Jedna z nejkrásnějších železničních tratí na světě vede z města Chihuahua ve stejnojmenném severomexickém státě do Los Mochis ve státě Sinaloa na pobřeží Kalifornského zálivu. Železnice překonává vzdálenost 653 km s převýšením téměř 2500 m a vede 86 tunely a přes 39 mostů.
Trať probíhá rozmanitou krajinou. Začíná na náhorní plošině s kaktusy, se suchou trávou, pečlivě obdělávanými políčky, protíná zalesněné hory, bizardní skalní formace a soutěsky, úrodné podhůří a nakonec i subtropické plantáže, bambusové a palmové háje. Zhruba v polovině cesty jede vlak na okraji rozsáhlého kaňonu Barranca del Cobre, hlubokého až 1200 m a širokého 1500m, který svou mohutností může konkurovat slavnému Grand Canyonu v Arizoně.
Barranca del Cobre (= Měděná soutěska) sestává z více než tuctu velkých soutěsek v pohoří Sierra Madre Occidental na severozápadě Mexika. Objevili ji a pojmenovali jezuitští misionáři, kteří tu v 17. století objevili zásoby mědi. Divoce rozeklané skalnaté pohoří této oblasti bývá též nazýváno Sierra Tarahumara podle indiánů, kteří se sem stáhli před kolonisty, a dodnes zde žijí.
Již v roce 1903 byla navržena železnice, spojující USA (Texas) a severní Mexiko s Pacifikem. Technicky neobvykle odvážná stavba této trati byla realizována až v letech 1953 až 1961.
Vlakem do města Chihuahua
Chihuahua je od hlavního města Ciudad de México vzdálena 1455 km. Tuto vzdálenost si zpestřujeme zastávkami v romantických městech St. Miguel de Allende a Guanajuato, necelých 400 km severozápadně od Mexika. Dále na sever pokračujeme poloprázdným komfortním nočním autobusem. Tmu a ticho přehlušuje bláznivý španělský videofilm, přesto se postupně všem podaří usnout. Budíme se v Torreonu, odkud již sledujeme krajinu. Je slunečný jarní den. Naprosto přímá silnice vede po náhorní plošině s poli, loukami, suchými křovisky, kaktusy a je lemována vlevo v dálce pohořím Sierra Madre Occidental a vpravo Sierra Madre Oriental. Odpoledne přijíždíme do Chihuahua. Těžké batohy odkládáme v sympatickém rodinném hotýlku přímo v centru a vyrážíme do ruchu půlmiliónového města.
Druhý den musíme být na vlakovém nádraží včas. Již v 7 hodin odsud odjíždí turistický „vista tren“, tedy vlak 1. třídy, slibující větší dochvilnost, čistotu, výhledy čistšími a většími okny za cenu 107,- NS (přepočet na koruny cca. x 10) do Los Mochis, vzdáleného 653 km.
My dáváme přednost živějšímu lidovému vlaku 2. třídy s více zastávkami, s domorodci a za třetinovou cenu. Ten vyjíždí v 8 hodin. Velkým zážitkem je již samotné osazenstvo vlaku: Mexičané, mestici, podivné umouněné postavy v dekách, helekající výrostci, machos (mačové) v typických kloboucích, které jsou v Mexiku důkazem mužnosti, a jako všude spousta dětí, které švitoří, volně pobíhají, hrají si, ale téměř nikdy nepláčí. Vagóny téměř nepřetržitě procházejí prodavači s vařenou kukuřicí, plackami tacos, které dle přání ochutí, poháry s míchaným čerstvým ovocem. Malé děti nabízejí chlazené nápoje a žvýkačky.
Z Chihuahua, ležící ve výšce 1330 m n. m., vyrážíme směrem na západ. Vidíme ještě několik domů, vysoké silo s gigantickou reklamou Coca-Cola, která je téměř zbožňovaným nápojem Mexičanů, a tím na této trati končí civilizace. Vlak sleduje zvlněný, mírně stoupající terén a záhy se noří do pohoří Sierra Madre Occidental. Občas je vidět ranch jako z filmu či dřevěný srub, jehož obyvatelům udává denní rytmus vlak z Chihuahua.
První větší zastávkou je po 105 km město Cuauhtémoc, ležící 2100 m n. m., v jehož okolí žije zhruba 50 000 menonitů, příslušníků sekty, založené v 16. století holandským reformátorem Menno Simonsem. Menonité, pocházející zejména ze Švýcarska, Německa a Nizozemí, byli začátkem 18. století pro svou víru vyhnáni nejprve do jižního Ruska, později dále do USA a Kanady. Část menonitů, odmítajících kanadský školní systém, našla svůj domov v mexickém státě Chihuahua. Ortodoxní příslušníci sekty museli odsud znovu odejít do Texasu. Menonité, žijící v okolí Cuauhtémoc nepatří ke „conservadores“. Oblékají se sice přísně konzervativně – muži nosí modré laclové kalhoty a ženy dlouhé jednoduché šaty a slamněný klobouk ozdobený pentlemi, ale na rozdíl od ortodoxních menonitů používají auta, traktory, elektrický proud. Dodnes hovoří „plautdietsch“, původním dolnoněmeckým nářečím. Živí se zemědělstvím, z jejich produktů je nejznámější výborný sýr, máslo, šunka a jablka. Jejich vesničky se nazývají campos, místo názvu nesou pouze číslo a tvoří je jednoduché, ale čisté domky.
Další zastávkou je La Junta, kde jedinkrát trochu litujeme, že jsme vázáni na železnici. Jinak bychom bývali navštívili vodopády Basaseáchic, s výškou 310 metrů nejvyšší v Mexiku.
Významnou zastávkou je Creel, městečko, ležící ve výšce 2345 m n. m., žijící z dřevařského průmyslu. Creelem začíná Národní park Caňon del Cobre. Městečko je střediskem indiánů Tarahumara, jichž v celém státě Chihuahua žije na ploše 60 000 km2 přibližně 50 000. Několik indiánů s námi cestuje vlakem, více jich vidíme na nádraží. Přicházejí z blízkých i vzdálených osad, např. Guachóchic, Rocheáchic a Norogáchic, aby cestujícím nabízeli své řemeslné výrobky: košíky, proutěné nádoby, dřevěné masky, ručně tkané pásky a vlněné deky. Indiánky sedí pokorně na peróně, obklopené svým zbožím a dětmi, a se sklopenýma očima čekají, až je někdo osloví. Mají na sobě plátěné tuniky jednoduchého střihu a širokou vlněnou sukni, přepásanou pestrým opaskem. Některé ženy i děti jsou bosé, většina jich však nosí sandále vyrobené z ojetých pneumatik. Děti jsou méně stydlivé. Jakmile vytuší turisty, natahují své ušmudlané ručky a žadoní: „Pesos, pesos!“
Cesta k indiánům Tarahumara
Indiáni Tarahumara jsou velmi plaší, přesto jsme se jim chtěli alespoň nakrátko přiblížit. Nevystupujeme však v Creel, ale až v Divisadero, indiánské osadě ležící bezprostředně na okraji rozsáhlé soutěsky Barranca del Cobre. Do Divisadera přijíždíme se značným, ale očekávaným zpožděním v 16 hodin. Přímo u stanice lze vyjít na vyhlídkovou plošinu, odkud se otevírá pohled na systém do sebe se zařezávajících soutěsek. Ohromující efekt barev, světla a stínů umocňuje sluneční záře, dopadající ze západu na skalnaté hřebeny a plošiny, dělící jednotlivé soutěsky. Fotografická čtvrthodinka pro cestující nám nestačí a necháváme odjíždět dnešní poslední vlak bez nás.
Vydáváme se na objevnou cestu do nitra kaňonu. Sledujeme úzkou pěšinu, prodíráme se křovisky, která pouze zdánlivě zpevňují velmi strmá suťová pole, a nečekaně se ocitáme před indiánskou jeskyní pod skalním převisem. Obtížně schůdným terénem sestupujeme stále níže, tu a tam objevujeme obývané skalní jeskyně či malé chýše. Dříve, než dosahujeme dna soutěsky, se stmívá. V noci klesá teplota nejméně o 20 oC, navíc se zvedá nepříjemný studený vítr. Odměnou za napůl probdělou noc nám je východ slunce nad Barrancou del Cobre. Jsme zkřehlí, ale fascinovaní. S přibývajícími minutami se rozvíjí až neuvěřitelná paleta barev. Nažloutlá obloha nabývá sytějších barev a pomalu se klube slunce, které jakoby poodhrnovalo černou oponu z jednotlivých soutěsek. Skalní hřebeny mezi soutěskami odrážejí svit a barvu slunce, hned fialoví, hned oranžoví. Pomalu ze tmy vystupují další a další hlubiny soutěsky. Stoupá teplota, utišuje se vítr.
Vyrážíme na vysoký skalní převis, slibující daleké výhledy. Nenápadná pěšina vede kolem indiánského stavení, do kterého se vyplašeně ukryje indiánka, zatímco její tři děti směle natahují ruku a škemrají. Vyšli jsme na plošinu na skalním převisu, odkud vychutnáváme úchvatný rozhled na ústí tří hlavních soutěsek. Vracíme se cestou necestou a ocitáme se na širé louce s moderní školní budovou a hřištěm uprostřed, obklopené dřevěnými chaloupkami. Skupina starších indiánů se baví a zdraví nás, opodál dvě dívky perou v potoce šátky a koutkem oka nás pozorují. Scházíme zpět k zastávce vlaku. Blíží se 14. hodina, kdy tudy projíždí turistický vlak 1. třídy, a ruch u stánků s občerstvením a se suvenýry vrcholí. U stánku obsluhují nalíčené a moderně oblečené Mexičanky, na peróně tiše sedí indiánky a pletou žlutozelené košíky z listů pinie a agave.
My pokračujeme vlakem 2. třídy, který se tu objevuje s tradičním zpožděním. Následuje nejatraktivnější úsek trasy – klesání z Divisadera, které je rozvodím Atlantiku a Pacifiku ve výšce 2250 m n. m. až k Tichému oceánu, tedy 0 m n. m. Trať vede tunely, přes mosty, odvážné serpentiny, zařezává se do kaňonu, obklopeného horami a skálami. Tento úsek řadí železnici Ferrocarril de Chihuahua al Pacífico dle mnohých názorů mezi tři nejkrásnější železniční tratě světa. Kvůli značnému zpoždění projíždíme závěr trasy bohužel za tmy a do Los Mochis na pobřeží Tichého oceánu přijíždíme místo plánovaného příjezdu o půlnoci až ve čtyři hodiny ráno. Nevadí. Plni nových zážitků se vracíme na jih, tentokrát podél pobřeží Pacifiku.
Nejširší nabídku průvodců a map Mexika (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
Kdo jsou indiáni Tarahumara?
Indiáni Tarahumara žijí výhradně v severomexickém státě Chihuahua. Patří k velké skupině utoaztéckých jazyků. O jejich minulosti je známo velmi málo. Jisté je, že před conquistou (španělskou kolonizací začátkem 16. století) obývali rozsáhlá území Chihuahua.
První jezuitské misionáře vítali Tarahumara začátkem 17. století s nadšením. V prvních misionářích viděli mocné šamany, tajemné zástupce jiných světů. Věřili slovům misionářů, padres, kteří jim přinášeli křesťanství, nové rituály, motlitby, hudbu, ale i kozy, krávy, prasata a nové metody v zemědělství. Díky misionářům se dokonce mnozí Tarahumara vzdali kočovného života a usadili se kolem nových misií, ve vesnicích – pueblos.
Potom přišli Španělé. V předhůří Sierry byly v letech 1684 – 87 objeveny bohaté zásoby zlata a stříbra. Na jejich dobývání bylo třeba pracovních sil.
Vojáci se vydali k misiím, kolem nichž žili Tarahumara, a odvlekli muže k nuceným pracem a znásilnili ženy. Plundrovali, bili a vraždili nepoddajné. Po vojácích následovali španělští kolonisté, kteří si zbraněmi vynucovali totéž. Navíc zde rozšířili neštovice, do té doby neznámé. Tarahumara věřili tomu, že se jejich děti nakazí při křtu. Křesťanská idyla skončila. Ve dvou válkách – 1648 až 1652 a 1690 až 1698 se Tarahumara bránili proti vetřelcům. Pálili kostely a vraždili. V roce 1698 byli potlačeni. Od té doby zůstali pokorní. Pokora a ignorance se však staly pouze jejich novými zbraněmi. Byli zatlačeni do nehostinného pohoří Sierra Madre Occidental, kde jim bylo do jisté míry umožněno udržovat své zvyky a svébytnost .
Jako první novodobý evropský badatel navštívil soutěsku Barranca del Cobre a její obyvatele v roce 1900 Nor Carl Lumholtz.
Jméno „Tarahumara“ vytvořili první jezuitští misionáři, kteří takto nazývali indiány společného náboženského vyznání a podobného způsobu života. Jezuité používali i pojem „národ Tarahumara“. Myšlenka národa či státu je však indiánům Tarahumara cizí. Jsou to individualisté.
Sami sebe nazývají „Rarámuri“, „běžci“. Nejnápadnější vlastností Tarahumara je jejich zdrženlivost a plachost. Když Tarahumara navštíví souseda, zůstane stát v patřičné vzdálenosti od stavení a čeká, až se objeví pán domu. To může trvat deset minut, hodinu, dvě hodiny. Po čase na sebe začne upozorňovat, např. pokašláváním. Bez vyzvání však nikdy nepřekročí práh ani domu svého bratra. Rituální zdvořilost a vzájemná zdrženlivost Tarahumara se projevuje i při jejich rozhovoru – dívají se někam stranou nebo mají sklopený zrak a dávají pozor, aby nedošlo k sebemenšímu tělesnému kontaktu. Dokonce i nejbližší známí vyjadřují radost ze shledání pouhým letmým pohlazením dlaně. Hovoří spolu tiše, jakoby nezúčasněně. K hádkám ani k diskusím nedochází. „Muje machí,“ říkají, „sám to víš nejlépe.“ Národopisec Carl Lumholtz tvrdil, že: „Tarahumara jsou ve svém všedním životě tak stydliví a zdrženliví, že snad ani neuplatňují svá manželská práva, a to, že rasa vůbec přežívá, lze připsat hlavně účinkům Tesqüina. Tesqüino je nakyslé domácí kukuřičné pivo. Má sice nízký obsah alkoholu, ale bývá konzumováno v takovém množství, že se toužebně očekávaný účinek vždy dostaví: společné, krásné opojení. Během tohoto opojení končí veškerá zdrženlivost a zábrany. Po vystřízlivění spolu Tarahumara jednají s obvyklým respektem až do příští tesqüinády.
Tesqüino je výživou, léčivem i bohem . Dalo dokonce vzniknout i životu na Zemi: Na počátku světa bylo slunce a měsíc tmavé. Tarahumara ponořili do tesqüina křížek, potom se jím dotkli slunce a měsíce a bylo světlo.
Tesqüino se pije výhradně ve skupině, jako oběť bohům, rozloučení se zemřelými, uvítání novorozenců, pro uzdravení lidí i zvířat. Tesqüináda se pořádá téměř stokrát do roka. Zhruba tolik dní v roce Tarahumara hladoví. Žijí z trochy kukuřice, fazolí a dýně – a jsou šťastní. O chabochi, tedy o všech cizincích, bílých i mesticích, si Tarahumara myslí své: „Chabochi jsou příliš zaměstnaní. Proto málo žijí.“
