Vlakem po Albánii

Při plánovaní naší cesty po Albánii jsme v dostupných knižních  průvodcích našli negativní informace, dokonce až varování o používaní albánských železnic. Snad právě proto jsme se rozhodli železnici  vyzkoušet „na vlastní kůží“.

Cestu vlakem jsme testovali na trase Tirana – Drač a zpět. Spojení je na rozdíl od jiných tras poměrně časté, vlaky jezdí šestkrát denně. Na tiranské nádraží nacházející se na křižovatce ulic Bulevardi  Zogu, Pare a Unaza Reshit Petrela přicházíme chvíli před odjezdem  vlaku. Zvyklí z pražského „hlaváku“ očekáváme dlouhé řady před pokladnami, nic takového se však neděje.

Pokud plánujete zpáteční jízdu, je výhodné si koupit zpáteční jízdenku se slevou. Na našem úseku je cena jednosměrného jízdného  70 Lek, zpáteční lístek  přijde jen na 110 Lek (120 Lek = 1 Euro, kurz z července 2007).

Nejširší nabídku průvodců a map Albánie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Na nástupišti nasedáme do poloprázdné vyřazené německé soupravy. Komfort je rozhodně vyšší, než na jaký jsme zvyklí z vlaků Českých drah. Zajímavostí je, že každý vagón má svoji vlastní průvodkyni. Později pochopíme proč. Průvodkyně dává pozor, aby vlak cestující nezničili. Kilometry ubíhají velmi pomalu, po padesáti minutách cesty stavíme uprostřed pole a osazenstvo celého vlaku vystupuje. Necháváme se strhnout davem a vystupujeme také, po chvíli zjišťujeme, že Drač je až následující stanice. Vlak se však mezičasem rozjel, rychle za překvapených pohledů domácích naskakujeme zpět. Po dalších 10 minutách cesty jsme zdolali celý třicetikilometrový úsek trati a prohlídka bývalého hlavního města může začít.

Cestou zpět nás čeká to „pravé ořechové“- stařičké československé vagóny s kompletně rozbitými okny a rozpadlými sedačkami. Na minutu přesně přijíždíme do Tirany a tím naše dobrodružství na kolejích končí.

Železnice jsou rozhodně nejlevnější, ale zároveň i nejpomalejší způsob veřejné dopravy v Albánii. Lze ji doporučit pouze na krátké vzdálenosti tak jako byla ta naše Tirana – Drač, cesta na dlouhých vzdálenostech by se v letních čtyřiceti stupňových vedrech mohla změnit na celodenní peklo. Samotní Albánci upřednostňují o něco dražší dopravu mikrobusy, nebo autobusy, které jezdí podstatně rychleji a mají větší hustotu spojů. Na některých tratích jezdí pouze dva vlaky za den.

Albánie ano, nebo ne?

Při povídaní o naší cestě mezi přáteli jsme se mnohokráte setkali s dotazy o celkové situaci v krajině a bezpečnosti. Z našich zkušeností mohu říct, že Albánie je relativně bezpečná země, nemusíte se obávat žádného „divokého západu“, kde se na ulici střílí za bílého dne nebo v noci. Během našeho pobytu jsme se nesetkali se žádným pokusem o naše okradení. Lidé jsou vcelku přátelští, tak jako na celém světě můžete potkat dobré lidi, ale i „blbce“. V horských oblastech se však připravte na tvrdé vyjednávaní o ceně, místní mají ve zvyku vytřískat z turistů úplně všechny prachy, co mají. Pokud však budete při ústním handrkovaní stejně tvrdí jako oni, tak se na ceně přijatelné pro  obě strany určitě dohodnete.