Vietnamský nový rok

Podobně jako u nás nejsou Vánoce bez vánočního stromečku, i ve Vietnamu nesmí v domácnosti chybět žlutě kvetoucí keřík. Tyto většinou prodávají mniši. Na vyhrazených místech mají velké nádoby, v nichž jsou keře zasazeny. Čím starší keř, tím je dražší. Žlutý stromeček má vyhnat z domácnosti zlé duchy. Pokud někdo nemá celkem vysoký obnos peněz za stromek, dají se duchové zahnat i rozkvetlými větvemi. I větévkami ve váze se dají duchové zastrašit.

Stromky v mísách se prodávají už asi deset dní před svátky. Mniši, již prodejem stromků získávají finance pro klášter, jsou na prodejních místech 24 hodin. Nebylo problémem si u nich večer natáhnout moskytiéru. Předtím jsme vždy popili společně kávu nebo čaj. Relativně mladý mnich uměl dobře anglicky. Rozuměl však jen psané formě. Propsali jsme pár společných večerů. Byl jsem rád za toto ideální a bezpečné místo k přenocování.

Páté odpoledne jsem se s mnichy rozloučil a vyrazil jsem k dálnici vedoucí severně ze Saigonu. V mé mapce jsem měl začátek dálnice označen celkem blízko, ale do míst, kde se dalo začít stopovat, to bylo asi 15 kilometrů. Až za tmy jsem unaven dorazil na svou výpadovku. Na klidném místě, mimo obytnou oblast, jsem uviděl hned u cesty přístřešek na čtyřech kůlech. Zamířil jsem si tam odpočinout.

Teď se na chvíli vnořím do nastínění problematiky výběru míst k mému kempování, abych se za chvíli vynořil znovu pod tímto přístřeškem.

Nejlepší je nebýt viděn

Pokud spím v přírodě, nedělám si žádné starosti. Ty přicházejí až tehdy, kdy musím najít plácek v místech obydlených. Čím větší města, tím více lumpů. Podmínkou tedy je – nebýt viděn. Většinou si zalezu někam pod křoví a do země okolo sebe napíchám ulámané větve. Lump projde okolo, aniž by mě zaregistroval. Větvičkami zakamufluji i batoh. Horší to je za dešťů, kdy musím vyhledat přístřeší tribun, zastávek, altánků, a podobně. To se snažím lumpa oklamat. Roztáhnu dvě matrace, do letního spacáku naskládám věci tak, aby to vypadalo, že tam ležíme dva. Ještě v okolí natáhnu nit, na jejímž konci je přivázána plechovka či lahev. Pokud o nit někdo zavadí, hluk spadlého plechu či rozbité lahve mne probudí. Při ruce mám připravený klacek na sebeobranu a na zápěstí mi visí „paralyzující“ pepřový sprej. Takto připraven mohu ulehnout. Batoh je samozřejmě připnut ocelovým lankem a zipy jsou pod zámkem.

Vynořuji se. Sedím v přístřešku a nechce se mi pro samou únavu už hledat bezpečnější místo. Okolí je klidné a je přece jen hodně pozdě. Pro jednou by to mělo být v pořádku. Mezi čtyři kůly natáhnu moskytiéru a chystám se spát. Ležím sotva půl hodiny a odněkud přijede na motorkách k mému přístřešku gang pravých lumpů. Každý drží v ruce tyč. Hoch s lesklou pletí i lesklýma očima na nic nečeká, seskočí, a vší silou udeří do kůlu konstrukce, jako by chtěl přístřeší zbořit. Je zle. Pomalu vykukuji zpod moskytiéry. Do té doby nevěděli, že jejich terčem se stal „bohatý“ návštěvník. To rozhodně nečekali. Z jejich tváří se dalo číst. Nic jsem jim sice nerozuměl, ale vše bylo více než jasné. Ocitl jsem se v ringu předem prohraného boje, kdy vítěz bere vše. Bleskově jsem měl sestaven žebříček svých nejcennějších věcí. Deník, nafocené filmy, doklady. Mám hodit do ringu ručník nebo peněženku? V ruce křečovitě svírám obraný sprej. Situaci by však jen přitížil.

Jako bych už neměl co ztratit, začínám komunikovat. Vysvětluji, odkud jsem, že jsem stopař a jedu na sever. Ten nejzákladnější základ, jejž používám při stopu. Jenže jsem znal asi jen „pět“ slovíček. Plus tři „pé“ – pozdravit, poprosit, poděkovat. Přetěžko se z toho skládaly smysluplné věty. Musel jsem si tedy pomáhat i obraty, které jsem do té doby neznal. A oni také ne. Každopádně velitel gangu se koncentroval a snažil se mi porozumět. A spolu s ním začala část gangu se mnou sympatizovat. Misky na vahách osudu se začaly pohybovat. Trnul jsem a čekal, v jaké poloze se zastaví…

K velké nevoli části skupiny, šéf rozhodl, že mne nechají být. Ti agresivnější sice nespokojeně remcali, ale museli se podřídit. Nasedli na motorky a zmizeli ve tmě. Předtím mi ještě „kápo“ popřál dobrou a klidnou noc. „See You again,“ takhle mile se rozloučil.

Pískovcový kaňon u Mui Ne

Ráno jsem pokračoval v cestě. Dojel jsem k malému pobřežnímu městečku Mui Ne. Byl poslední den vietnamského roku. Někde v okolí městečka vyvěrá v pískovcovém kaňonu pramen Fairy Stream. Ptám se na směr v malém hotelu. Majitel mi kreslí plánek.

Nenápadnou odbočkou před krátkým mostem scházím z cesty a postupuji proti proudu říčky. Nádhera. Vstupuji do galerie vystavující skvosty tesané po desetiletí deštěm a větrem. I Gaudí by určitě uznale pochválil zdejší, neustále se vytvářející „Sagrada Familii“. I pískovec, jejž zde „kameník“ použil, je dílem samotným. Jako na paletě se prolíná písek titanový, kadmiový, okrový, rumělkový; siena, umbra, kraplak i karmín. Takovou škálu barev by i mistr malíř musel rozmíchávat terpentýnem vlastního potu.

K tomu ta obloha! Umělec by pro ni rozmělňoval kobaltovou modř. Básník by namočil pero do inkoustu marínového. A jak vidí oblohu tulák? Tomu je to fuk. Toho jen štve, že tam není zase ani mráček.

Z uměleckého zážitku u Fairy Streamu se vracím až večer. Ubírám se k „obyčejné“ písečné pláži, kde chci tábořit. Zastavuje však u mne přátelský chlapík na motorce a vyzvídá, kam jdu. Až po chvíli rozpoznávám majitele malého hotelu, jenž mi ráno označoval cestu. „Pojď, můžeš spát u nás. Pokoje máme prázdné. Každý slaví doma s rodinou.“ Aniž by počítal s odmítnutím, pokračuje: „Jsi zván také k slavnostní večeři.“ Počítal neomylně. Nasedám k němu na motorku a ujíždíme k jeho domovu.

Rýže místo kapra

Tak jako u nás na Vánoce máme všichni kapra, ve Vietnamu mají v předvečer Nového roku rýžový dort. Kousky masa a bambusových výhonků tvoří nádivku rýžového koláče, který se připravuje v banánovém listu. Pošmákl jsem si. Na oplátku jsem jim mimo jiné udělal několik rodinných fotek a později je poslal poštou. O půlnoci jsme si všichni připili na štěstí v novém roce – roce Kohouta. Pak na naše zdraví. I na zdárný rok minulý… No, téměř do kuropění jsme Kohouta vítali.

Jen několik kilometrů od našeho hotýlku, který stojí u silnice mimo městečko, jsou písečné duny. Ty jsem měl v plánu brzy zrána navštívit. Plán se o pár hodin posunul. Když jsem k dunám došel, už na nich skotačily děti. Očima fotografa to v té chvíli byli malí zlotřilí barbaři, kteří pošlapávali a ničili nádherné písečné vrásnění. Těžkými kroky s těžkou hlavou jsem musel k dunám vzdálenějším. Ještě že těžký batoh jsem nechal v hotelu.

Byl jsem velice potěšen pohostinností v místech, kde lidé žijí turismem. Až mnohem později jsem zjistil, že první novoroční návštěva je ve Vietnamu velkou tradicí. Určuje, jestli domácnost bude mít následující rok štěstí či nikoliv. Pokud do domu zavítá dobrý člověk, následující rok bude prosperující. Ach, ten vypočítavec jeden…

Bělostné pláže Nha Trang a další stovky kilometrů

Další zastávkou severním směrem bylo městečko Nha Trang. Vyhledávané rekreační místo s mnoha hotely a turistickými rezorty, bělostné pláže se slunečníky, spousta výletníků. Nic, co by mne zde mělo zdržet. V předvečer svých narozenin sedím u pláže a přemýšlím, jak je oslavím. Přitom zpětně dopisuji do deníku pár nedopsaných dní. Ouha, zjišťuji, že narozeniny už mám od samého rána. Koupím si proto lahváče a pokračuji v dopisování. Problém s oslavou je tímto vyřešen. Než město opustím, navštěvuji velmi starý hinduistický chrám.

O nějakou stovku kilometrů výše jsou ve městě Hoi An dochované památky na francouzskou koloniální dobu. Nečekal jsem, jak náročné bude podobná místa navštěvovat. Podobná v čem? Svou vzdáleností od hlavního dálničního tahu.

Na dálnici se ještě celkem stopovat dá. Musí se však před každou jízdou jasně stanovit rozdíl mezi autostopem a taxíkem. I tak vznikaly občas na konci jízdy nepříjemné situace. Jakmile jsem u odbočky na dálnici vystoupil, byl se stopem konec. Provoz na bočních silnicích minimální. Navíc u každého odbočení čekají mototaxikáři, kteří mi, jakožto cizinci, otravně vnucují své nehorázně předražené služby. Nezbývá, než jít po svých. Vzpomínám, jak od vystoupení u odbočky, okolo mne dlouho popojížděl otravný klučina a celou dobu do mne hustil: „Jen pět dolarů. Nasedej.“ Celou tu dobu jsem jak přeskakující gramofon dokola omílal, že jdu pěšky.  Po pěti kilometrech jsem už to nezvládl. Nadechl jsem se a naklonil k němu. Ze vzdálenosti, z jaké si dva lidé šeptají ty největší intimnosti, jsem zaburácel: „Běž do prdele!“ Přestože jsem použil češtinu, nepřekvapila mne jeho intuitivní chápavost.

Hodně jsem se tedy nachodil. V deníčku mám z té doby poznamenáno: Disciplínu „100 jarních kilometrů“ jsem zde hravě zvládl už během pár únorových dnů.

Nejširší nabídku průvodců a map Vietnamu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz