero Komani je úzké, s mnoha zátočinami a jeho břehy lemují divoce strmící skalní stěny čnící do oblačných výšin. Jezero je součástí rozsáhlého hydroelektrárenského systému vybudovaného na řece Drim v sedmdesátých letech minulého století. Na rozdíl od jezera Fierz, ležícího dále proti proudu, nebyla jezerní krajina tolik poznamenána zaplavením oblasti.

Na některých místech jsou svahy povlovnější a na březích nevysoko nad vodní hladinou zahlédneme skupiny domků a malá terasovitá políčka s kukuřicí. Břehy jsou velmi těžko dostupné přístupné jakýmikoliv dopravními prostředky a tak nejčastějším způsobem dopravy stále zůstává plavba po jezeře. Při zhoršeném počasí tak lidé bývají často odříznuti od obchodů, škol i lékařské péče.

Jezero sleduje původní křivolaký tok řeky Drim. Voda má temně modrou nefritovou barvu, ve které se v brzkých ranních hodinách zrcadlí okolní skály. Ranní poezie probouzejícího se dne má své zvláštní kouzlo, které vnímají už snad jen turisté. Místní hned po nastoupení na loď mizí v podpalubí a začínají konzumovat nápoje v malém baru.

Nejširší nabídku průvodců a map Albánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Plavba na jezerním taxi a zamyšlení nad postavením žen v albánské společnosti

Když jsem v pět hodin ráno protřel nevyspalé oko a vykoukl ze spacáku do chladného dne, říkal jsem si, že bych nejradši počkal na druhý trajekt, který odjíždí o hodinu později. V šest hodin ráno jede malý „parník“, na který se mohou nalodit jen pěší pasažéři s malým zavazedlem. V sedm hodin pak odjíždí velká loď, na kterou kromě lidí najíždí i osobní auta a náklaďáky.

Chvilku před šestou nastupujeme a ukládáme své batohy na horní palubě. Je chladno, den a žhavé slunce se jen velmi pomalu hlásí o slovo. Již večer byly na palubu naloženy fošny a další materiál určený na stavbu domu kdesi na břehu jezera a několik pytlů mouky. Z Fierë nás moc neodplouvá a já si říkám, že to asi bude zase nuda a z nasávání místního koloritu nebude nic. Ale hned po deseti nebo dvaceti minutách plavby vidíme na břehu stát usilovně mávající skupinku lidí. Loď bezpečně naráží přídí na kamenitý břeh a věkově různorodá skupina lidí nastupuje na palubu a po chvíli pokračujeme v plavbě.

Na lodi jsme vítanou atrakcí. Kamarád po chvíli mizí v kapitánské kajutě a já pozoruji, jak si sedá ke kormidlu. Netrvalo dlouho a lodivod mi ukazuje, abych si to na chvíli šel také zkusit. Všichni se dobře baví, odpovídáme na nezbytné dotazy: odkud jsme, co doma děláme, jak se nám v Albánii líbí? Vzniká několik fotografií, které dokumentují uvolněnou náladu na palubě lodi.

Po chvíli opět míříme ke břehu. Kapitán se ujímá kormidla a bez zaváhání najíždí přídí na štěrkový břeh, na kterém stojí starší žena s hlavou zahalenou do bílého šátku. Loď přiráží ke břehu a chvíli se nic neděje. Pak paní nastoupí na palubu a postupně si sama snese dva dvacetikilové pytle s moukou. Muži na palubě se v klidu mezi sebou baví a nikdo jí nepomůže.

„Ty bláho, ona si to snad k tomu baráku ponese sama!?“, slyším komentář kamarádky na horní palubě. A světe div se, paní si vyhodila pytel na rameno a zahajuje dlouhý výstup ke svému domu, který prosvítá ve svahu vysoko nad jezerem. O chvilku později pozorujeme dvě ženy, které si v přítomnosti mužů vyhazují na ramena fošny a lezou strmým skalnatým svahem vzhůru.

Tyto dva jednoduché příběhy dokládají smutné postavení albánských žen, od kterých se bezezbytku očekává, že budou bez zbytečných řečí následovat muže, dělat těžkou manuální práci, starat se rodinu a domácnost. I když se situace ve velkých městech pomalu mění lepšímu a snad se blýská na lepší časy, na venkově a v podhorských vesnicích jsou stále hluboce zakořeněné staré společenské pořádky. V kavárničkách a hospůdkách podobně jako v čistě muslimském světě potkáváme převážně muže, ženy pouze nakupují a běžného společenského života se příliš neúčastní. 

Přistání u hráze v Komani bylo tvrdé. Kapitán asi zapomněl brzdit. Lidé, kteří se před výstupem shromáždili na přídi, málem vypadli po nárazu z lodi. Vše ale dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo a my můžeme s čelovkami na hlavě projít asi kilometr dlouhým tunelem a sestoupit do kempu v osadě Komani.

Slovo závěrem

Albánie je u nás synonymem pro nestabilní a svým způsobem nebezpečnou zemi, která stále čeká na chvíli, kdy ji doopravdy objeví turisté. Než se tak stane, bude rájem pro tuláky a nezávislé cestovatele, kteří nevyžadují komfort luxusních hotelů a spokojí se stanem, nebo jednoduchým ubytováním v soukromí. Pro bezpečný pohyb postačí ctít zvyky a obyčeje hrdých Albánců a zbytečně neprovokovat svým vybavením a životními postoji. Pokud se nám to podaří, čekají nás nezapomenutelné zážitky, fascinující a velmi obohacující lidská setkání s puncem exotiky a velkého dobrodružství.

Jak se tam dostat

Cestování po Albánii se může jevit mnohdy jako problematické. Hlavní silniční tahy sledující pobřeží jsou většinou ve velmi dobrém stavu, ale čím více se dostáváme do vnitrozemí, tím více klesá kvalita silničního povrchu. Přesto se situace rok od roku zlepšuje.

Albánské státní hranice překročíme v Hani na březích legendárního Skadarského jezera. Přechod leží nedaleko Podgorice, hlavního města Černé Hory. Pokračujeme stále po hlavní silnici až do města Skadar. Nedaleko za Skadarem je třeba se rozhodnout. Je možné jet údolím řeky Drim do Osady Komani a zde se nalodit na trajekt nebo pokračovat přes městečka Kortpulja, Puka, Fuš-Arzi, Miljiskaja a Poravi do Fierzë. Obě cesty mají své kouzlo a záleží jen na tom, jaké jsou naše další plány.

Něco málo o krevní mstě

Kodex, pravidla pro praktikování krevní msty, se předával až do nedávných dob ústně z generace na generaci. Soubor pravidel a zvyklostí měl za cíl upravovat veškeré aspekty života zdejších lidí – od sňatků, majetkových vztahů až po daně a majetkové vztahy. Stanovoval také, za jakých okolností a jakým způsobem je možné odvrátit nutnost vykonání aktu vendety. Smírného stavu mohlo být dosaženo např. sňatkem členů obou rodin, vyplacením tributu nebo dokonce jen slovním ujednáním. Ženy a děti byly vždy z krevní msty vyjmuty. Komunisté se velmi snažili o potlačení krevní msty. V devadesátých letech minulého století došlo k obnovení této smutné tradice. Celé rodiny opouštěli Albánii a emigrovali z albánských hor do řeckých a italských měst. Svoboda pohybu s sebou ale bohužel přinášela riziko přenesení vykonání krevní msty daleko za hranice země. I v současné Albánii je tato problematika stále aktuální a tak se zdejší katolické organizace snaží pomáhat rodinám, které kvůli dávné tradici dostali do potíží.

Stránky autora www.fototoulky.net