Podnikl několik geologických expedic po Střední Asii, dále se zabýval výzkumem věčně zamrlých ploch a nerostných ložisek na Sibiři. Je také znám jako autor sci-fi románů.
OBRUČEV Vladimir Afanasjevič (* 10/22. 10. 1863, Klepenino, Rževský újezd, Rusko, † 19. 6. 1956, Moskva, Rusko) – ruský (sovětský) geolog, cestovatel po Střední Asii, Číně a Mongolsku, znalec Sibiře
Kopce jsme prozkoumali týž den; rozdělili jsme se na tři části. Já jsem prohlédl severní třetinu, studenti střední a jižní. V kopcích často vystupovala masivní žula, jejíž svahy byly často velmi nerovné, jako by byly ožrány jakýmsi gigantickým kamenožravým hmyzem. Měly totiž na sobě značně hluboké vyhloubeniny různé velikosti. Ale nad žulou se ještě na různých místech zachovaly zbytky hornin, do nichž protekla žula v tekutém stavu ještě v nitru zemské kůry a značně je přeměnila, metamorfovala, jak říkají geologové, žárem, který ze sebe vydávala při chladnutí, a parami a plyny, které z ní vystupovaly Tyto horniny byly různé, tmavé i světlé krystalické břidlice a také byly doslova vyžrány; ale prohlubně v nich byly jen malé, jeden až dva centimetry v průměru a stejně tak byly i hluboké. Vypadaly jako staré dřevo prožrané červotočem. Všechny tyto prohlubně vznikly větráním v poušti vlivem větru, který z prohlubní vyfukoval zrna materiálů, uvolněných větráním.
Popis bizarních geomorfologických útvarů s populárním vysvětlením jejich geologické podstaty patří k typickým rysům cestopisů V. A. Obručeva, který velkou část života věnoval zkoumání hornatých oblastí na pomezí někdejší carské říše a Číny.
Geolog na stavbě Zakaspické železnice
Do Střední Asie zavedla mladého geologa V. A. Obručeva, žáka I. V. Mušketova, stavba Zakaspické železnice. Spolu s báňským inženýrem Karlem Ivanovičem Bogdanovičem (1864–1947) vyjel jako čerstvý absolvent Báňské akademie v polovině července 1886 do Carycinu (Volgogradu) a Astrachaně. Pokračovali parníkem přes Kaspické moře do Petrovska (Machačkala) a do Baku. Pokračovali přes moře na jeho východní břeh do přístavu Uzun-ala (blízko Krasnovodska), kde začínala cesta ruských geologů Turkménií – do Kyzyl-arvatu a pevnosti Kara-kala v pohoří Kopetdag.
Karavanní cestou projeli (s řadou odboček) po okraji pouště Karakum do Geok-tepe a Ašchabadu. Podél řečiště Tedženu se vydali do historického Mervu (Mary) a proti toku Murgabu a Kušky na afghánské hranice. Po návratu do Mervu se přes Karakum pustili k řece Amu-darja, do města Čardžou a zpátky do Mervu, kde V. A. Obručev zakončil první část výpravy do Zakaspicka.
V srpnu 1887 se Obručev vydal za pokračováním průzkumu Zakaspicka. Po dobudování železnice se dostal vlakem až do Kyzyl-arvatu a Tedženu a odtud do Mervu a Čardžou. Vozem zajel do Buchary a podél řeky Zavšanu do Samarkandu, kde podnikl několik geologických exkurzí do okolí.
Zkoumání převodu vodstva
Obručevovy expedice pokračovaly na jaře 1888, kdy se počátkem března octl znovu v Čardžou. S koňmi a velbloudy zamířil k horními toku Amu-darji. Dostal se na východní okraj pouště Karakum k afghánským hranicím a v okolí Kerki zkoumal vyschlá řečiště, jimiž kdysi tekla Amu-darja. Po návratu do Čardžou se vypravil se skupinou kozáků přes Repetěk do Mervu, železnicí pokračoval do Kyzyl-arvatu a dlouhou karavanní cestou přes Karakum do Chivy. Zkoumal přitom možnosti převedení vod Amu-darje do starého koryta (uzboje) a jím do Kaspického moře. Realizaci podobných projektů však považoval za nereálnou.
Na tři roky se V. A. Obručev vzdálil od pouští a stepí Střední Asie. S geologickým kladívkem putoval po horním toku Leny, po březích Bajkalu, v tuvinské oblasti a na Sajanském pohoří (1889–91). V roce 1892 přijal nabídku G. N. Potanina a provázel jako geolog jeho expedici do Mongolska a přes Peking a Si-an do východního Tibetu. Výsledky jeho výzkumů výrazně přispěly k poznání pouště Gobi, oblasti Ordosu, pohoří Alašan a Nan-šan. Poznávání Sibiře doplnil expedicí do krajů na východ od Bajkalu (1895).
Výzkum mezi pohořími Ťan-šan a Altaj
Počátkem května se V. A. Obručev vrátil do Střední Asie. Odjel do Omska a parníkem se dostal po Irtyši do Semipalatinska. Cílem výpravy, které se vedle dvou studentů zúčastnili i jeho synové Alexandr a Sergej, byl geologický a geomorfologický výzkum oblastí mezi pohořími Ťan-šan a Altaj. Zamířil do Sedmiříčí a do Kirgizské stepi a prošel do Číny, kde se výchozím místem stalo město Čugučak (dnešní Tcha-čcheng). Prošel širokým údolím Džungarská vrata a podrobněji zkoumal okolí jezera Ebi-núr. Prošel pohořími Majli a Barlyk a dotkl se předhoří Džungarského Altaje. Po návratu na ruské území přešla Obručevova expedice pohoří Tarbagataj a své putování zakončila v Zajsanu.
V červnu 1906 se znovu rozjel (v doprovodu mladšího syna Sergeje a M. A. Usova) do pohraničí Džungarie. Zkoumal zlatonosné pohoří Džajr a masív Kožutaj, tamější ropné prameny spolu s eolickými útvary, které v okolí řeky Džan tvoří celá města.
Třetí expedice do Džungarie
Potřetí vedl V. A. Obručev svou expedici do Džungarie v červnu 1909, kdy opět spolu s Michailem Antonovičem Usovem (1883–1939) a synem Sergejem, který zpracoval mapu džungarského pohraničí, se vydali do pohoří Barlyk, Karatau a Majli. Rozhodli se znovu navštívit Džair a přeťali hřeben Kožutaj. Výsledky výprav do Střední Asie zpracoval Obručev, který působil na technologickém institutu v Tomsku, do vědeckých monografií (Centraľnaja Asija, Severnyj Kitaj i Naň-šaň, 1900–01; Pograničnaja Džungarija, 1912, 1940; Vostočnaja Mongolija. Geogafičeskoje i geologičeskoje opisanije, 1947) a cestopisů.
V pozdějších letech se V. A. Obručev zabýval výzkumem věčně zmrzlých půd a nerostných ložisek na Sibiři. Příznivcům sci-fi je znám jako autor vědeckofantastických románů Sannikovova země (1926, česky 1955) a Plutonie.
Encyklopedii světových cestovatelů vydalo nakladatelství Libri.
