Víte, co dělat, když máte v Nepálu kýlu nebo si do očí omylem stříknete sekundové lepidlo?

Opět v Kathmandu. Přiletěla jsem z indického Dillí, absolvovala jsem jeden z nejnáročnějších zájezdů, organizačně těžký, ale hlavně ve skupině bylo pár potížistů, kteří se zřejmě přihlásili na jiný zájezd než čekali. Podnikatelé, kteří si chtěli jen „odškrtnout“ položku Tibet, Nepál, Indie aniž by toužili země poznat, spokojeni byli jen u piva a karet. Někdy člověk lidi opravdu těžko chápe.

Jako náplast od cestovky dostávám na průvodcování dlouholetý sen – tajemný Mustang. Klienti jen tři mládenci. Přesouvám se letecky do Kathmandu a těším se na vytouženou oblast a tři pohodové kluky. Čeká nás horská oblast Nepálu, na horním toku řeky Kali Gandaki, oblast pro turisty otevřená až v roce 1996. Poutavě o ni psal Michel Peissel  v roce 1968, který jako první Evropan do země pronikl na delší dobu.

Oslepnutí?!

Je večer před odletem do Pokhary, odkud máme druhý den letecky pokračovat do Jomosonu. Balím věci, udílím poslední pokyny mládencům o tom, co je třeba s sebou. Po půlnoci, kdy se mi již potřetí do ruky připletly sluneční brýle se zlomenou pacičkou, beru do rukou sekundové lepidlo a rozhoduji se brýle slepit a vzít je jako rezervní. Druhé brýle se často hodí.

Sekundové lepidlo bylo zakoupené již v Barmě o měsíc dříve a procestovalo celý Tibet a jeho pětitisícová sedla. Sedám si do křesla, otevírám víčko, propichuji zátku a najednou nečekaně prudký gejzír lepidla přímo do očí. Šok. V očích by mě vyděsilo jakékoliv lepidlo, sekundové by otřáslo asi i hodně otrlou povahou.

Nechápu, co se stalo, nijak jsme se nad stolem nenakláněla, sekundovým lepidlem jsme v životě lepila snad sto krát. V pudu sebezáchovy oči ihned zavírám, ale lepidlo je již uvnitř, vím jak je sekundové lepidlo pohotové, snažím se tedy prsty odlepit od sebe víčka dříve než se sekundovým lepidlem pevně slepí. Ostré pálení na chvíli přehluší pocit strachu z oslepnutí. Nevidím, přes pálení a slzy nemohu nechat oči otevřené, přivírám je a snažím se dotápat do koupelny. Naštěstí ji mám na pokoji.

Vodou oči vyplachuji, stále pálí, ale přece jen když si podržím jedno víčko, druhým okem registruji obrysy, rozmazaně, ale vidím, tak snad jsem si oči nezničila. Uschlé lepidlo z řas nejde odlepit,opravdu je kvalitní, trhám řasy, vyplachuji oči, jak to jen jde… Tlačí mě v nich. Nejsem si jistá, zda jsou to hrudky lepidla či jen velké podráždění.

Bezesná noc u umyvadla

Bolest se zvyšuje, točí se mi hlava, tápu ke dveřím a snažím se dojít k pokoji Romana, jednoho z klientů. Ťukám na něj, děsí se, když mě vidí. Snaží se mi vyndat hrudky z očí, jednu vyndal, v očích mě tlačí dál, oči jsou podrážděné a bolí.

Přemýšlím co dál. Stát se mi to v Čechách, okamžitě volám záchranku či se nechám převézt do nemocnice.  Ale zde nemocnice většinou nemají noční lékařskou službu. Pravděpodobně by mě jen uložili na lůžko a čekali by až na ráno na lékaře. To smysl nemá. Moji kamarádi manažeři hotelu jsou doma, nemá cenu je shánět, aby poradili.

V té době netuším, že nedaleko je nemocnice založená Američany, kde bych asi lékaře v noci našla i patřičné ošetření. Rozhoduji se počkat do rána, noc byla krušná a nekonečná, spát nešlo, k bolesti se přidala horečka. Celou noc prochodím či spíše protápu mezi postelí a umyvadlem.

Ráno je spíše hůře. Prosím Romana, ať mi na mobilu najde číslo na Pamfu, manažerku cestovky, která nám zajišťovala letenky. Máme letět už v 8h ráno, na moje přání přebukovala odpolední let na ranní, abychom měli v Pokhaře více času. Naštěstí nemá vypnuto a naštěstí má kontakty na kohosi kompetentního v letecké společnosti a daří se letenky přebukovat na odpoledne. Získávám tedy drahocenný čas.

Kromě velkého strachu o zrak se snažím vymyslet i variantu, že bych do hor odletět nemohla. Naštěstí jsou mládenci rozumní a domlouváme se, že v případě, že nebudu schopna treku, půjdou beze mě jen s nepálským průvodcem. Samozřejmě, že potají doufám, že vše bude v pořádku a já budu moci odletět, ale přece jen, sekundové lepidlo v očích je něco, na co člověk připraven nebývá. Nedokážu odhadnout, zda pálení v očích je způsobeno lepidlem, podrážděním či již nějakou vážnou poruchou.

Ordinace

V 7 hodin přijíždí Pamfa taxíkem, do aut mě doprovází oba Romanové a jedeme do místní nemocnice. Nechávám se vodit po areálu nemocnice, vše je tu dost nepřehledné i domácí Pamfa tápe a jsme posíláni z jednoho oddělení na druhé.

Aby mě mládenci nemuseli vléci jako ovci na porážku, zakryju si vždy jedno oko rukou a na okamžik otevřu druhé, a tak matně vidím alespoň směr cesty. Jsem dovedena na oční oddělení. Čekárna je plná, lidé se hemží. Neexistuje tu řád jako u nás, do ordinace lidé vstupují ve skupinkách a lékař hovoří se všemi na přeskáčku. Nechápu, jak je schopen vnímat jednotlivé pacienty.

Vstupujeme i my, turista tu není častým návštěvníkem, ostatní pacienti jsou z ordinace posláni za dveře. Lékař trochu nechápe příčině mého zranění, nedivím se, ani mě by ve snu nenapadlo, že si někdo může nechat zalepit oči prostým lepením. Vytrysknutí lepidla zapříčinila vyšší nadmořská výška, stejně jako i sáčky s oříšky, které se po cestě nafoukly. Jenže u oříšků je nafouknutý sáček poznat, malá tuba lepidla byla stejná.

Lékař měří zrak, kreslí mi na papír nález na očích a vyslovuje vytouženou větu, že neoslepnu, pravé oko je horší, zalepuje ho flastrem přes půl tváře a táže se, zda li mi to nevadí. Ne, opravdu mi nevadí nic, co by mi mohlo pomoci. Předepisuje kapky na vyplachování. Děsí se trochu představy, že mám odletět do hor, ale Nepálci jsou zvyklí na ledacos. Nemocní a zranění místní se vrací často do vesnic a k práci v hospodářství místo pobytu v nemocnici.

Po chvíli přemýšlení mi navrhuje v Jomosonu navštívit lékaře, jeden tam prý má malou ordinaci, zakryté oko nechat tak jak je a po příletu do Pokhary mám spát či alespoň mít oči zakryté. Na kartičku pojišťovny nereaguje, platím jen pár drobných za předpis a ošetření.

Další nemocný

Obrovská úleva. Vracíme se na hotel. Do odpoledního odletu je pár hodin času, chci si lehnout. Chvíle uklidnění si nevychutnávám dlouho. Na hotelu mi oznamuje druhý Roman, že mu je zle a že ho bolí břicho. Do Nepálu přiletěl s tím, že byl před odletem u svého lékaře, který diagnostikoval pupeční kýlu a odlet nedoporučil. Pravděpodobnost, že bude vše v pořádku, nebyla větší než 50%, Roman to přesto risknul.

Nerozumím, proč mi svůj problém neoznámil v nemocnici, když tam se mnou byl. Odpověď, že mi nechtěl v nemocnici přidělávat starosti, mi situaci rozhodně neulehčila. Kontaktuji Shukru, manažera hotýlku, volá místnímu lékaři, který zde byl před týdnem, kdy jsme tu měla první skupinu, a řešil zdravotní problém klientky. Je to soukromý lékař, který chodí na zavolání.

Nejširší nabídku průvodců a map Nepálu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně a na eshopu KnihyNaHory.cz

Pilulky v kapesníku

Asi za hodinu lékař přichází, čekám na pokoji u Romanů. Není mi nejlépe, v polosedě se opírám o postel, oko zalepené. Lékař již ode dveří rozeznává svého pacienta, ovšemže nesprávně. Když mi chce strhnout obvaz z oka, upozorňuji, že aktuální pacient nejsem já. Dost se diví, že je v pokoji ještě někdo jiný zralý na léčbu.

Romanovy potíže nejsou tak viditelné jako moje. Vyšetří ho, z kapsy jako minule vyndá zmačkaný kapesník a v něm pár tabletek. V samoobsluhách se zde vedle žvýkaček prodává hodně léků, ale dle lékaře jsou to jen napodobeniny bez potřebných ingrediencí. On má ty pravé. Doporučení se treku nezúčastnit Roman ignoruje a já se v duchu modlím za zdárný průběh. Takto nestandardní začátek zájezdu jsem ještě za mnohaletou praxi v cestovním ruchu neměla.

O hodinu později se přesunujeme na letiště, řidič nás omylem vysadil u vchodu na mezinárodní letiště, my potřebujeme na vnitrostátní. Je to o půl kilometru dále, ale v horku a s batohy je to v našem stavu docela dost. Dva zdraví podpírají dvě potácející se postavy.

V Pokhaře se co nejrychleji přesunujeme na hotel. Mám tu známé, vše funguje, vydávám pokyny v kolik ráno odlet do Jomsonu a vysvětluji chlapcům, kam jít nakoupit. Turistická čtvrt Pokhary je přehledná, v podstatě jedna třída. Domlouváme se, že mě později vyzvednou a půjdeme společně na večeři, ale nyní cítím, že si potřebuji lehnout. Bezesná noc, bolest, nervy a organizace vykonávají své.

Krušné chvilky beze zraku

Spánek mi prospěl, probouzím se, chlapci na pokoji nejsou. Nejsem si zcela jistá, na jaký čas jsme se domluvili na večeři. Vyrážím sama, potřebuji poslat dva maily, něco dokoupit. Koukám rozmazaně jedním okem. Nákup se vydařil. V mailové kavárně to již bylo horší, obsluha nechápe, jak chce skoro slepec psát maily. Ani mně to není jasné. Zaostřit na klávesnici je takřka nemožné. Hlava se mi točí, nicméně se mi daří asi za 15 minut odeslat jednu krátkou zprávu.

Cítím slabost, vycházím ven a volím špatný směr cesty domů. Je to sice velmi jednoduché, ale na nohách se držím tak tak a orientace mi činí obtíže. Nedovedu si představit, že ráno budu schopná činnosti a pochodu. Nakonec se ptám kudy na hotel, dovleču se tam a narazím na nervozní chlapce, kteří, když jsem nereagovala na klepání na pokoji, dostali strach a do pokoje vlezli balkonem. Recepční jim totiž nevyřídil, že jsem šla ven.

Další články Radky Tkáčikové: Víte, co dělá průvodkyně, když v Barmě ztratí 6500 USD na celý zájezd?, Stopnula slona v nepálské džungli. Utekla sexuálnímu obtěžování.

Roman taky leží, lék mu trošku zabral, ale zcela v pořádku není. Mně začíná zalepené oko hodně pálit, sundávám obvaz a vyplachuji ho kapičkami. Úleva se dostavila na kratší dobu. Snažím se usnout. Doufám v zázrak, nepálský průvodce je seznámen se situací, ale oba doufáme, že uvidím.

Zase vidím!

Ráno se zázrak opravdu dostavil, vidím sice ještě rozmazaně, ale zmizelo šílené pálení a cítím se o sto procent lépe. Nasazuji sluneční brýle a jedeme na letiště. V Jomsonu nakonec ani nevyhledávám lékaře, obvaz jsem již přes oko nedávala, brýle chrání oči. Jsem schopná již jít sama bez opory, Romanovi je také lépe a tak v naději přicházíme do Kagbeni, brány do horního Mustangu.

Pro mě byly další dny jen lepší a Romanovi nakonec nejvíce pomohla směs bylin od tibetského lékaře v jeho ordinaci v hlavním městě království Mustang v Lo Mantang. Zda to bylo jen placebo či skutečně pomohly, se neodvažuji posoudit, ale trek zvládl bez problémů. Naopak se již třetí den objevily příznaky slabosti u dalšího člena, který se nakonec rozhodl s nosičem vrátit, takže z naší čtveřice zůstal zcela bez obtíží jen druhý Roman.