Reportáž o slavných Apačích, kteří si ve své rezervaci vydělávají provozováním kasina.
Reportáž o slavných Apačích, kteří si ve své rezervaci vydělávají provozováním kasina.
Apačský náčelník Vinnetou má pověst nejlepšího krupiéra na celém jihozápadě USA. K jeho ruletě často zavítá i Old Shatterhand, který stejně jako jeho rudý bratr trpí značnou nadváhou. V souboji se Old Shatterhand nevzdává lehce a odejde, až když má úplně vyprázdněné kapsy. Tak by vypadala osnova dalšího opusu z pera Karla Maye s názvem „Vinnetou po 130 letech“.
Zpěv hlubokým hlasem Apačové ze skupiny Mescalero – tu vedl i Mayův literární hrdina – se podobně jako další dvě stovky kmenů z celkových 562 indiánských národů v USA vrhli do vydělávání na hazardu. Uprostřed lesů, které jsou v létě zelenou oázou v pustinách státu Nové Mexiko, stojí obrovské kasino. To, že je indiánské, poznáte jen podle soch apačských bohů před vchodem. U jejich nohou zpívají dva oplácaní mladíci hlubokým hrdelním hlasem píseň v jazyce předků. Doprovázejí ji bubínky a prosí o pár mincí, které v kapsách zákazníků řádění fortuny přečkaly.
Nejširší nabídku průvodců a map USA (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
U rulet a blikajících automatů, jež se ani náznakem nesnaží o indiánskou autenticitu, vysedávají téměř výhradně běloši. Většina působí dojmem usedlých dědečků a babiček, lidi pod padesát takřka nepotkáte. Běloši převažují dokonce i v personálu. „Dvě třetiny zaměstnanců jsou běloši, třetina Apači,“ říká Apačka a manažerka podniku Karen Stewartová. „Kasino patří kmenu Mescalero. Jeho představitelé vyberou manažera. Vybírá si podřízené podle schopností, ne podle barvy kůže,“ vysvětluje, proč mezi zaměstnanci není více Apačů.
Bělošský padesátník John Fanta, který celý život pracuje v řadách Úřadu pro indiánské záležitosti, tuto tezi zpochybňuje. „Na území rezervace mají při hledání práce absolutní přednost Apači. Běloši jsou zaměstnáni jen tehdy, pokud se o místo neuchází žádný indián s potřebnou kvalifikací. Neplatí to jen v kasinu, ale třeba i v našem úřadu,“ říká muž, jenž má v městečku Mescalero na starosti zemědělské projekty. Před sedmi lety vybudované Kasino horských bohů je druhým největším zaměstnavatelem v oblasti hned za blízkou vojenskou základnou. Přesto je jedním z největších problémů Mescalera nezaměstnanost . „Pro některé z nich jsou stále důležité tradice a neradi se stýkají s jinými lidmi, takže prostě s bělochy nechtějí pracovat,“ dodává Fanta s tím, že u velké části jeho indiánských kolegů přetrvávají potíže s pracovní docházkou.
Indiánské rezervace, kam během dobývání Divokého západu Američané zavírali nepohodlné původní obyvatele, nejsou součástí jednotlivých států, ale federálním územím s autonomií. Jednotlivé státy tu tedy nemají svrchovanost, a nemohou je tedy omezovat ani určováním výše výhry nebo provozní doby. Natož pak danit.
Po řadech sporů, které došly až k Nejvyššímu soudu, si indiáni své podnikání uhájili. A státy se dočkaly alespoň nějaké formy zpoplatnění, byť se nenazývá daně. Nicméně i tak jsou zisky kasin v rezervaci vyšší než těch, které stojí mimo.
„Je to skvělý byznys, když mají lidé na rozhazování. Jenže ekonomická krize na něj tvrdě dopadla. Zdejší Apači budou mít co dělat, aby ze zisků zvládli splácet půjčku, kterou na výstavbu kasina dostali od banky,“ upozorňuje na rizika John Fanta. Naštěstí pro Mescaleros jejich vedení také obchoduje s dřevem, pronajímá pastviny velkochovatelům dobytka a provozuje lyžařské středisko či golfové hřiště.
Vydělává se i na divoké zvěři. Zájemci si zaplatí 500 dolarů za povolení, dalších 700 přidají za průvodce. Pro rok 2009 jich na trofeje bylo určeno sedmdesát. Podobné podmínky jsou pro odstřel losů.
„Zvíře vystopuji, pak mu tak měsíc dávám návnadu na stejné místo. Když si na ni šelma navykne, mohu na posed přivést zákazníka s puškou,“ vypráví apačský lovecký průvodce John. Tento čtyřicátník umazaný od krve z losa, kterého právě porcoval pro jednoho z lovců trofejí, se chlubí: „Z pěti lidí, kteří si mě najmou, dostanou medvěda čtyři.“ Na rozdíl od Mayových pohádek pro dospělé dnes medvěda může skolit jakýkoliv „greenhorn“, tedy zelenáč, který si odskočí od rulety.
***
Místo skalpů kasina Kasina jako způsob výdělečné činnosti jako první spustili na Floridě v roce 1979 Seminolové, kteří byli před dávnými lety takřka vyhlazeni. A na jejich příklad rychle navazovaly další kmeny. V USA žijí zhruba 4 miliony lidí s indiánskou krví. Washington uznává existenci 562 indiánských kmenů, které dost často žijí v odlehlých rezervacích o celkové ploše 225 tisíc kilometrů čtverečních, což se rovná rozloze takřka tří Českých republik. Ne všichni indiáni se však mohou hazardem živit. Kasina na svých územích provozuje celkem 240 kmenů, tedy méně než polovina. Mezi původními obyvateli tak vznikají dvě kasty, protože indiáni bez kasin obvykle třou bídu s nouzí a zpravidla dost holdují alkoholu. Jsou to ti, kteří žijí v tak odlehlých rezervacích, že by tam žádní lidé lační hazardu nejezdili, takže stavět kasina tam nemá smysl. Indiánských kasin je v USA celkem 425. Dávají práci 712 tisícům lidí. Z každých deseti dolarů utracených zákazníky se přímo k indiánům dostanou čtyři. Ostatní peníze padnou na federální, státní a lokální daně a poplatky. Obrat kasin je téměř 27 miliard dolarů (490 miliard korun). Není proto divu, že do organizování hazardu se v těchto místech podílnicky zapojily i velké firmy zvenku. Indiánům to vyhovuje.
Apačská ves, to jsou basketbalové koše a vlajka na okně
„Když sem přijedou za Vinnetouem turisté z Německa, jsou zklamáni. Čekají, že nás uvidí bydlet v týpí, a místo toho se ocitnou v obyčejné americké vesnici,“ směje se Ellyn Bigropová (česky Ellyn Velké laso), která v obci Mescalero vede historické muzeum.
Na zápražích zděných domků visí basketbalové koše, v oknech často spatříte vlajky s hvězdami a pruhy a v garáži zaparkované místo mustanga obstarožní vozidlo s velkou spotřebou pohonných látek. Všichni jsou oblečeni po americku – u pánů jsou baseballové čepice a kovbojské klobouky v poměru jedna ku jedné. Jen jsou tu častěji vidět muži s rozpuštěnými vlasy do půli zad.
Žije tu přes čtyři tisíce osob. Jsou jednou ze skupin po celém jihozápadě USA roztroušeného etnika Apačů, jejichž počet dnes nedosahuje ani šedesáti tisíc.
„Od mého mládí se to změnilo. My jsme ještě žili ve vojenských stanech, jídlo jsme si hodně lovili a nejváženější osobou vesnice byl šaman. Nic z toho už neplatí,“ říká s povzdechem šedesátnice Velké laso. Apačský duch vesnice, ve které se občas o parkovací místo musíte přetahovat s laněmi, nepoznáte ani na poslech. Indiáni se mezi sebou baví anglicky.
„Moje malá dcerka umí apačsky lépe než já. Na rozdíl od mé generace se děti ve škole několik hodin týdně učí náš původní jazyk. A také naši historii,“ říká pyšně manažerka z kasina Karen Stewartová. Většina lidí má podobně jako ona anglická jména, i když tu a tam rodiče dají novorozencům po slavných náčelnících jméno Geronimo nebo Cochis. Staré náboženské představy přebilo křesťanství, z bohatých tradic zbyla pouze ceremonie pro dívky, které se stávají ženami. Naopak se tu s chutí 4. července slaví Den nezávislosti a paradoxně i Den díkůvzdání, kterým si bělošští osadníci připomínali, že v roce 1621 přežili první tvrdou zimu v kolonii.
Vše platí kmen V rezervaci, kterou zřídil v roce 1873 prezident Ulysses Grant, však mnoho věcí funguje jinak než v běžné americké vesnici. Na jejím území totiž žijí Neapači, jen pokud k tomu dostanou výslovné povolení samosprávy. Týká se to jen těch, kteří do Mescalera přišli za svými domorodými partnery. Jinak nemají šanci, všichni bílí zaměstnanci kasina dojíždějí z okolí.
Důvod je jasný. Tady totiž všechno platí kmen ze svých výdělečných aktivit. Bydlení, voda, svoz odpadků nebo třeba elektřina jsou pro obyvatele zdarma. Nevýhodu to má jen tu, že kmen je majitelem všech nemovitostí, takže lidé „svými“ domky nemohou třeba ručit v bance. Peníze Apači utrácejí jen za nákupy jídla a dalšího zboží. Život je tu levný, takže se mnohým vyplatí zůstávat na sociálních dávkách.
Vše řídí na dva roky volený náčelník – i když se mu dnes říká prezident. Potrhané plakáty s obličeji kandidátů na lokální funkce visí na stromech a dokazují, že i kampaň se tu dělá po americku. Autonomie není úplná, zájmy USA tu hlídají zaměstnanci Úřadu pro indiánské záležitosti, takže o rozmíšky je postaráno.
Nicméně se zdá, že Apači, kteří patřili k nejdéle vzdorujícím kmenům, se už s Američany smířili. Na rasismus si z tázaných nestěžoval nikdo.
