Co je Biškekský průser, nebo Napínavé Ouagadougou? Vtipné historky Tadeáše Šímy

Kategorie první: Velkej Rabat

Velkej Rabat je bolest břicha přesahující do všech časo­vých pásem a taky do všech existujících dimenzí. Sta­ lo se to právě v Rabatu, hlavním městě Maroka, kde jsem měl jeden z největších bolebřichů v životě. Bylo to v době, kdy mi banda marockých plantážníků roz­bila úsměv, navždy změnila pohled na svět a ukradla kolo, na kterém jsem začínal pouť Afrikou. Myslím, že už to je dostatečný důvod, aby se takový zážitek dostal na čestné místo tabulky kategorií střevních problémů.

Kategorie druhá: Napínavé Ouagadougou

Posera jsem byl už na základní škole. Nedokázal jsem tomu poručit. Nastala hodina zeměpisu. V naší třídě se nejednalo o kdovíjak oblíbený předmět, vždyť při jednom ze zkoušení před tabulí naše spolužačka hle­ dala Grónsko na jižní Moravě. Snad jestli se nenachází někde u Břeclavi, že prý kolem Grónska jela na prázd­niny k babičce.

Tuším, že to byla sedmá nebo osmá třída a pro­ bírala se Afrika. Mělo se zkoušet. Po příchodu paní učitelky nastalo ve třídě ticho jako na indiánském pohřebišti. Zapsalo se do třídní knihy, chyběl Kouba, Sýkora, Rokůsek a Winzig.

„Známé firmy. Chtějí se vyhnout zkoušení, že?“ ze­ptala se řečnicky paní učitelka. Žádná odpověď jí z tiché třídy nezazněla, bylo vidět jen pár přidružených úsměvů od šprtů z prvních lavic. V tu chvíli to ve mně začalo vřít. Hned jsem věděl, že je zle. Čtyřicet pět minut nezvládnu, ani kdybych se… po­myslel jsem si.

„Šíma půjde k tabuli,“ zazněl hlas paní učitelky. Ve třídě jako by se uvolnila atmosféra a jeden ob­rovský menhir spadl ze srdce všech spolužáků. „Pančelko, já bych si potřeboval nutně odskočit,“ snažil jsem se ještě zachránit před popravou a před pohromou v gatích. „Sešit, žákovskou a před tabuli, Šímo,“ zaznělo ne­ kompromisně od katedry. „Vždyť víte, že bych si neříkal o odskočení, kdyby to nebylo vážně akutní, pančelko. Potom vám řeknu, co se těží v Mali a co chovají v Senegalu!“ prosil jsem ještě. „Jak to, že nemáš narýsované okraje až do konce sešitu, Šímo?! Píšu trojku za úpravu. Teď spusť. Jaké státy se rozkládají v oblasti Sahelu?“ zazněla otázka.

Zatímco jsem jmenoval africké státy a snažil se za­ držet kvapně se blížící nehodu, abych se nezesměšnil před celou třídou, přemýšlel jsem, k čemu jsou sakra dobrý okraje v sešitě. Jakožto začínajícímu puberťá­kovi mi připadala činnost rýsování okrajů do školních sešitů podobně absurdní jako učit se nazpaměť názvy hlavních měst západní Afriky. Vždyť co by se muselo v mém životě stát, abych se někdy ocitl ve státě jako Burkina Faso?! (Haha!)

„Máš to nahnuté, Šímo. Mezi dvojkou a trojkou. Poslední otázka a pak tě pustím na záchod. Jaké je hlavní město Burkiny Faso?“ „Wagatudugong!“ odpověděl jsem a za smíchu celé třídy už jsem chtěl utíkat na ono místo i se sešitem bez okrajů. „To není tak zcela správně. Píšu dva minus za krea­tivitu.“ Vyslechl jsem si rozsudek a za stálého smíchu vyběhl ze třídy a jen taktak to stihl právě včas!

Od té doby podobné stavy, kdy se ona potřeba stí­há na poslední chvíli, nazývám příznačně jako napína­vé Ouagadougou.

Kategorie třetí: Biškekský průser

Psal se srpen 2013 a s kamarádem Tomášem jsme za­ počali náš měsíční výlet po střední Asii autostopem. Hned druhý večer v hlavním městě Kyrgyzstánu jsme vypili mnogo vodky a snědli nějaký nekalý šašlik. Dal­šího dne mi bylo zle jako nikdy dřív a dlouho potom. Během dvanácti hodin jsem byl asi pětadvacetkrát na společných nevábně vypadajících záchodcích v tom nejlevnějším biškekském hostelu. Kdyby se rozdávaly minusové hvězdy, tak tamější hostel by jich pár dostal.

Biškekský průser je stav, kdy je během dne nutné navštívit onu místnost nejméně desetkrát.

Nejširší nabídku průvodců a map Kyrgyzstánu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Kategorie čtvrtá: Problém jako Brno

Nikdy jsem neměl v lásce cestování autobusem. Jeli jsme tenkrát s průmyslovkou ve druháku do Brna na strojírenský veletrh. Vyráželi jsme časně od školy a já bydlel na internátu v Písku. K snídani byl nějaký šílený aspik s vajíčkem, šunkou a vlašákem v hnusné želatině. Kuchařky k tomu vařily čaj s příchutí rumu. Nádherná kombinace. Ale něco jsem sníst musel. Byl jsem přece ve vývinu!

Do Brna jsme na jeden zátah nedojeli. Rád bych napsal, že na druhý už ano, ale to bych lhal. Od té doby když vím, že je přede mnou cesta autobusem, postím se, jako kdyby byl Velký pátek.

Kategorie pátá: Togo

Pátá a poslední kategorie je věnována řešení krizo­vé situace v Togu. Tento příběh byl již vepsán do knihy Na kole přes Afriku, a tak zkrátím příběh ze strany sto šedesát pět, kdy jsem se znovu ocitl ve velké prekérní situaci. V hlavním městě Lomé to na mě při­ šlo a nebylo času nazbyt. Hledal jsem veřejné záchody, jenže v centru města na ně nenarazíte a já nechtěl konat potřebu uprostřed křižovatky.

Doběhl jsem tedy do restaurace u silnice a poru­čil si coca ­colu a zároveň informaci, kde mají toalety. Slečna mě odvedla na dvůr mezi pavlače a ukázala mi zchátralý sprchový kout s odtokem o průměru deseti­ koruny. Neměl jsem to srdce znesvětit sprchový kout a všiml si poloprázdné plechovky se zelenou barvou. Ta mě zachránila. Neměl jsem toaletní papír, z kapsy jsem však vytáhl kopii pasu na á čtyřce a znehodno­til ji.

Togo je tedy kategorie střevního problému, kdy člověk zoufale hledá ono místo a nakonec krizově vyřeší situaci tím, co se zrovna naskytne!

Moc bych si přál, aby podobné kategorie v mém ži­votě již nepřibývaly. Něco mi ale říká, že opak je pravdou.

Text byl převzat z knihy Tadeáše Šímy – Doma na cestách. Pokud byste si chtěli přečíst další zábavné historky, knihu Doma na cestách můžete zakoupit přímo na webu autora tadytada.cz, kde najdete i seznamy jeho nadcházejících přednášek, nebo první knihu – Na kole přes Afriku.