Vladivostop aneb sama stopem na Sibiř

Kdy se zrodil nápad jet sama holka stopem přes celé Rusko?

Dávno jsem tu myšlenku měla v hlavě, jako spoustu dalších. Jenže na ni musel přijít ten správný čas. Po dvou letech na jedné židli ve vyhřáté kanceláři to chtělo zmizet někam daleko, provětrat si hlavu a načechrat si přistřižená křidélka. Nemusela jsem nad tím ani moc přemýšlet. Lepší cíl cesty než Vladivostok bych těžko hledala.

Připadalo Ti to jako dobrodružnější z Tvých počinů nebo jsou takové cesty normálka?

Stopuji často ve všech možných směrech, je to pro mě normální způsob dopravy, baví mě to. Rusko pro mě však byla velká neznámá. Možná jsem se na začátku přeci jen trochu bála. Není to to samé, když jedete z Třebíče do Vladislavi a když do Vladivostoku. Dobrodružné však konec konců může být obojí.

Bála ses na cestě někdy?

Nedostala jsem se do přímého nebezpečí. Medvěda jsem nepotkala, nikdo mně neubližoval, hlady jsem neumírala, nezabloudila jsem. Když jsem někdy uvízla po tmě na silnici, bála jsem se trochu, že zůstanu uprostřed Sibiře navždycky. Jsem trochu netrpělivá. Ale je jasné, že nějaké auto stopařovi
nakonec stejně zastaví.

Proč nejraději cestuješ úplně sama?

Cestuji sama, abych se dostala dané zemi co nejvíc pod kůži. Ta samota je relativní. Snažím se být celou cestu v kontaktu s místními lidmi. Navíc cestovat „na adinočku“ je jednodušší, ve dvou by se stopovalo hůř.

Jak se stopuje po Rusku? Projela jsi ho celé – jak se mění podmínky na stopování?

Není to nic neobvyklého, v Rusku je stopařů hodně. Ale není to úplně snadné. Hlavně v evropské části Ruska řidiče osobáku zastavit ani nenapadne. V podstatě až na Ural mě vezli samí profesionálové, přesedala jsem z jednoho kamiónu na druhý. Čím dál víc na východ, tím se mi však zdáli obyčejní lidé
přístupnější. Začali si mě všímat i řidiči moskvičů, japonských čtyřkolek, jeepů a UAZíků. Psala jsem si poctivě stopovací cedule, což v Rusku není obvyklé. Podle toho si kdekdo všimnul, že jsem cizinec a o to raději mě zastavovali.

Vyšla Ti i knížka Vladivostop. Máš z ní radost? Co je jejím hlavním posláním?

Mám z ní velkou radost, je to takové moje vypiplané dítě. Chtěla jsem se v ní podělit o pár postřehů, nahlodat některé stereotypní názory a zbořit předsudky ať už vůči stopování, nebo proti Rusku. Třeba to bude někoho inspirovat. Kdo ví? Třeba napřesrok pojedou do Vladivostoku davy.

Nedávno ses vrátila z Himaláje. Jak dopadla Tvá expedice?

Nenazývala bych to expedicí, byl to spíš takový výlet. Letos jsem se byla podívat u pramenů Gangy a Jamuny. Nic velkolepého. Chtěla jsem si jen zaflirtovat se svatými muži a trochu si srovnat v hlavě některé věci. Každý výlet do Asie je takovou malou terapií.

A co další cestovatelské sny?

Tuším, že se budu vracet zpátky do asijských velehor. Ať na místa, kde už  jsem byla, nebo o údolí vedle.

Díky, Katko, za rozhovor.