Víkend u Indického oceánu

Pangandaran

Pangandaran je vyhlášený krásnými plážemi a okolní přírodou. Od Bandungu je vzdálen pouhých 211 km, jejich zdolání horskými cestami a neexistujícími silnicemi však zabere šest až sedm hodin jízdy. Ač jsme původně chtěli jet mikrobusem, Olga s Lukášem, s nimiž jsme jeli, se v pátek ráno rozhodli přeci jen vyjet autem, i když hrozba roztodivných poruch je u jejich starého vozidla značky Volvo velice intenzívní.

Pangandaran jsme v pátek spatřili až v naprosté tmě. Olinka s Lukášem tam již jednou byli, takže znali přímo cestu do hotelu a odpadlo nám tudíž tradiční pobíhání po městě, odolávání hotelovým nadháněčům a hledání opravdu levného ubytování podle našich představ. Z dlouhé cesty jsme se chtěli zregenerovat na pláži. Vyšli jsme z hotelu s tím, že se možná v nočním moři vykoupeme.

Pak se ozvala nějaká strašlivá rána a Olinka říká:“Už je slyšet moře!“

„Co? TO bylo moře?“ zděsila jsem se a zandala připravené plavky zpět hluboko do báglu.

Všichni slibovali velké vlny a dokonce se říká, že na jižním pobřeží Jávy nesmíš plavat za čtvrtou vlnu, jinak tě chytne proud a moře si tě vezme. Ale že tahle rána byla náraz vln o pobřeží, to mě vylekalo. Na ztemnělé pláži plné dlouhých štíhlých loděk jsme se drželi v uctivé vzdálenosti a sledovali bílé hroty přicházejících vln. Jen Lukáš se rozhodl přivítat s hřmotným živlem a jak šel vstříc vlnám, já se s ním loučila.

Pozor na opice

V sobotu jsme se vypravili do přírodní rezervace Taman Nasional Pangandaran na jižním cípu pobřeží. Hned u vstupu jsme koupili tři balíčky buráků jako krmení pro opice. Záhy se ukázalo, že to bylo málo. První sáček nadšeně spořádala opička bez ruky, která se vůbec nebála lidí a o pamlsek si dokázala sama říct. Ondra udělal několik nádherných fotek, jak ji krmím a ona se za burákem šikovně natahuje z větve stromu…pak ale zjistil, že fotí s prázdným digitálem a všechny tři karty nechal v hotelu…

Ne všechny opice však byly tak bezkonfliktní a roztomilé jako ta handicapovaná. Později na pláži jsem chtěla rozdat pár buráků nějakému hladovému mláďátku anebo opičí samici, která je ze starosti o potomstvo celá utahaná. Jenže ze stromu seskočil zavalitý opičák s obrovskýma koulema. Přihnal se ke mně a začal mi buráky rvát z ruky. Skoro je ani nelouskal, prostě je celý schlamstl a natahoval se po dalších. Když jsem další nevytáhla dost rychle, naštvaně mě plácl do stehna, že si jako mám pohnout. Poslední dva buráky jsem mu proto odhodila kus dál na zem, abych tak získala čas a dostala se z jeho velmi nepříjemné fyzické blízkosti. Sotva je slupnul, už se hnal za mnou.

Já mezitím provedla rychlý ústup směrem k Ondrovi, Olince a Lukášovi a přesunula batohy a boty na jednu hromadu, protože ta bestie nenažraná vypadala, že si dělá zálusk na náš majetek. Pak si opičák sedl na nízkou větev stromu nad námi a sledoval nás s výrazem naprostého opovržení. Tytéž pohledy jsem vysílala já k němu. To se teda jeho tlupa má, mít v čele takovýho sobeckýho patriarchu! Pak si ale všiml posledního sáčku buráků ležícího na dece, neváhal mezi nás seskočit dolů, vycenil v bojovné pozici zuby a buráky sprostě ukradl. Na téže větvi nad našimi hlavami je pak zkonzumoval tak rychle, že ani nerozlišoval, co je burák a co igelit.

Následně po něm jeden místňák, co celou epizodku sledoval, hodil kámen, a odporný samec zmizel v korunách stromů. No to se prostě musí stát zrovna mně! Tak já toužím nakrmit nějaké rozkošné slabé opičí mláďátko a místo toho mám tu čest s nařvaným hladovým machistickým samcem, který se s nikým z tlupy nerozdělil ani o zrníčko a všechno sežral sám. A ještě byl drzej.

Nejširší nabídku průvodců a map Indonésie (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz

Na bílé pláži

V sobotu jsem měla narozeniny a moře mi dalo spousty dárků.

Většinu dne v rezervaci jsme totiž strávili na pláži s bílým pískem a spoustami úlomků korálů, lastur a ulit. Moře bylo azurové a k plavcům přívětivé. Jen nalevo u útesu předvádělo svoji sílu v podobě vysokých ostrých vln. Pláž oslňovala množstvím malých i větších korálů. Když vlna narazila na písek a stahovala se zpět, ozvalo se vždy zachřastění všech těch drobných úlomků podmořského života, jak se najednou všechny pohnuly. A znova. A znova. Voda je omílá dlouhý čas, až některé z nich dostaly úplně nový tvar. I vyplavený kus cihly vypadá po cestě mořským dnem jako lastura záhadného živočicha. Všem těm krásám a roztodivným tvarům se nedalo odolat. Začala jsem sbírat nejhezčí korály a pak zpět vyhazovat ty, co jsem sebrala jako první, protože jsem mezitím našla mnohem krásnější.

Brzy po našem příchodu začalo moře ustupovat a odhalovat krajinu dříve skrytou pod vodou. Postupně před námi vyvstal široký pás kalužin a mělkých tůněk, v nichž ale život vesele pokračoval dál. Viděla jsem modře a zeleně žíhané hádky, kteří spolu tančili v řasách. Bezstarostně jsem šlapala po dlouhých černých chlupatých provázcích v domnění, že jsou to mořské rostliny. Až Ondra vyzkoumal, že jsou to chapadýlka malých hvězdic a meditoval nad tím, jaká by z nich byla polívka. Tehdy jsem si všimla, že hvězdice se zlobí, když na ni šlápnu. Zlostně vztyčí své chlupaté provázky a buší jimi do mé nohy a odstrkuje, jako by se ji snažila nadzvednout. Pardon, já nechtěla! Kolem se mihly dvě malinké rybky se svítivě modrým proužkem, ale byly hned pryč. Ondra mi ukazuje hnědé pomalu se hýbající hovínko (teda je to docela kláda) – mořský červ. Fujtajxl.

Po cestě na pláž jsme u prodavače usmlouvali živého kraba velkého jak pěst na sedm tisíc rupií (21 korun). Mladík nás poučuje, že krab je na hraní, ne na jídlo! Ondra ho nese v dlani jako svého miláčka, ale krab nemá stání a ostrýma tvrdýma nohama pořád někam leze. Jednou dopředu, pak vzad, pak bokem. Ondráš se ho snaží zpacifikovat, na což krab reaguje silným sevřením klepeta. Ondra úpí. Krab se na protest složil pěkně do ulity a vykukují mu jen ostré konce fialových nohou. Ještě tě vyfotíme a pak dostaneš svobodu, slibujeme mu oba, ale krab dělá, že není doma. Když se jej rozhodneme pustit, položíme ho na mokrý písek a očekáváme, že se krab s díky vrhne do moře. Jenže on utíká zpět na souš. Ondra ho popostrčí zpět, příchozí vlna s krabem udělá několik parakotoulů a živočich opět zdrhá do suchého písku. Žije vůbec v moři, není to suchozemec, kladu si otázku. A tak kraba necháváme vyhřívat se v písku, pěkně zamaskovaného, aby ho zas neulovil nějaký prodavač a my ho nemuseli znovu vykupovat. Když pak odliv vrcholil, Ondra zanesl svého miláčka co nejdál do moře a tam jej ponechal jeho osudu. Modleme se, aby to nebylo suchozemské zvíře…

Večer jsme se pak za všechna štípnutí a nevděk pomstili krabí populaci tím, že jsme jich šest snědli s červenou omáčkou. Ve stánku s jídly z darů moře jsme si je vybrali ještě živé a pak je spatřili o pár minut později na talíři. Dostali jsme k nim malé rezavé kleště, jimiž jsme se tvrdým krunýřem prolamovali k těm miniaturním kousíčkům masa, co v sobě krabí tělo má. Masíčko to však bylo velice jemňoučké, jen kdyby se k němu člověk nemusel dostat tak brutální cestou. Operace trvala dvě hodiny.

Zelený kaňon

Druhý den v přímořském ráji jsme chtěli navštívit proslulý Zelený kaňon. Jenže naše auto si postavilo hlavu a ne a ne nastartovat. Záležitost naši dva techničtí muži řešili asi dvě hodiny a já zatím Olince předčítala z naší cestovatelské bible S lodí, jež dováží čaj a kávu. Protože se Volvo pořád tvářilo, jako že nikam nejede, rozhodli jsme se na ně vykašlat a užít si den. My s Ondrou vyjeli do Zeleného kaňonu, Olinka s Lukášem mířili opět na pláž. Bravurně jsme zvládli indonéskou konverzaci na terminálu angkotů – hned napoprvé jsme trefili ten správný směr. Až po chvíli cesty nám došlo, že jsme si jaksi pronajali celý angkot jen pro sebe a nejedeme žádnou veřejnou dopravou.

Zeleným kaňonem teče řeka zelená tak, že není jisté, zda je to přírodní úkaz, anebo znečištění z nějaké chemické továrny nahoře proti proudu. Na úzké lodičce s motorem připomínajícím ponorný vařič s elektrickým větrníkem na konci nás vezli meandry řeky s hustou džunglí na obou březích. Řeka se zúžila mezi stěny strmé rokle a dopluli jsme k přírodnímu jezu vytvořenému z velkých kamenů. Tam již parkovalo asi deset dalších loděk, no prostě strašlivá zácpa. Na jediném kameni, který dostatečně trčel z vody, se tísnily desítky indonéských turistů, kteří si vyjeli s rodinkami na nedělní výlet a chtěli si z něj pořídit skupinovou fotografii.

Dál, tam kam už loďky nemohly, se prostíralo zelené jezírko, do něhož pršely vodopády z mokrých skal. Skalní stěny byly zcela porostlé mechem a různou zelení a zurčely všudypřítomnou vodou. Za zatáčkou asi o 250 metrů dál je vysoký vodopád. Jeho šumění k nám i přes povykování rodinek doléhalo. Jenže plavky byly v batohu a v tom turistickém zmatku se tu prostě nedalo převléknout. To by na nás muslimové koukali! Závistivě zíráme na tři postarší bělochy, kteří byli chytřejší než my a mají plavky při příjezdu již na sobě. K úžasu přítomných Indonésanů skáčou do ledové vody a plavou k vodopádu, jenž my nespatříme.

Když naším soukromým angkotem přijedeme zpátky do hotelu, Lukáš vítězoslavně startuje Volvo. Kde byla chyba? „Prostě jsem tady odpojil pár drátků a ono to funguje,“ triumfálně prohlásil. Faktem je, že po jeho zásahu přestal fungovat otáčkoměr, ale zato zase jdou hodiny na palubní desce, které dřív nešly…

Pondělní cesta domů horskými serpentýnami obklopenými opečovávanými terasami s dozrávající rýží proběhla více méně bez technických potíží (jen jednou jsme museli seřídit předstih, neb auto prostě přestalo fungovat ) i beze strachu, neboť v den voleb zůstala většina indonéských řidičů doma a na silnici se dalo jet podle pravidel bezpečnosti silničního provozu.