(* okolo 1100, † 18. 1. 1174 Meerane (?) v Durynsku) – český kníže a král
„Mezitím Vladislav, král český, skvoucí se ve svém odění, útočí se svým vojskem na první šik Milánských; probodl veskrz jejich vůdce, praporečníka Dacia, ten proboden tam padl. Druzí bojovníci pak, jak z Čech, tak z Němec, vrážejí do nepřátel…“ Takto květnatě neznámý český kronikář popsal hrdinství českého krále v bojích u Milána roku 1158.
Výpravy knížete Vladislava II.
Vladislav II. byl synem knížete Vladislava I. (vládl 1109 17 a 1120–25) a jeho manželky Richenzy z Bergu. V mládí, za vlády jeho strýce Soběslava I. (1125–40) několikrát uprchl z Čech k příbuzným v Bavorsku. Roku 1136 měl vést český oddíl na římské korunovační jízdě císaře Lotara, ale se svěřenými penězi uprchl; čeští vojáci, ač bez velitele, při císaři vytrvali po celou dobu tažení.
V r.1140 byl Vladislav II. českými předáky vybrán, aby se stal knížetem. Několik následujících let se musel bránit útokům svých příbuzných, ale knížecí stolec udržel, zejména díky bratru Děpoltovi. Teprve roku 1147 si mohl dovolit na delší dobu opustit Čechy. Tehdy se vydal, jako první český panovník, na křížovou výpravu do Svaté země.
8. 6. 1147 se dostavil, spolu s bratrem Jindřichem a bratrancem Spytihněvem, k císaři Konrádovi III., který byl hlavním vůdcem výpravy. Přes Uhry a území byzantské říše se křižáci dostali do Malé Asie, tam ale nedosáhli větších úspěchů a se značnými ztrátami se stáhli zpět do Nikae (dnes Iznik poblíž Istanbulu). Z českých padlých se připomíná maršálek Jiřík a kancléř Bartoloměj. K návratu se Vladislav rozhodl v následujícím roce, aniž by dorazil do Jeruzaléma; při zpáteční cestě navštívil Kyjev a Polsko.
Další velká tažení krále Vladislava II.
Druhý z velkých vojenských podniků Vladislava II. proběhl v roce 1158. V lednu tohoto roku mu císař Friedrich Barbarossa v Řezně propůjčil královský titul, za což se měl Vladislav zúčastnit velkého tažení do Itálie. Na jaře vytáhl český král s početným doprovodem na jih, a v červnu se vojáci vyznamenali při bojích u Brescie. Slávu pak získali Češi hlavně při dobývání Milána, když 23. 7. 1158 přebrodili rozbouřenou řeku Addu a umožnili tak obležení města. U Milána české oddíly i s Vladislavem setrvaly až do kapitulace města v září téhož roku. Poté se většina Čechů vrátila domů; přesto někteří, hlavně biskup Daniel a jeho kaplan, kronikář Vincencius, setrvali při císaři i v následujících letech.
Vladislav v následujících letech podnikl ještě několik dalších výprav, například do Uher nebo do Polska. Koncem roku 1172 se vzdal trůnu ve prospěch syna Bedřicha; císař Friedrich ale nového panovníka příštího roku sesadil a zestárlý Vladislav II. byl donucen na statcích své manželky Judity v Durynsku, kde brzy zemřel.
• Novotný V.: České dějiny I/2, Praha 1913; Fiala Z., Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995–1310. Praha 1965
Encyklopedii českých cestovatelů vydalo nakladatelství Libri
