Víte, jak se cestuje po Afghánistánu? V podstatě docela snadno!

Můj první kontakt s Afghánistánem byl v Dubaji. Pro každého je Dubaj pohádková země plná zlata, moderní architektury atd. Pro mě je nepochopitelné, že sem lidé vůbec jezdí a dívají se na nedokončené stavby, které jednou budou vypadat úžasně. Pro mě je Dubaj prostě velká vytěžená jáma a ten, kdo ty jámy vykopává, staví mrakodrapy a stará se o chod Dubaje, jsou dělníci z třetího světa. Od Filipín přes Nepál až po Pákistánce. A mezi nimi jsou i Afghánci.

Byl jsem hladový a hledal jsem restauraci, kde bych svůj hlad ukojil. Nic nebylo otevřené a jen jedna restaurace byla prázdná. Tak jsem vešel. Přivítal mě malý zavalitý, zarostlý a usměvavý člověk. Když jsem si objednal jídlo a zeptal se, odkud je, přiznám se, že mě lehce polil pot. Navzdory tomu, že se tvářím jako někdo, kdo nevěří všemu, co se píše v novinách a vidí v TV, hned jsem si šéfa restaurace Ahmeda představil s kalašnikovem v ruce, jak nutí ženy chodit v burkách a popravuje ty, co nedodržují korán. U afghánského kebabu jsme si povídali o čemkoli a to, co mě fascinovalo – přestože vyprávěl, jak je těžký život, jak se bojuje – byl jeho nikdy nekončící úsměv. Právě ten úsměv a ta dobrota, která z něj vycházela, mě nahlodala se tam jet podívat. Ani nemusím popisovat reakce, když jsem mým klientům druhý den oznámil, že jsem byl v afghánské restauraci. Toto bylo asi tak před 3 lety.

Až letos se naskytla možnost. Práce mě odvedla do další velmi populární země jménem Írán a přišlo mi velmi IN podniknout cestu Írán, Afghánistán a Pákistán. Už jen získat víza není žádná maličkost. Musíte projít osobním pohovorem na afghánském velvyslanectví a dokázat, že nejste blázen, a podepsat, že když se vám něco stane, je to váš problém a velvyslanectví vás upozornilo.

Jaké je nebezpečí? A na co si musíte dát pozor?

Afghánistán je relativně bezpečný ve velkých městech, která mají zatím – ať už spojenecká nebo vládní vojska – pod svou kontrolou a kde jsou neustále prohlídky. Do vesnic a mimo města se nechodí. Respektive můžete, ale víte, že se vám může něco přihodit. Už jen když vyjedete 60 km za Kábul, vám reálně hrozí útok od jednotek Talibanu.

Cesta začala v íránském městě Mašhad, který patří mezi nejposvátnější místa Íránců. Město je také známé tím, že je zde silná komunita Afghánců. Téměř každý ví, že muslimové chodí každoročně do Mekky, kterou ročně navštíví okolo 5 milionů poutníků. Pro Šíty, kteří tvoří 95 procent všech Íránců, plyne povinnost navštívit ještě i Mašhad. Věděli jste, že toto poutní místo ročně navštíví až 35 milionu poutníků? Zatímco Mekka je pro nemuslimy zakázané místo, kam se nedostanete, Mašhad je naopak otevřený.

Ženy chodí v nejčernějších čádorech a ve městě během celého roku vládne slavnostní atmosféra. Den před odjezdem do Afghánistánu se oblékám i já do černého. Chci se podívat do hrobky osmého imáma Alího ar-Rezy. Komplex je otevřen 24 hodin denně a je jedno, jestli je den či noc. Neustále sem proudí poutníci v tisících. Čím blíže jste k hrobce, tím větší je tlačenice. Lidé začínají plakat nad smrtí svého imáma, jehož zabili Sunnité. Pláčou, jako kdyby jim zemřel někdo v rodině, nic hraného, skutečný pláč, nářky a vyvolávání Alláha. Když někdo z davu zakřičí „Alláh je velký“, v stejném momentě 25 tisícová mešita padne na kolena a zakřičí sborově „Alaaaah„. Ještě teď mám z toho husí kůži.

Snažím se dostat k hrobce. Věří se, že když se jí dotknete, pomůže vám vyřešit vaše zdravotní problémy. Tlačenice, modlitby, odříkávání koránu… Jsem téměř 20 cm od hrobky, ale mám pocit, že se k ní nedostanu. Dav mě unáší dál. Někdo zezadu podává svého dvouletého syna, ať se alespoň on dotkne. Dav mi ho dává do ruky a já se alespoň takto dostanu na dotek k hrobce. Neskutečné, neuvěřitelné. Místo nabité emocemi, zážitky, modlitbami, touhou. Kdybych už nic nezažil, tohle stálo, jak se říká, za všechny peníze.

Rozloučení

Druhý den mě čeká kamarád Ruvi a svým autem mě bere k hranicím. Ruvi pracoval během americké invaze pro německou televizi a zajišťoval překlad z perštiny do němčiny. Téměř celá západní část Afghánistánu umí persky a má pozitivní vztah k Íránu. Do dnešních dní se Írán snaží získat vliv. „Ruvi, byl jsi v Afghánistánu?“

„Ne, bál jsem se. Byla válka, bral jsem novináře k hranicím a snažil jsem zajistit pro ně všechny formality. Dnes je Afghánistán v městech v pořádku, ale dávej pozor, žádné hrdinství, a když se ti nebude něco líbit, ihned kontaktuj policii.“ Poslední rady před hranicí.

Potřeseme si rukou, já řeknu na závěr: „See you.“

„Insallah,“ odpovídá, neboli dá-li Bůh.

Íránsko-afghánská hranice

Žádné opuštěné místo. Žádné vojenské zátarasy, kulometná hnízda nebo neustálé kontroly, jak to bývá na jiných hranicích. Slušný čilý ruch kamionů, obchodníků… Jen já sem jaksi nepatřím. Íránské výstupní razítko dostávám rychle, jediné, co je jim divné, že kde je to malé Česko a popřejí Khoda Hafez a ať se vrátím opět do jejich země.

Zatímco íránská strana měla vojáky upravené a vládla zde vojenská disciplína, řád a vše mělo své místo, tak o té afghánské se to říct nedá. Už sice z dálky vidím americká ozbrojená vozidla a kulomety namířené na mou stranu, ale afghánští vojáci nikde. Když jsem je nakonec našel, popíjeli čaj, povídali se a já se ptám na pasovou kontrolu v území nikoho. A vojáci? Neupravená uniforma, samopal položený vedle budky a vojáci mají místo tzv. bagančat zn. „kanada“ klasické arabské pantofle. Vstupuji vůbec do země, kde je již přes 30 let neustálý vojenský konflikt? Žádná kontrola zavazadel, pouze kontrola pasu, otisky prstů a s úsměvem WELCOME TO AFGHÁNISTÁN a jsem vyplivnut ven. Nikdo mě nečeká, žádní směnárníci, prostě nic, jen v dálce vidím tabuli s oznámením Kábul 1500 km. Mým cílem je se dostat do Herátu, města, které kdysi patřilo mezi známé obchodní místa na hedvábné cestě.

Jaké jsou mé první pocity z Afghánistánu?

Ano, trochu se bojím, mé představy byly šílené. V jedné myšlence si představuji, že jsou určitě za rohem ozbrojenci a čekají na blázna, za něhož dostanou výkupné, nebo když budu na místním trhu, vybuchne bomba, nebo se stanu svědkem přestřelky… Vše, co se mi dostávalo z médií za poslední roky, si představuji, že se stane i mně. Ne, nejsem žádný hrdina, obavy jsou, ale zase ne takové, které by mě paralyzovaly.

Na náladě mi nepřidá ani to, že taxík, který jsem sehnal, se za vesnicí pokazí a musíme čekat na někoho, kdo ho opraví. Ve středu nicoty, prázdnoty a stmívá se. Před cestou jsem se připravil, ať vypadám co nejautentičtější. Nechal jsem si narůst pořádnou bradku, naučil pár vět z koránu a kamarádka mi zajistila maličký přenosný korán v případě, kdyby mě někdo chytil, ať vidí, že patřím jakoby k nim. Ta bradka mi asi vyšla, neboť nikdo mě neodhadl na Evropana. Nejzápadněji jsem se dostal do Turecka. Nejvíce mě potěšilo, když si mě pákistánský celník spletl s Afgháncem. Prostě štěstí.

Afghánistán zaplňuje přední negativní statistiky. Země s nejnižším věkovým průměrem, s nejnižším stupněm vzdělání, s nejnižším příjmem na hlavu a pochopitelně jedna z nejnebezpečnějších zemí. Všechno je asi pravda. Mám hodně nacestováno, přes sto zemí, ale takovou chudobu jsem v životě nezažil. Nikde na světě se mnou tak nelomcovaly emoce jako zde.

Procházím se ve středu Kábulu a dítě dostane epileptický záchvat. Nikdo nepomůže, nikdo se nezastaví, nikoho to netrápí. Po pár minutách dítě jako nic vstane, utře si pěnu kolem úst a život jde dál. V ten den mám chuť si dát skleničku něčeho tvrdého, ale nemohu. Nejen v Afghánistánu, ale v Íránu a v Pákistánu je zakázáno pít alkohol. Tak si dávám alespoň silný čaj. Do toho obrázek zahalených žen v modrých čádorech žebrajících na ulici, děti hrající fotbal na fiktivním hřišti, hodně žebráků, kterých si nikdo nevšímá. V dálce zahučí siréna a za chvíli je odstávka cesty a projíždějí vládní auta. Vpředu a vzadu armáda ozbrojenců a vše zajišťuje těžká technika. Za jeden den mám takový přehled o nejmodernější výzbroji, že nemusím na žádný veletrh zbraní. Obrovská pancéřová auta a na střeše velký kulomet. Kde je voják, co by ho obsluhoval? Vždyť se ten kulomet hýbe! Ano, ovládají ho z kabiny joyestickem. Hlaveň se na mě otáčí a já podvědomě uhnu.

Nejširší nabídku průvodců a map Afghánistánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

S místními o situaci

Všude, kam jdete, vás kontrolují. Je jedno, jestli jste bílý, černý, Afghánec s velkou bradkou či s výrazem Ježíše Krista, všechny před vstupem do obchodu, hotelu, tržiště kontrolují po zuby ozbrojení policisté. Hledají bomby. Pokouším se při první prohlídce udělat vtip. No, je nemístný a nehodí se. Přesto si domácí zvykli na všechna nařízení, příkazy a nikoho nic nerozhodí. V hotelu mě už znají, zvou mě každý večer na čaj, berou mě téměř za svého, ale kontrolu zavazadel a mě nevynechají.

Když mi zapípají šrouby v mém koleni, zpozorní. Nedivím se, že mi na začátku nedůvěřují, ale naštěstí se nechají přemluvit. Když jdete na letiště, procházíte přes tzv. bludiště z betonových zátarasů, vysokých téměř 3 metry. Za každou zatáčkou kulometné hnízdo s odjištěnými kulomety. Proč? Kdyby se někdo rozběhl, že se jde odpálit… Toto jsou pro mě nejskličující okamžiky. Cítím válku, cítím jemný strach a že se každou chvíli může něco změnit.

Povídám si s Mohamedem o situaci. Sám říká, že horší už to být nemůže a bude jen a jen lépe. Chce tomu věřit. Ptám se ho, co říká na americká vojska. „Amíkům můžeme děkovat, že vyhnali Taliban, který nutil ženy, aby nosily burku, aby nevycházely ven a každý prohřešek vůči islámu se trestal přísnými tělesnými tresty nebo přímo popravou. My bychom si asi Taliban neodstranili. Jediné, co nám vadí je fakt, že nám slíbili, že bude bezpečněji. A to není. Vyjedete 30 kilometrů ven z Kábulu a hned vás zastaví Taliban a kontroluje, zda někdo nepracuje pro vládu. Pokud pracuješ, máš velký problém.“

A za koho bylo lépe? „Rusové naše vesnice vystříleli a byli to okupanti, Američané vyhnali Taliban z měst a pomohli nám, ale bezpečno není. Asi tak by se dala charakterizovat nálada a postoje místních o současnosti resp. s nimiž jsem mluvil. Taliban byl oslavován za boj proti Rusům. Rusy zde nikdo jinak nenazve než okupanti, neboť nikdo je nevítal, nepozval. A Taliban s pomocí Alláha a Američanů vyhrál. Po odchodu posledního sovětského vojáka zavládla euforie svobody a každý si myslel, že Taliban má vládnout, vždyť tu válku vyhrál. Najednou se ale různé frakce začaly hádat mezi sebou. Uzbecké, tadžikské, afghánské… A nastala občanská válka. Afghánistán byl na okraji světového zájmu a také proto měl Taliban postupně odvahu zavádět to, co by jindy neprošlo. Tvrdé islámské zákony resp. zákaz všeho západního. Lidé opět začali utíkat ze své země. Muži si měli nechat narůst pořádnou bradku, ženy se měly zahalit, nepracovat, byla zakázána hudba, zábava, pomalu i smích. Kdyby nepřišel Usama, asi by svět zůstal lhostejný. Saúdskoarabský obchodník zatáhl zemi opět do světového konfliktu. Mnoho lidí mu nemůže přijít na jméno.“ Ale místní při čaji příliš nezkoumali politiku jako my Evropané. Rozebírají, jak jednou bude a těší se, že bude lépe. Ale kdybyste čekali chmurné, strhané tváře plné smutku …. Ne, snaží se brát téměř vše s úsměvem, vždyť co jiného jim zbývá.

Život plyne všude stejně

V průběhu mé cesty jsem nepotkal ani jednoho Američana, to neznamená, že tu nejsou, ale asi postupně předávají moc afghánské vládě. Druhý den v Herátu potkávám francouzského legionáře, který pracuje jako bodyguard. Jméno mi neřekne, ale pár slov se mnou prohodí během toho, jak dává pozor na nejmenovaného vysoce postaveného politika.

Vidí v mých rukou fotoaparát a dávám mu své slovo, že neudělám ani jednu fotku bez jeho souhlasu. Na očích černé brýle, volná spuštěna košile a za ní určitě nemalý arzenál zbraní a silné šlachovité ruce a vysílačka za uchem. Říká, že přišel na dvouletou službu. Jen chrání politiky z Evropy. Práce je sem tam lehká a někdy zase těžká. Vše závisí na klientovi a jeho představě, kam chce jít. Když se ptá na důvod mé cesty a slyší z mých úst – turista, poprvé odlepil zrak od klienta. Nedivil bych se, kdyby si myslel a řekl „blbec“. Na chvíli více zpozorní a jde něco prověřit. Pět minut sleduji profesionály v akci. Mám to nazvat zajímavé či bizarní divadlo?

Když si odmyslíme ty všudypřítomné kontroly, kolony ozbrojených aut, tak život plyne normálně. Obchody jsou otevřené, tržiště jsou plné lidí a děti si hrají. Až se někdy přistihnete při myšlence, zda jste vůbec v zemi, kde je válka. Lidé chodí do parků, které byly zničeny během vlády Talibanu. Tak například od Kábulu nemůžete očekávat velké historické památky. Vše bylo zničeno. Co je velkou atrakcí, je místní tržiště. Kábulu dávám třetí nej místo, které jsem ve světě viděl.

Asi nejexotičtější částí je ptačí trh. Pták nejen jako okrasa do bytu, ale i jako jídlo. Líbí se ti tato andulka? Na počkání nůž oddělí hlavu od těla. Stačí se na chvíli projít a budete mít pocit, že zažíváte vše ze života trhu. Kromě neskutečné tlačenice v úzkých uličkách, které mají v průměru 3 metry, se do toho tlačí koně, dobytek, slepice, zezadu troubí auta, motorky, z rohu zní hlasitá hudba, někdo bubnuje pod okny. Přitom drtič ledu se snaží nakouskovat led do vašeho pomerančového džusu, vedle holič a naproti němu brusič nožů…

Prodej kuřat, čerstvých… Pod pultem jsou živá, vyberete si a hned nůž oddělí hlavu a vy se snažíte uhnout jemnému proudu krve, zubař od vedle láká na opravu zubů. Hluk mešity se mísí s prodejcem, který vám nabízí čerstvou cukrovou třtinu. Tržiště s čerstvými rybami, i když nechci vidět tu řeku, kde plavaly. Je libo čerstvé rybí filé? Jen ten olej se naposledy vyměňoval, když tu ještě vládli Angličané. Zametač prachu, sběrači odpadků do toho zvuk kovotepců, výrobců nábytku… Jdu o ulici dál a už mi nabízejí pistácie, oříšky či čerstvý džus z granátového jablka a s čerstvým ledem. Zezadu se kolem mě snaží projet motorka. Na ní sedí celá pětičlenná rodina. Jak se tam vejdou? Ne, je jich 6, dítě drží kuře… Živé, ale dlouho nebude… Obchody s látkami, hedvábím a pozvání na čaj… Ano, takto vypadá procházka kábulským tržištěm.

Hrdý afghánský národ

První město v Afghánistánu je Herat. Kulturně-historická křižovatka s impozantní mešitou v timurovském stylu. Tyrkysovo-bílá mozaika z přelomu 15. a 16. století, která vás přesvědčí, že tato mešita patří mezi nejkrásnější na světě. Přilehlý bazar s hliněnými úzkými ulicemi, který může historickým centrem konkurovat nejednomu středoasijskému městu. Byli jste například v íránském městě Yazd? Tak něco podobného můžete vidět i zde.

Pokud nemáte GPS, snadno se můžete ztratit. A možná když se ztratíte, natrefíte na velké poklady, které čekají, kdy je turistický průmysl objeví a budou před nimi stát zástupy autobusů a dychtivých fotografů. Krásné karavaseraje, kde zastavovali karavany na své hedvábné cestě. Zde máte pocit, jako kdyby se zastavil čas, hliněná architektura, staré dřevěné trámy, které pamatují ještě časy britských důstojníků. Jsem tu sám – bohužel jen tabule oznamuje, že se tato stavba před 2 lety stala kulturní historickou památkou. Impozantní citadela, jejíž základy založil Timur Veliký. Věděli jste, že tento uzbecký panovník, který chtěl napodobit velkou mongolskou říši, byl zakladatelem velké Mugalské říše v Indii? A pravé z dob Mugalské říše pochází i Taj Mahal.

Hrobky Súfistů, tajemných dervišů, ale i básníků. Domácí, když mají volno, chodí k hrobce svého oblíbeného literáta a tam si čtou básně. Staré minarety, mešity, bazary, takový je Herát, nekorigovaný, zničený, ale jeho krásu stále lze postupně odkrývat. Večer si sednete do jedné z mnoha restauraci a buď si dáte skvělé jehněčí masíčko, silný čaj nebo čerstvě vymačkané granátové jablko a zapomenete spolu s domácími na všechny problémy. Co by vás určitě překvapilo, je snaha domácích dostat se do vaší blízkosti. Téměř každý se chce vyfotit, ať už sebe, svůj obchod, svého kamaráda a následné si sednout na čaj a povídat si. Nemusíte se však obávat, že budete rozebírat politiku, to ne. Chtějí se dozvědět jak je to tam venku. Snem nejednoho mladého je dostat víza do USA, Dubaje či Evropy. Vydělat a vrátit se zpět do milovaného Afghánistánu. Pro mě jsou Afghánci nesmírně hrdý národ.

Afghánistán byl, je a ještě dlouho bude křižovatkou historie. Tudy prošel Alexandr Veliký, v Afghánistánu si vzal svou budoucí manželku Roxanu. Procházela zde známá Hedvábná cesta, která křižovala celé území. O ovládnutí horských kmenů se pokoušeli nejen Peršané, Uzbekové, Indové, Řekové, Angličané, Rusové… Nikomu se to nepodařilo. Z toho pramení afghánský postoj, že věci se snad vyřeší samy. Pro mě osobně je největší poklad archeologická oblast Balkh nedaleko města Mazar e Sharif. Už na vysoké škole nás učili, že když chcete obdivovat Řeckou kulturu, nemůžete jet do Řecka, ale buď na blízký či střední východ. Nedávno byly objeveny základy tohoto města z dob helénistické čili řeckého období. Na světě jsou dvě místa, která jsou krásným příkladem řeckého obranného postavení. Turkmenský Merv, kde vznikly pohádky Tisíce a jedné noci nebo afghánský Balkh.

Jen si představte, že se procházíte na místě, kde nejsou žádné zátarasy, procházíte se po starých střepech a kdybyste zde chvíli kopali, najdete část džbánu či mince. Hradby jsou tak mohutné, že stále drží a hlídají město. Neuvěřitelné, že něco takového ještě existuje. K čertu s různými soutěžemi o sedm novodobých divů světa. Toto je pro mě div světa par excelance. Jen velká škoda pro Afghánistán, že mají situaci jakou mají.