Šikana ve škole
„Ty nevíš??? Jak to, že nevíš, hlupáku? Třído podívejte se na něj na hlupáka!“ ječení paní učitelky přetrhává rozvinující se paměťové klubko. Podvědomě se vydávám na zásah. Přistoupím k paní učitelce a nešetrně utrousím: „Promiňte, ale tohle není úplně vhodné, ponižovat ho před celou třídou, jsem si jistý, že se dá najít lepší způsob, jak k chlapci přistupovat.“ Jedna z posledních vět, kterou na místní půdě pronesu. Druhý den ráno jsem na cestě do ředitelovi kanceláře, abych si vyzvednul výpověď.
Vietnam je čtvrtá asijská země, kam jsem se vydal ne jako turista, ale jako učitel anglického jazyka. Po zkušenostech v Číně, Kambodži a Thajsku, jsem se rozhodl přijmout pracovní nabídku v jedné z nejproslulejších zemí jihovýchodní Asie.
Někdy začátkem října 2014 dostávám nabídku od pracovní agentury na tříměsíční pracovní stáž na jihu Vietnamu, v nevelikém střediskovém městě ležícím v samém centru vietnamské vysočiny. Oblast je vyhlášena svým klimatem, který doprava pěstbě čajovníku a kávovníku. Dalším významným průmyslem místního kraje je jak domácí tak zahraniční turismus a tudíž zvýšená poptávka po anglickém jazyce.
Těžké vietnamské začátky
Začátky jsou těžké všude a ne jinak je tomu tady ve Vietnamu. Aktivity jako jsou přizpůsobování se místnímu horkému klimatu, kultuře a novému prostředí mi z počátku omotá šátek přes oči a vším kolem mě se odehrávajícím okolnostem na pracovním poli bez velkého uvažování proplouvám, aniž bych věnoval pozornost detailům. Po několik dalších týdnu si postupně zvykám na veškeré dění kolem a to jak vlastně celý školský systém ve Vietnamu funguje mi vyvstane před očima o hodně později.
Učením se živím a když mám volno, toulám se světem a fotím a rád si občas nechám udělat zvětšeniny fotografií, jen tak, pro svou osobní radost. Když jsem v listopadu 2014 přiletěl do Vietnamu, měl jsem pár fotek z Indie, které jsem chtěl mít „na papíře“. Zavítal jsem do jednoho malého studia v centru města a tím se začala odvíjet má cesta do hloubi místního školského systému. Majitelka obchodu mě představila svému synovi a zároveň poprosila o soukromou výuku angličtiny. Já souhlasil a se synem se začal vídat a zároveň se více a více přizpůsoboval místnímu dění, kultuře, škole, dětem, práci.
Fyzické tresty na denním pořádku
Při brzkých ranních výšlapech do pekárny míjím státní školu a neuniklo mi, že se každé ráno pořádá nástup žactva a vztyčení vlajky za doprovodu národní hymny a hlasitého zpěvu. „To není všechno, to jsou ještě jiný věci, učitelé nás ve škole fyzicky trestají a šikanu radši přehlížejí. Nemůžou nic říct, když řeknou, později můžou dostat bití třeba po cestě ze školy domů, jestli rozumíš…“ dozvídám se jedno slunné odpoledne.
Použití pravítka jako žezla mocností a nadvlády nad třídou, je jen jedna z malá praktik, provozována ve vietnamských státních školách. Fyzické tresty a šikana jsou jen povrch něčeho, čemu se jen vzdálené dá říkat školství.
„Víš, já dneska nemůžu přijít na lekci, já musím domů k mému učiteli“ „Proč, něco jsi provedl?“ ptám se opatrně. „Ne, ne, to je normální, já tam jdu studovat, jako každý den, jen dneska mám ještě hodinu navíc, tak se nemůžeme vidět.“ „Aha, tak mi o tom řekneš později,“ odpovím s klidným hlasem.
Když jsme se znovu viděli pár dní na to, nedalo mi se nezeptat, co to znamená jít k učiteli domů. Chtěl jsem si v hlavě vyvrátit konspirační teorii o patolízalství a zároveň se dozvědět víc o celé záhadě. To co se dozvím, mě šokuje na hodně dlouho dopředu. Ve školách jsou učitele placení jen extrémně nízký plat a to se pak odráží na jejich výkonech. Na hodinách se nesnaží, doslova neučí, podporují prospěchářství, oddávají se korupci.
Nejdůležitější informace až po vyučování
Žactvo tak odchází že školy s minimální znalosti, po zvážení všude přítomné cenzury a zkreslování historických faktu při tisku učebnic si troufám říci že spíše s cílenou nevědomostí. To co se zanedbává ve školních lavicích, se pak dohání na právě zmíněných speciálních hodinách po učitelských domácnostech a pochopitelně za extra poplatek. Za doučování se musí platit a na místní poměry, ne až tak zanedbatelné částky. Není pak divu, že ony učitelské domy mají ve svých útrobách dvě nebo tři učebny, podobají se honosným vilám vystaveným ve francouzském koloniálním stylu a stát se učitelem je jeden z vysněných kariérních cílů mladé populace.
Pokud se rodina rozhodně neposlat své ratolesti po odpoledních a večerech do doučovacího kruhu, odsoudí je tím ke katastrofálnímu budoucímu scénáři. Učitel většinou na hodinách ve státní škole přenese pozornost žákovým směrem a učiní mu ze školní docházky peklo neustálým ponižováním a zesměšňováním před ostatními. Titulování nepěknými jmény nebo snášení hanby jsou jen některé z praktik místních učitelů, snižováním stupňů klasifikace je další na řadě, fyzické tresty nevyjímaje. Dříve nebo později rodina boj vzdá a žák pro dobro všech najde cestu tam, kde se dozví jak projít zkouškami s lepším než průměrným výsledkem.
Ve druhém pololetí se paní učitelka dozvěděla o tom, že doučuji jednoho z jejich žáků, což je vlastně příčina toho, že nenavštěvuje její večerní zvláštní hodiny a mávnutím proutku se z jedničkáře stal téměř propadlík, na vysvědčení to pak odskákal hodně slabou čtyřkou a mě se tak do cesty připletla možnost ochutnat hořkost místního školského systému na vlastní kůži.
Snažil jsem se proti celé situaci protestovat, všechno úsilí však bylo marně, Nguyenovi rodiče mi vysvětlili, že pokud se pokusíme postavit proti jednomu učiteli, otočíme proti sobě celý učitelský sbor a můj svěřenec tak bude velice pravděpodobně muset změnit školu a s reputaci rebela to půjde jen horko těžko. Bude muset zůstat a projít si několika lety kantorského pekla. Proti davu se jít nevyplácí a bude lepší, když budeme ticho a předstírat, že se nic nestalo.
Hlavně být „dobrý učitel“
Definice dobrého učitele tady určitě není o profesních kvalitách; být každý den přítomen, nemarodit, mít náležitě vzdělání a příslušnou politickou orientaci vám titul „dobrý učitel“ přišije na čelo. Pokud táhnete za jeden provaz s kolektivem, budete pro jednou a na pořád dobrý. Učitel je ve Vietnamu nedotknutelná modla, nedostatek vědomosti se přikládá za vinu žákům, kdy ani v těch nejočividnějších případech nic není vinou kantorovou. Opilý a pospávající přestárlí kantoři jsou dobrými učiteli jen pro to, že si přijdou vyspat kocovinu z předešlé noci mezi hromadu bouřících teenagerů a činí tak s rutinní pravidelností.
V jedné z nejlidnatějších zemí světa je těžké sehnat spolehlivou pracovní sílu a někdo kdo se nehodí třikrát do měsíce marod, je většinou považován za osobu vysokých kvalit, což mu rychle přinese oblíbenost v kolektivu. Co se pak děje na hodinách nikoho z nadřízených neobtěžuje. V téhle fázi se pak vracíme zpět na začátek korupčního kruhu. Učitele vkročí do hodiny, jako zahřívací kolo počastuji žáky minimálně pětiminutovým testem. Po testu přijde hromadná oprava a tady konci veškerá snaha o výuku. Ve zbylých 40 minutách se už jen rozdávají cvičení na papírů, těm nikdo stejně nerozumí a hodina tak nemá žádný význam. Učitele spí, chatuji na telefonech, čtou nebo hodinu doslova opustí. Večer se vše dožene u pana učitele anebo paní učitelky doma. Tam přichází na řadu výuka a čas na vysvětlení nové látky…
Povinná je branná výchova, hodiny tělocviku i na akademické půdě, domácí práce pro chlapce, marxismus-leninismus jsou jen některé z předmětů, které obohacují místní rozvrhy hodin. Podprůměrný žák zde tráví něco kolem čtrnácti až patnácti hodin studia denně.
Převážná většina rodičů nemá možnost vzít si dovolenou v době trvání školních prázdnin, buďto si to nemohou dovolit finančně, nebo jim to nedovolí nadřízení, děti pak I ve dnech školního volná putují tam, kde tráví mimoprázdninové večery, pro změnu však už od rána. Ony zmiňované učitelské domy fungují v přirovnání jako školní družiny. Výuka ve dnech letních prázdnin je spíše o vyplňování testu a cvičení, než že by se učitele obtěžovali vysvětlováním nové látky. Od studenta se rozhodně neočekává jakýkoliv způsob interakce na hodinách, platí jasné pravidlo: Mluv pouze, když jsi tázán.
Jak se učí angličtina?
Učitelům angličtiny, předmětů který slouží jako komunikační nástroj, se toto vštípené pravidlo staví jako úhlavní nepřítel. Za normálních okolností se při výuce cizího jazyka zakládá na vylepšení komunikačních schopnosti, ve Vietnamu se jazyk učí skrze papír a tužku, v jazykových centrech pak učitelé čelí šokovaným studentům, kteří jsou udiveni, když se jich učitele ptají na osobní názor.
V Asii je mezi mladistvými populární jazyková zkouška IELTS, která je více méně nutnosti k přijetí na studia v zahraničí. Mnoho jich však neuspěje. Kandidáti podstupující zkoušku jsou při testech zaskočeni informací v otázkách a nejsou schopni logicky otázky zodpovědět, protože neznají základní fakta z historie a politiky západního světa. Ve školách nikde mladistvé nevyučuje jedno ze základních pravidel získávání informací, což je její vyhledávání. Kandidáti pak přistupují zkoušku s naivní představou, že se na ní doslova nabifluji a tím při testu naráží na neprostupnou zeď, sestavenou z otázek vyžadujících kreativitu a všeobecnou znalost k jejich zodpovězení.
V jazykových centrech je pak na učitelích nejen vysvětlit jazykovou problematiku, ale stejně svědomitě studenty překonat kulturní bariéry. Nikdo mi nemusel vysvětlovat, proč mají všechna jazyková centra, která zaměstnávají cizince nainstalován kamerový systém a výuka se musí monitorovat a nahrávat, pro případnou budoucí potřebu. Jak průzračné, že? Jednoduše shrnuto, pravdu o západě se nedozvíte ani v pseudo-průkopnickém jazykovém centru.
Zamyslet se nad tím, zda se někdy dostaví změna, je pravděpodobně stejně zbytečně jako protestovat proti křivdám páchaným na dětech. Vláďa vyvíjí jen malou snahu na změnu situace a vzdělávání se ve Vietnamu podoba středověkému hradu po plenivém tažení nepřátelského vojska.
S ohledem na informace uvedené v textu si autor nepřeje být jmenován.
Nejširší nabídku průvodců a map Vietnamu (turistických, cyklistických, horolezeckých a jiných) najdete v prodejně v pražském Klubu cestovatelů nebo v eshopu KnihyNaHory.cz
