První česká packraftová výprava: drsný výlet v laponské pustině

Kam s tím packraftem vlastně jet?

Volba a výběr padl na osvědčené kozáky z mých cest na Dálný východ do Magadanské oblasti. Přemlouvání trvalo asi 10 vteřin a vykrystalizovala čtyřčlenná skupina v sestavě Petr Čoček, Luboš Štěpánek, Zdeněk Jeřábek a já. Další packrafty byly objednány u Packrafting Store v Lipsku od tamějšího nadšence Svena, který nám je velmi ochotně půjčil ze své půjčovny.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Zbývalo najít vhodnou destinaci na třinácti denní packraftový výlet a to byla v tomto případě jasná sázka do loterie. Packraft u nás v Evropě ještě moc rozšířený není a jezdit do zemí, kde se toky dají dosáhnout autem, zase nemá význam. Proto padla volba na Skandinávii a její severní část Laponsko.

Na internetu najdete popisy treků hlavně pro Abisko National Park, popř. Sarek NP. Zdálo se, že právě tahle část se vyznačuje značným převýšením a pro NP Sarek platí navíc zákaz splouvání řek. Nakonec se mi podařilo najít senzační popis řek i s mapou packraftové výpravy – Patagonia Dreams Sarek.

Jednalo se o naprosto příšerný trek o délce asi 500 kilometrů a my jsme se rozhodli udělat jeho část právě v Laponsku na norsko-švedsko-finském pomezí. Mělo to být původně asi 60 km pěšky, posléze asi 65 km packraft a nakonec 15 km pěšky k jediné silnici mezi finskými osídleními Karessuanto a Kilpisjärvi. Reálný průběh naší cesty se ale nakonec od těchto zamýšlených plánů dost lišil.

Žádná procházka růžovým sadem

Už od začátku mně bylo jasné, že to bude záhul, co se týká bagáže. Vedle normální trekové výbavy na 10 – dvanácti denní túru se musí vzít i veškerá vodácká výbava. Packraft má sice slíbených 2,5 kg, ale k tomu je nutné vzít i to, co reklamní brožurky neuvádějí, t.j. pádlo, neopren, vodáckou bundu, plovačku, přilbu, neoprenové boty… a ejhle, k normální váze se musí přičíst minimálně 6 kg. Takže, když bylo všechno zabaleno a zváženo, šly na nás mrákoty, neboť váha spolu s litrem vodky byla 27 – 28 kg. Každý si snad umí představit, co to je nosit takový batoh.

Vyrážíme na sever

Naše cesta začala 11. srpna večer smutným konstatováním, že se prostě pod 27 kilo bagáže nedostaneme, a vyrazili jsme na letiště do Frankfurtu. Let do Kiruny trval celkem asi 4 hodiny. Na letišti na dalekém severu nás uvítala průtrž mračen, mlha, zima a senzačni český geodet Marian, kamarád Zdeňkova syna. Zavezl nás na autobusové nádraží, kde jsme si za prudkého lijáku jen potvrdili skutečnost, že náš bus Kiruna – Karesuanto jede až příští den ve 14:00.

Borec Marian nic neřešil, nakoupili jsme housky a salám a bez řečí nás ve 20:00 odvezl 180 km do Karesuanta. Tam nás vyložil v kempu a jel zase zpátky do Kiruny. Celou dobu nám ohromně zajímavě vykládal o svém životě v Kiruně a vůbec o česko-slovenské komunitě v tomto hornickém městečku. Raději neprozradím jejich jména ani adresu, protože by tam zamířily všechny česko-slovenské výpravy na sever a oni by se z toho zbláznili.

Přespali jsme v Karesuanto v kempu, v pěkně suché chatce. Naši trasu jsme tu předělali, protože bylo jasné, že kombinace váhy a počasí nám asi zamýšlený trek nedovolí. Druhý den jsme přešli řeku na finskou stranu a čekali na bus do Kilpisjärvi, které bylo dalších asi 100 km na sever. Skoro po dvou hodinách jsme se dohrabali do „finskeho Špindlu”, kde sice nepršelo, ale moc vlídně taky nebylo.

Pěší túra na start plavby

Hned na startu jsme měli dvě možnosti. Buď jít 13 km pěšky z Kilpisjärvi do chaty Kuokimmjärvi, nebo zaplatit 20 euro za loď, přejet jezero a jít asi 4 kilometry. Zvítězila varianta druhá. Mně úplně stačilo ujít asi 500 metrů k přístavišti. Ty bágly se vůbec nedaly zdvihnout ze země, museli jsme si navzájem pomáhat ten krám naložit na záda.

Po přistání jsme za obvyklého počasí – mrholení až slejvák – došli pár kilometrů na hraniční trojmezí, kde jsme se u zátoky v celkem romantickém lesíku utábořili. Udělali jsme oheň, klábosili, nechali se žrát komáry a muchničkami, než nás zahnal déšť do stanů. A tak tomu bylo i po všechny další dny.

Lilo vydatně celou noc, ráno bylo studené, mlhavé. Zabalili jsme a vyrazili přes hřeben Duoibal zpět do Švedska k chatě Pältsastugan u řeky Bealcanjohka. Celých 16 km se šlo do kopce. Když jsme dorazili k našemu cíli, bylo mně úplně jasné, že jsem schopen s touhle zátěží ujít maximálně 18 kilometrů za den. Ostatně i kluci, kteří jsou na tom s fyzickým fondem nesrovnatelně líp, už toho měli taky dost. A tak jsme se rozhodli, že si u chaty vybudujeme základní tábor a budeme dělat jednodenní pochody.

S vodkou u ohně

Stanovali jsme na náhorní plošině nedaleko řeky, všechno bylo obklopené nádhernými štíty ozdobenými ledovci a ráno byl asi 300 metrů nad námi čerstvě napadaný sníh. Nebylo víc než 7 ˚C. Kousek od našeho tábora byl malý potok s úžasně čistou vodou a tůní ke koupáni, jenže ta voda měla 4 °C, ale po denní túře se do ní skočit dalo. Takže obligátní večer s vodkou a ohněm, a před spaním ještě procházka k vodopádům, pod nimiž chceme za 3 dny začít naši vodáckou túru.

Další den jsme vyrazili nalehko proti proudu řeky, abychom zjistili, odkud by se dal horní tok jet. Zjistili jsme, že jetelných bude tak 6 – 7 kilometrů, výš byla nesjízdná a celkem dlouhá soutěska. Nakonec se nám z tohohle pochodu vyklubal celodenní výlet laponskou divočinou. Viděli jsme stáda sobů, bělokury, po losech ovšem ani stopy, asi by se v téhle výšce už neuživili. Obloukem jsme se vrátili k turistické cestě a zpět do tábora.

Konečně na řece

V ranním dešti se nám na vodu moc nechtělo, ale rozsekl to Luboš. Oblékli jsme se do hydra, vzali packrafty a vyrazili 6 kilometrů proti proudu řeky Bealcánjohka, nafoukli a už se jelo. Plavidla nás překvapila, jsou nádherně točivá, stabilní, reagují hned na každý i sebemenší záběr. Špricdeka drží úžasně, v packraftech je teplo, žádná voda a jsou úžasně pohodlné. Řeka byla lehká, občas menší stupně či lehké peřejky. Když jsme došli s nafouknutými loděmi zpět do našeho tábora, byla správkyně chaty u vytržení. Ještě tu nikdy nikdo s loděmi nebyl.

Po další deštivé noci volíme opět pěšárnu, 20 km k jezeru Moskanjärvi, které leží tentokrát v Norsku. U jezera jsme uviděli jen malou rybářskou chatu a norského rybáře, který tam už týden chytal ryby.

Lilo opět celou noc a ráno panovala v promočených stanech atmosféra jak ve Scottově expedici od jižního pólu. Leč nebylo zbytí, v půl jedenácté byl ostrý start, my se oblékli do gumy, za deště všechno zabalili a hurá k řece pod vodopády. Naše těžké batohy jsme navázali na packtrafty a vyrazili. Ten den jsme ujeli možná 25 km, jednalo se o krásné dlouhé peřejnaté pasáže tak do WW III. Packrafty jely senzačně, navázané těžké bágly naprosto neovlivňovaly manévrovací schopnosti, dokonce se mně zdálo, že díky ranci na přídi ten raft lépe prorazí válce a méně se houpe na vlnách. Suma sumárum – bezvadná jízda.

Sluníčko, sluníčko popojdi maličko

Když jsme odpoledne na nádherném místě zakempovali, začalo svítit sluníčko!!! Stany rychle vyschly, večeře byla snědena, oheň hořel, prostě nádhera. Do stanů jsme zalezli pozdě večer – a ejhle, asi po 20 minutách známý šelest a opět přívaly deště.

Zabalili jsme zase za mrholení a jeli dál. Řeka se už uklidnila, ale po 4 hodinách začala příšerná zima, déšť, protivítr, kroupy a my dojeli do osady Kummavuopio. Tam už začínal souvislý řetězec jezer, přes která jsme se měli dostat k silnici. Byli jsme totálně zmrzlí, neschopní udržet pádlo. Vylítli jsme z neoprenů, nastartovali vařiče a házeli do ešusů, co ještě bylo v batozích.

Pak jsme zabalili packrafty a mazali asi 10 km podél jezer do Keinovuopio. Je to naprosto nevábná osada, připadal jsem si jako ve vymetených ruských vesnicích na Dálném východě. Mrtvo, šedivo, auta na špalkách, bordel kolem domů… Utábořili jsme se u jezera v ohradě na shánění sobů.

Rozkošná jízda

Ráno jsme šli na silnici chytat autobus do Karesuanta. Zastávky tu neexistují, bus zastaví na mávnutí, jezdí jen jeden za den a klasický autostop tu je naprostá bída. Následující den nám jel bus do Kiruny, kde nás zase vyzvednul jeden ze zlatých českých geodetů, kterému jsme se nacpali na dvě noci do bytu.

Ráno se stal zázrak, bylo krásně, skočili jsme do vypůjčeného auta a odjeli asi 100 km na norskou hranici do Abisko NP. Vytáhli jsme packrafty a pytle s neopreny a mazali asi 7 km do hor proti proudu řeky Rautasätno, která parkem protéká. Kolem nás byla krásná příroda, prosluněné lesy, hezky upravené cesty a krasné výhledy. Po dvou hodinách jsme došli k místu, kde řeka vytékala ze soutěsky s vodopády.

Původně jsme si mysleli, ze půjdeme dál, ale tenhle úsek soutěsek byl opravdu dlouhý a řeka tu na nás měla už moc velký spád. Odtud dolů to ale byla krásná hravá říčka s lehkými peřejemi (přes WW III nešly). Opravdu rozkoš něco takového jet. Po dvou hodinách plavby jsme se zase přiblížili k silnici Kiruna – Narvik a k parkovišti s naším autem.

Konec dobrý, všechno dobré

Závěrečných 500 – 700 metrů řeky tvoří výživná soutěska, my ji označili pro nás, za nesjízdnou. Myslím, že by byla tak WW V+, ale umím si představit, že by jí pár jezdičů sjelo. Hlavně ta horní část nad silnicí je výživná, na spodní úsek pod silnicí se ale pak člověk těžko kvůli strmým stěnám dostane.

Nás výlet tím skončil. Myslíme, že se i přes nepřízeň počasí vydařil, a hlavně jsme se seznámili s packrafty a prověřili si jejich schopnosti. Tyhle lodě našly u všech účastníků jen obdiv. Někam si packraft vynést a jet řeku či potok, kam se dá dostat jen pěšky, je opravdu zážitek. Zároveň bylo dobře, že jsme poznali hranice svého výkonu. Představu o třítýdenním pochodu Sibiří či Kanadou, následovaným splutím řeky už nemám. Packrafting ano, ale pouze jako 1 až 3 denní výlet s minimální zátěží.

Výhodou packraftu je nízká váha a objem, čili není problém vzít si tohle plavidlo s sebou do letadla a letět do teplých destinací jako je Laos, Kambodža či Tasmánie na tamní potoky a říčky na 5 – 7 denní túry. Variantou může být Laponsko na konci léta, ale to přenechávám k uvážení jiným, hlavně ale fyzicky zdatným jedincům. Neváhejte si packraft vyzkoušet!