V íránských pouštích je možné spatřit pravidelně rozmístěné hromady země, a to i daleko od jakéhokoli osídlení. Kdo a proč je vytvořil v bohapusté krajině, kde nic není?
Byl to snad mamutí krtek, pouštní červ olgoj chorchoj nebo islámští radikálové? Ne, jsou samozřejmě výsledkem lidské činnosti. Peršané totiž už před téměř třemi tisíci let vyvinuli důmyslný systém, jak ve vyprahlé poušti získat vodu.
I v poušti je voda
Zní to možná jako nesmysl, ale jinak navenek suché pouště středního Íránu jsou plné vody. Ta se však nachází desítky metrů pod povrchem. Nicméně lidé obývající nehostinné krajiny provincie Yazd našli způsob, jak tuto vodu získat. Ten spočívá ve vytvoření podzemního kanálu zvaného „qanat“. Náklady na jejich stavbu byly samozřejmě vysoké, ale tento systém dokázal efektivně, bez velkých ztrát výparem, dovést vodu až do vesnice, a navíc ji udržet stále chladnou. Uvádí se, že v Íránu bylo vybudováno kolem 50 000 qanatů.
Jak se staví qanat
Když byl nalezen silný zdroj podzemní vody, kopáči qanatů začali kutat pod zemí tunel, který dovedl vodu až do vesnice. Přitom takový qanat mohl být dlouhý až několik kilometrů. V pravidelných vzdálenostech vycházely z tunelu na povrch šachty kvůli ventilaci a vytahování vykutané země (hromady zmíněné v úvodu). Jistě si dokážete představit, jak náročná a nebezpečná to musela být práce, kopat zhruba metr vysoký a půl metru široký tunel třeba v padesátimetrové hloubce. Právem se proto kopáči qanatů vždy těšili velké úctě a byli velmi dobře placeni. Zpřístupňovali totiž lidem životadárnou vodu. K práci používali malé krumpáče, majzlíky, palice, karbidové svítilny a přenosné naviáky na transport sebe a nakutaného materiálu šachtou. Svítilnu určitě nepotřeboval jeden slepý kopáč z Yazdu, který dosáhl velkého věhlasu a stal se jakýmsi vzorem kopáčského řemesla.
Nejširší nabídku průvodců a map Íránu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Vodovod, lednička a klimatizace v jednom
Hotový qanat se pak ve vesnici/městě větvil a přiváděl vodu do rezervoárů, tzv. payabů, ve sklepích jednotlivých domů. Zavedení qanatu až do svého domu si mohli pochopitelně dovolit jen bohatší občané, prostý lid byl odkázán na obecní. Kromě zdroje vody na pití, mytí a praní měl takový soukromý rezervoár i důležitou „chladicí“ funkci. Jednak se nad vodní hladinou skladovalo ovoce a další potraviny zavěšené v koších, jednak se zde ochlazoval vzduch pro jednoduchou domácí klimatizaci (viz článek o Yazdu). Přiváděná voda sloužila samozřejmě i k zavlažování políček a stromů. V poušti tak mohla vzniknout skutečná oáza.
Konec qanatů?
Dnes už se nové kanáty běžně nestaví, protože jejich stavba je velmi nákladná. Místo toho se voda čerpá na povrch pomocí benzinových nebo elektrických čerpadel a dopravuje se povrchovými kanály nebo potrubím. Staré qanaty jsou však stále normálně používány a protože se musí provádět jejich pravidelná údržba a oprava, řemeslo kopáčů qanatů jen tak nevymře. Zvláště kopáči z Yazdu jsou vyhlášeni svojí zručností.
Yazd Water Museum
Řada věcí týkajících se qanatů a rozvodu vody vůbec je vystavena v Muzeu vody v Yazdu, které bylo zřízeno v bývalém domě bohatého obchodníka. Tento dům byl napojen hned na dva kanáty v hloubce 10 m. Vystaveno je zde nářadí na kopání kanátů, svítilny, působivé velkoformátové fotografie kopáčů při práci, nádoby a vaky na vodu, makety qanatů, staré kohouty a třeba také první vodní hodiny na světě. Dům je zajímavý i sám o sobě. Má typické malé nádvoří, ukázkovou kuchyň, původní vodní rezervoár a chladicí větrnou věž, tzv. badgir, na kterou je možné vystoupit.
Yazd Water Museum se nachází v centru Yazdu na křižovatce naproti slavnému Amir Chaqmaq.
