Do Kačkaru na vodu? Neznámé a divoké řeky jela prozkoumat expedice Rocks & Water podpořená Expedičním Fondem. Dobrodružství začíná na řece Aksu Dere.
Cestou na Aksu Dere
Přejíždíme několik suchých toků a jsme trochu šokovaní, protože všichni, kdo tu už byli, tvrdili, že vody bude všude spíš víc než míň. Vydáváme se rychle proti proudu, podívat se, co nám Aksu Dere, jak se naše první turecká řeka jmenuje, připraví. S narůstající vzdáleností od pobřeží řeka nabírá na spádu a přidává na obtížnosti. Zjišťujeme, že vody je skutečně dost a začínáme se poohlížet po nějakém sjízdném úseku. Na rozjetí jsme si vybrali řeku, která je popsána, ale nějak se nám moc nedaří rozpoznat jednotlivé popsané úseky. Jsme unavení po cestě, takže ještě chvíli pokračujeme proti proudu a jdeme se dospat.
Po poledni se shodujeme, že si dáme kus řeky, a jen tak na rychlou ochutnávku jedeme asi dva kilometry v okolí našeho kempoviště. Cestou je jedna těžší peřej, kterou si David špatně prohlédnul a hned loví ze závěrečného válce první rozplavbu. Tomu se říká úspěšný start. Po pádlování prohlížíme další části řeky a vybíráme si, který úsek dáme zítra. Trochu jsme si podle prvního úseku udělali měřítko a tak se nám lépe odhaduje obtížnost, kterou ještě zvládneme.
Další den nasedáme na stejný úsek co včera, ale pojedeme o několik kilometrů níže. Slunce pálí a Aksu Dere je úžasná. Celou dobu obtížnost WW III až IV v docela pěkném tempu a do toho dvě místa sahající na hranici WW V. Obě jedeme bez problémů a končíme u skoku do zatáčky proti skále, který jede jenom Číva (Petr Čivrný). První plnohodnotný den na vodě je za námi. Zjišťujeme, že jsme po vodě hladoví a tak jedeme do vesničky Dereli zkusit zázraky místní kuchyně, pán na ulici nám připravuje kofte, což je v podstatě karbenátek ze skopového masa. Docela dobré, ale sakra mastná záležitost. Pak následuje několik koleček místního čaje. Takhle to tu teď budeme dělat tři týdny. Nádhera.
Potom jdeme do obchodu nakoupit potraviny na snídaně a další jídla během dne a samozřejmě chceme vyzkoušet místní pivo. Na tom slunci, které celý den putovalo po modrém nebi bez mráčku, to bez piva snad ani nejde. Zjišťujeme, že na piva tu mají speciální obchody a že není všude k dostání. Nicméně se daří a nakupujeme několik lahvových piv značky Efes. Smutné je, že v přepočtu stojí jedna lahev 40Kč. Také nás u města zastavila první policejní kontrola, která nás trochu vyděsila. Zaparkované obrněné vozidlo, všichni mají na krku samopaly a už se na nás řítí. Chtějí pasy a diví se, že jsme Češi a máme tureckou značku na autě, anglicky moc neumí a tak zkoušíme trik s mapou. Poradil nám to jeden kamarád a funguje to znamenitě. Děláte, že jste se ztratili, a oni vám významně poradí, ačkoliv ani netuší, kde v té mapě zrovna jsme a jede se dál.
Do neznáma
K večeru po nákupech jedeme hledat další řeku, zkoušíme následující údolí vedle Aksu Dere, kde teče Yaglin Dere, alespoň to tvrdí mapa. Tato řeka je první, kterou se rozhodujeme objevit. Nemáme o ní žádné informace a doufáme, že bude sjízdná. Cesta proti proudu trvá dlouho a zatím se nic významného, co by upoutalo naší pozornost, neděje. V podstatě klidná voda, kterou sem tam přeruší stavba malé přehrady. Když se začíná stmívat, je už řeka veselejší a tak rychle hledáme spaní, abychom byli na zítřejší sjezd čerství. K večernímu ohni nás přicházejí navštívit místní a vydrží si s námi tři hodiny povídat a zvou nás na přespání do jejich domovů. Oni turecky, my česky, ale zábava ani chvíli nestála. V jednu chvíli mi zatahali za fousy, ukázali gesto, že můj plnovous je úžasný a dostal jsem polibek na každou tvář. Inu Turecko.
Nabídku přespání u nich doma odmítáme, protože máme strach, jak by to probíhalo a okolní chatrče nevypadají zrovna vábně. Jak jsme zjistili později, není to tím, že by byli chudí, ale schválně své domy nedostavují, protože za dokončení domu platí jakýsi poplatek, tak radši bydlí ve staveništi. Uvnitř jsou však domy plnohodnotně vybaveny.
Ráno procitáme a naši večerní kamarádi už jsou tu zase, je jim jasné, že chceme jet na vodu a snaží se nám to rozmluvit. Nejdříve si myslíme, že potřebujeme nějaké speciální povolení, ale později se ukazuje, že jen mají o nás strach, protože si myslí, že je to na nás moc těžké. Nedbáme jejich slov a jedeme proti proudu, co to jde, abychom nasedli. Řeka nevypadá nijak obtížně. Spíše je problém, že se tu hodně buduje a tak jsou každou chvíli ve vodě betony, trubkové mostky a podobné nástrahy. Po asi 10 km zastavujeme a volíme místo nasednutí. Karel se hlásí, že řídí a zbytek jde na vodu.
Příjemné souvislé peřeje obtížnosti WW III sem tam proložené těžší pasáží, ale všechno jde jet na oči (tzn. bez nutnosti prohlížení) a bez problémů. Cestou nás čeká jeden jez, který se musí obnést a jedna hodně zábavná peřej, kterou jsme z auta přehlédli, ale i tu bez ztráty kytičky projíždíme. Alespoň prověřila naše schopnosti, kdyby se nám ještě něco podobného poštěstilo. Potom už zbývá jen překonat trubkový most a blížíme se k cíli. Na odpoledním slunci sušíme věci a rokujeme o tom, jak to tady ti Turci krásně ničí. Prakticky celou dobu tekla řeka staveništěm.
Ozlyce Deresi
Další na programu je Ozlyce Deresi, což je další neznámá, o které víme jen to, že tam někde teče. Mapa ukazuje přístup přes městečko Güce, kam se snažíme dostat. Do Güce to bylo v pořádku a po asfaltu, ale odtud už vedou jen samé hnusné polňačky. Jednu dost z kopce brzy zavrhujeme a volíme tu, která vede údolím nahoru, a další dvě hodiny se kodrcáme po neskutečné cestě nad neskutečným údolím, abychom nakonec dojeli k řece. Ta je v těchto místech sakra divoká, a čím víc jedeme proti proudu, tím je divočejší, během chvilky už také totálně nesjízdná. Otáčíme se a jedem zjistit, zda bude spodní úsek lepší. Spodní úsek vypadá schůdně, takže máme jasný program na zítra. Nacházíme spaní v krásném háji lískových keřů a u ohníčku přemýšlíme, co nás asi zítra čeká.
Ráno omrkneme údolí Ozlyce a ze silnice lze jen velmi těžko soudit, jaké to bude, zdá se to velké a k tomu na to koukáme ze značné výšky. Po prvních záběrech na vodě zjišťujeme, že to zas tak velké nebude a jsme za to docela rádi. V klidu projíždíme kaňonem plným rododendronů, které jsou úžasné. Připadáme si jako někde v pralese. V kaňonu jsou dvě těžší peřeje, které obě úspěšně sjedeme, a za chvíli se údolí otevře a jsme na konci dnešního úseku. Celé to bylo tak WW II až III a ty těžší peřeje mohly být okolo čtyřky. Nic extra těžkého, ale ta krajina okolo a vysoké stěny kaňonu tu obtížnost bohatě vynahradily.
Úspěšný sjezd je tedy za námi, těžký vršek nikdo jet nechce a tak pokračujeme dolů po proudu Ozlyce Deresi, abychom omrkli její přítoky, které mapa ukazuje. Nacházíme jeden hezký levostranný přítoků, o jehož jméně mlčí mapa i domorodci, a k tomu je suchý, takže to otáčíme a holt ho sjedeme jindy. Vracíme se k Ozlyci a zjišťujeme, že kdybychom včera odbočili o odbočku dříve na vesnici Espyie, tak jsme se nemuseli vláčet tou strašnou cestou za Güce, ale co už. Pro příště to budeme vědět. Teď už rychle vyrazit o údolí dál, kde nás čeká další řeka.
Pokračování článku o vodáckém mapování tureckých řek v Kačkaru si můžete přečíst zde.
Petr Čivrný, absolvent ČVUT FEL, je vodákem od ranného dětství. Posledních 6 let se věnuje hlavně kajaku – pádloval a vedl výpravy ve většině vodácky atraktivních zemí Evropy (Fracie, Norsko, Rakousko, Švýcarsko a Itálie). Na svém účtě má také český prvosjezd nejhořejšího úseku řeky Sorby a sjezdy více než 5 vodopádů vyšších než 10m. V roce 2009 podnikl s dalšími členy výpravy několik obtížných prvosjezdů n aitalsko-švýcarském pomezí.
