V pátek odpoledne vyrážíme z Prahy a pohodlná cesta bez dálničních poplatků nás vede přes Berlín, Kiel a Gelting, kde dokupujeme zásoby, až k vodě do vsi Gammellück. V Gammellücku toho není o moc víc než marina pro menší lodě a kemp s příjemným parkovištěm zdarma. Jinak by se ves dala nazvat malým zapadákovem. Na nic jsme tu tedy nečekali a zvolna jsme nabalili kajaky.
Palubu mám prázdnou a v komorách volné místo. Na to, že vezu 9 litrů vody a 4,5 litru vína, je to slušný výkon.
Den první: vítězství brouků
Moře je zcela hladké, a tak pádlujeme vpravo podél rezervace ptáků až na písečnou kosu vzdálenou 6 km a přeskakujeme do dánské Drejby, vzdálené asi 7 km. Kousek pádlujeme podél pobřeží severovýchodním směrem. Nehodláme to dnes ale nijak přehánět a brzy stavíme stany na pláži.
Prohlédněte si další fotografie k článku…
Honza nakopnul hnijící řasu na břehu a říká: „Tady je ale brouků“ a pro jistotu zapíná stan. Já mám rád čerstvý vzduch, a tak stan nechávám otevřený. Po večeři a vínu nám padají hlavy a jdeme spát. Za chvíli se budím. Prší a kapky bubnují do stanu. Jak to, že ale padají i na mě? Neprší! Ve stanu máme stovky skákajících brouků. Narážejí do stropu stanu a padají zpátky na mě. Skutečný muž pozná, kdy bojovat a kdy utíkat. Zdrhám proto ze stanu, vyklepu karimatku, spacák i sebe a spím venku. Hvězdy svítí, moře šumí, usínám. Díky, brouci!
Den druhý: dlouhý přeskok
Budíme se celkem brzy, fouká vítr a je mi zima. Brouky vyhazuju na dlažbu, tedy na pláž. Ranní hygiena je díky počasí bolestivá, ale osvěží.
Pádlujeme na severovýchod proti předobočním vlnám. V dálce je vidět mlžný opar ostrova Aerø, kam míříme. Pěkná dálka. S Honzou řešíme, co s tím. Buď pojedeme podél břehu a počkáme, jestli se zítra vlny zmenší, nebo to vezmeme šikmo na maják na severním výběžku ostrova, přímo proti větru. Nakonec padá rozhodnutí, že to zkusíme proti větru a pokud se nám to nebude líbit, vrátíme se po větru.
Vítr i vlny po chvíli slábnou, sem tam se vlna zalomí, občas se zalije paluba, ale je to pohoda. Užíváme si 13 km dlouhý přeskok na ostrov Aerø. Lodní provoz je tu minimální a za necelé 3 hodiny jsme na ostrově. Pláž je kamenitá a zcela opuštěná. Nedaleko jsem našel pramen. Vytahuju filtr a doplňuju vodní zásoby.
Den třetí: suché kalhoty
V noci poprchává. Ráno je zachmuřené a chladné. Moje šprajda netěsní, a tak sedím vždycky celý den v mokru. Ale tomu je konec! Vytahuju suché kalhoty a těším se na ten luxus. Jsou tak skvělé, že jsem stejné koupil i manželce. Chvíli Honzovi přednáším o výhodách suchých kalhot a jeho hazardu se zdravím, pokud v nich nesedí.
Natáhl jsem kalhoty ke kolenům a… konec. Aha, to jsou ty manželčiny. Vyždímám tedy své silonové tepláčky a usedám do kajaku zase bez kalhot. Celý den jedeme podél jihovýchodního pobřeží ostrova, které je prakticky pusté. Jen na místech, kde se silnice přiblíží k moři, jsou rybáři. Počasí se lepší, vlnky jsou drobné a teplota příjemná. Zrovna když začínáme být unavení, připlouváme k jižnímu cípu ostrova.
Tady začíná město Marstal s možností doplnění zásob. Vždycky se snažíme nebýt na břehu viděni, a tak pokračujeme dál. Protínáme plavební dráhu z přístavu. Sledujeme dění a řešíme, jestli je bezpečné proplout: „Ten trajekt je ale velkej. Hm, a začíná se mu kouřit z komína. Než ohřeje motor, tak jsme pryč“. Nejsme. Pádlujeme vedle sebe ke břehu. Plavební dráha tu má šíři stovek metrů, a tak nevíme, kudy pojede. Nasazujeme „maximálku“ a trajekt nás s rezervou míjí.
Už toho máme dneska dost. „A co ten ostrov? Tam se zašijeme.“ Ostrůvků je dost, ale jsou jich tu jen dva typy. Menší jsou ptačí rezervace, na větších se pase dobytek. Tak nezbývá než pokračovat v plavbě. Konečně nacházíme vhodné místo se jménem Ommelshoved. Jsme schováni pod vysokým břehem, ale oheň neděláme. Dnes to bylo asi 45 km a jsme slušně unavení. Honza si propichuje puchýře na dlaních. Já ze stanu sleduju západ slunce.
Den čtvrtý: rekreační jízda
Ráno spíme až do devíti hodin. Počasí je slunečné, vítr slabý. Objíždíme maják na severním výběžku ostrova a kempujeme na místě, kde jsme už spali předminulou noc. U pramínku opět filtruju vodu a už se jen poflakujeme po břehu. Nespálené dřevo z naší předešlé návštěvy noci je na svém místě. Dnes jsme si spíš odpočinuli, a tak máme v rukách „jenom“ 25 km.
Den pátý: mořský savec
Hned od rána nám moc nepřeje počasí. Je sice jasno, ale předpověď hlásí vítr 6 – 8 m/s. Jsme schováni za ostrovem, tak nevíme, co nás čeká, až se z úkrytu vyhrabeme. No, s ohledem na předpověď větru to asi nebude nic moc. Moře doráží na břeh. Žádná loď na obzoru. I tak to zkusíme, vítr by nám měl pomáhat.
Na otevřeném moři jedeme na nepohodlný zadoboční vítr. Těch slibovaných 8 m/s asi fouká. Máme možnost se stočit na zadní vítr, ale dost bychom si přeskok prodloužili. Hulákáme na sebe, ačkoliv jsme od sebe tři metry. Budeme držet kurz, dokud to půjde, a když by to nešlo, stočíme to na „zadák“.
V kajaku mám dost vody, stačila mě totiž při odjezdu přelít vlna. Vlny mají krátké rozestupy, výška asi metr. Jedeme to s rezervou, ale ruce jsou stále zaměstnané. Svědí mě špička nosu, ale chce si to naplánovat, aby to podrbání bylo bezpečné. V bezpečné vzdálenosti nás míjí plachetnice. Za chvíli přijíždí velká vojenská loď. Jede se na nás podívat. Když vidí, že jsme OK, mění kurz, řádně přidá a zmizí. Díky lodi je na hladině pěkný bordel, ale pokračujeme vpřed. Před přídí vyskakuje delfín. To je dobré znamení.
Mokří až na kost
Po dvou hodinách najíždíme na písečnou pláž u mariny ve vsi Mommark. Smějeme se a je nám skvěle. Adrenalin nám koluje v žilách. Sušíme oblečení a procházíme přístav. Je tu celkem pusto, ale o to větší romantika – jen pár rybářů, kavárna a sem tam turista.
Dále vyjíždíme podél břehu na jih. Civilizace přibývá, ale i tak nacházíme pěkné opuštěné místo u vsi Kegnaes Strand. Už jsme za uplynulé dny notně omačkaní, a tak rychle usínáme.
Den šestý: břehulák
Ráno fouká svěží předoboční vítr. Budím Honzu v 7 hodin. Od břehu vyrážíme v lámajících se vlnách. Vyjíždím a čekám na Honzu. Nejede. Zkoušel vlastní techniku odjezdu v surfu a vyklopil se. Postávám ve vlnách a čekám, až vylije loď.
Je to nádherný závěr naší výpravy. Vlny jsou vysoké přes 1,5 m, moc se nezalamují a mají mezi sebou dlouhý interval. Je to jako lyžování na boulích. Loď leze do kopce, na vrcholu zahlédnu Honzu, loď se překlopí a spadne do díry. Za hodinu jsme u břehu. Teď už je to jen dřina. Silný protivítr a mělčina nás nutí opírat se do pádel. Před přídí do nekonečna startují mořští ptáci, což nás alespoň trošku vytrhává z utrpení. Ale všechno má svůj konec. Lezu z kajaku a na parkovišti čeká naše auto.
Projetá oblast je rázem podobná Rujaně. Je tu ale parkování bez problémů a okolo stanů nechodí zástupy turistů. Určitě se tedy vyplatí popojet z populárního místa o zhruba 100 km severněji a tuto oblast si vychutnat.
