Víte, že v indickém Váránasí najdete českou školu?

O měsíc později se znovu vydávám do Indie a o rok později spolu s přítelem Vickym ve Varanasi zakládáme NGO jménem Sunshine Education Society, konkrétně školu pro chudé děti. Kupujeme ratanové koberce na zem, tabuli a pár sešitu. Pronajali jsme si jednu místnost, uprostřed které je postel a  s obrovskou netrpělivostí a nadšením začínáme!!!! První den přišlo do školy asi 5 děti z chudých rodin bydlících v okolí. Děti sedí na zemi v tureckém sedu a my píšeme na tabuli ABCD. Začátky jsou strašně těžké, většinou na mě mluví tři děti najednou jazykem, kterému vůbec nerozumím. Neustále se musím ptát Vickyho ať mi to přeloží.

Děti bereme i na výlety, Váránasí, Indie

V místnosti je 30 stupňů, na slunci 43 a já občas utíkám ze třídy, protože mám pocit, že se z toho zblázním. „Do čeho jsem se to pustila?!“ ptám se sama sebe. „Pustila ses do toho, protože nepřemýšlíš, kdybys trochu přemýšlela tak se do toho nikdy nepustíš!“ Sama sobě si odpovídám. Potom se podívám na děti, vidím, jak jsou úžasné plné energie, spontánní a vůbec nepřemýšlejí. Přesně proto je mi s nimi tak dobře.

Čím déle žiju v Indii, tím více mám možnost poznat, jak tady školy fungují. Je mi z toho trochu smutno.  Tady se i státní školy musí platit, děti do školy nosí uniformy a spíš to ve škole vypadá jako na vojně. Děti se před a po vyučování seřadí před školou jak vojáci, okolo prochází učitel a kontroluje, jestli někdo nevyčuhuje. Když vyčuhuje, tak dostane pohlavek. Hrozivé jsou i historky, které mi vypraví můj přítel Vicky (nenechte se mýlit, je to hindské jméno, jeho původní verze je Vikas) Když chodil do školy, učitel je trestal tak, že je bil přes prsty hůlkou nebo jim mezi prsty dal pastelky a potom je silou zmáčkl.

K výuce používáme laptop, Váránasí, Indie

Určitě teď kroutíte hlavou a říkáte si: to je přece týrání, to není trest. Bití dětí často hraničící s týráním je zde každodenní záležitostí. Rodiče to berou jako součást výchovy, bez toho by se prý děti nic nenaučili. Děti ze soukromých škol se učí všechny předměty v angličtině. Učí, není úplně to přesné slovo. Ony se v podstatě neučí, ony jenom anglicky umí číst, ale vůbec nerozumí, o čem se píše. Školáci vlastně stěží umí říct v angličtině, jak se jmenují, jak by mohli potom rozumět náročnému textu.

Čím více si uvědomuji nesprávnost takovéto výchovy a systému školství, tím vice toužím poskytnout dětem nějakou jinou zkušenost.  Dát jim pocit svobody, místo příkazu, nechat je sami se rozhodnout co by se chtěli učit. Také velmi vnímám povahové rozdíly mezi dětmi. Dva stejně staří kluci jsou naprosto odlišní. Jeden se chová jako Gándí druhý jako Mauglí. Jeden chce jenom sedět a učit se druhý není schopen sedět ani minutu.

Vím, že Mauglí nemá žádnou poruchu pozornosti. Pohyb je jeho přirozeností. Jak můžu po obou dětech chtít vidět stejné výsledky, když jsou tak povahově odlišné? Učíme v odpoledních hodinách od 2 do 5 hodin.  Některé z dětí, které chodí do naší školy, navštěvují také státní školu. U nás děti neznámkujeme, protože silně cítíme nespravedlnost tohoto hodnotícího systému. Nemáme ani žádné vysvědčeni. Naše škola je nepovinná. Kdo má chuť přijde, kdo nemá, ten nepřijde, Dáváme dětem také prostor pro hru a vlastně učíme děti hrou. Používáme Montessori pomůcky ( ze je koupit i v Indii) a laptop. Angličtinu učíme tak, že na děti mluvím dvojjazyčně, to co řeknu hindsky, zopakuju v angličtině.

Ve státních školách je to někdy jak na vojně, Váránasí, Indie

Naše škola funguje dva roky a v průběhu těch dvou let jsme se museli 5 krát stěhovat. Pronajímáme si jednu místnost, ale většinou kvůli hluku nás nájemce vyhodí. Indické děti milují tanec, tak jim chceme občas dopřát tu radost, aby si pořádně od srdce zatančili.  Našim snem je koupit dům, kde bychom děti učili, kde by měli děti prostor pro hraní, tvoření a tanec. Dát jim něco jako druhý domov. Chtěli bychom dát prostor také dobrovolníkům, kterým bychom chtěli poskytnout ubytováni, aby mohli podle libosti trávit čas s dětmi. Podle našich zkušeností jsou dobrovolnici neocenitelní, jelikož otvírají dětem rozhledy, vyprávějí, jak se žije v jiných zemích, co tam lidé dělají, co rádi jedí, jaká tam žijí zvířata.  Probouzejí dětskou zvědavost a touhu se učit.

Blíží se květen a s ním i mučivá vedra. V tomto období jsme se rozhodli dat dětem prázdniny (mají je i ve státních školách) Můj pobyt v Indii se chýlí konci a mě čeká tříměsíční pobyt u nás v Cechách. Konečně zažiju pocit jaké to je otočit kohoutkem, ze kterého teče teplá voda, a dát si pořádnou sprchu. Konečně ochutnám rohlík s párkem a hořčici a koupím si sýr.  Jako každým rokem budu pořádat charitativní bazárek, vyprávět o naší škole, o životě v Indii, shánět školní pomůcky, oblečeni pro děti a co nejvíc? Těšit se zpět do Indie!